Tajemná úvodní scéna s malou Popelkou (Isabella Bugday) pracující s rezervovaným šerosvitem a hloubkou divadelního prostoru jakoby byla příslibem silných atmosférických scén, které ale v sobě mají něco seversky čistého a okázalého.
Popelce dominuje jasné rozvržení. Pozornost na sebe poutá pochopitelně titulní hrdinka, kterou v premiéře ztvárnila romanticky rozevlátá Chiara Lo Piparo s téměř disneyovsky velkýma nevinnýma očima plnýma údivu. Jejím partnerem je jen o něco okázalejší a rozvážnější Sergio Méndéz Romero v roli pohádkového prince.
Chiara Lo Piparo a Sergio Méndéz Romero. (Foto: M. Popelář)
Proti nim je postavena ústřední trojice macechy (Petra Kováčová) a jejich dcer Barbory Šulcové a Markéty Pospíšilové, která je perfektně ztvárněna jako burleskní rozverná skupina klaunů z grotesky. Groteskní klauniáda v jinak klasicistně sevřeném kusu nabízí vděčné osvěžení a je zdrojem velmi silných momentů. Trojice si tak spolehlivě získává přízeň publika.
Popelka v podání Chiary Lo Piparo (uprostřed) a dvě sestry. (Foto: Martin Popelář)
Pohádky prostě mají být rozverné, zvláště v dnešní uspěchané době. Pomyslnou pyramidu hereckých výkonů završuje „dobrá víla“ v podání Olgy Borisové-Pračikové. Nemá sice tolik prostoru, ale každé její sólo je korunováno pohybovou precizností.
Popelka má vše, co si divákovy smysly žádají – silný vizuální tvar, procítěné provedení hudby a nápadité režijní triky. Před námi je tak vystavěn sice jednoduchý, ale velmi poutavý příběh. Zejména zaujme půlnoční scéna, kdy Popelka musí prchnout před princem. Velký klasicistní lustr dominující jinak zvláštní strohé scéně z bledých panelů, ledovcových kvádrů, se najednou rozpůlí a jeho spodní část se odklopí tak, že se z jeho kruhu stanou hodiny. Místo číslic mají svítící koule jako na ciferníku připomínajícím vzdáleně slavnou scénu z Langovy Metropolis, ovšem v decentnějším severském vydání. Za dramatické hudby každá koule postupně zhasíná až do strhujícího finále.
Popelka (Chiara Lo Piparo). Foto: Martin Popelář
Dalším skvělým nápadem je neotřelé využití opony při slavné scéně navlékání střevíčku. Na scéně sedí řada baletek na židlích, ale díky povytažené oponě je vidíme jen do půl pasu. Z oponou evidentně probíhají scénické úpravy, ale to divák nepozoruje, protože se soustředí na záplavu neposedných nohou a prince, který bezradně zkouší jednu za druhou.
Kanadsko-finské provedení baletu je vlastně po fenomenální dánské La Sylphide druhým příspěvkem severské poetiky na ostravské scéně, kdy může divák obdivovat kombinaci úspornosti s nápaditostí.
Popelka má rodinný charakter, o čemž svědčí dominující klaunská trojice, která se v průběhu dějství stává miláčkem publika, stejně jako „dobrá víla“ nebo princ s Popelkou a jejich suitou.
Chiara Lo Piparo jako Popelka ve stejnojmenné inscenaci. (Foto: M. Popelář)
Strohé a přitom podmanivé kostýmy s jednoduchou a výstižnou scénografií utkví spolehlivě v paměti a překvapí tím, kolik koloritu na jinak zdánlivě chladném severském prostředí lze nalézt.
Nechybí ani zajímavé způsoby obsazení u alternací některých postav. Příznivec ostravského baletu by si neměl v dalších představeních nechat ujít především lákavou šarádu s Olgou Borisovou-Pračikovou, kterou může spatřit nejenom jako dobrou vílu, ale v jiné alternaci pro změnu v protikladné úloze macechy.