Španělská muška v Divadle Jiřího Myrona je výbornou, vkusnou a velmi zábavnou komedií

Dramaturgem inscenace je Marek Pivovar, a pokud se v tomto případě soustředil hlavně na komediální potenciál předlohy a nechtěl jej ničím narušit, uspěl.

Hraje se na rozlehlém jevišti Divadla Jiřího Myrona. Scénograf David Bazika řeší hrací prostor jednoduše: téměř celou hrací plochu pokrývá velkým načervenalým kobercem, a prázdný prostor oživuje psacím stolem umístěným na kraji scény, s jedinou židlí. Hlavním výtvarným prvkem, a to i z hlediska režijně-scénografického řešení, je řada vedle sebe postavených naprosto stejných dveří, která rámuje celou zadní šířku jeviště.

Je to vzhledem k obsahu i mementu hry moc pěkná varující jevištní metafora. Nikdy nevíte, co se pro příští chvíle skrývá za dveřmi vašeho života, byť i pomyslnými. Navíc, máte-li ve skříni kostlivce z dob dávno, ale i nedávno minulých.

Jan Fišar (stojící) a Vladimír Polák (ležící). (Foto: Radovan Šťastný)

Autorka kostýmů Marcela Lysáčková pracuje s náznaky dvacátých let minulého století a zároveň obléká postavy do kostýmů odpovídajících jejich charakterům i povahám. Navíc kostýmní celek ladí do oku lahodících barev a u dámských kostýmů i do zajímavých střihů, což přispívá k diváckému komfortu.

Režisér Janusz Kllimsza už mnohokrát v minulosti dokázal, že je mistrem v přesném uchopení žánru hry. Tentokrát má v ruce frašku a zákonitostí frašky využívá dokonale. Postavy, které řeší nepříjemnou situaci zapíráním či přímou lží a kladou si samy pod nohy překážky, které v průběhu děje dále už jen rostou, a tím roste i komičnost na sebe navazujících situací, jsou z hlediska režijního vedení herců jednoznačně vyloženy a vedeny.

Jednotlivé gagy jsou přesně do point vystavěny.  Když se všechny zatím řečené klady sečtou, pro úspěch zbývá už jen jediné: naplnit tuto osnovu herectvím.

Zleva Vladimír Čapka a David Viktora. (Foto: R. Šťastný)

A herecké výkony jsou v ostravské inscenaci Španělské mušky tím nejlepším, skutečnou třešničkou na výborně zadělaném i upečeném dortu. Až na postavu Marie (Kristýna Krajíčková), hospodyně v rodině Klinkeových, která je napsána velmi stručně a nedává moc prostoru pro hereckou práci, jsou všechny další postavy i situace, vycházející z přání a jednání postav,  předlohou pro řadu komických výstupů.

A není tu v celku žádná herecká slabina. I kdyby se někdo z diváků vzepřel hře pro její téměř nicotnou zápletku, hereckým výkonům musí podlehnout i sebevětší škarohlíd, který se v hledišti nakonec začne nejen usmívat, ale i bouřlivě smát. A bude to právě pro způsob, jakým jednotliví herci své postavy uchopili, a jak si na jevišti s potěšením, které se přelévá do hlediště, hrají doslova jako děti. I když hlavní témata, domnělé a zapírané otcovství či touha mladých lidí po sňatku s milovaným protějškem, jsou témata dospělých.

Pavlína Kafková, Vladimír Čapka a Renáta Klemensová. (Foto: R. Šťastný)

Výborní jsou Jan Fišar coby Ludwig Klinke, David Viktora jako  Alois Wimmer i Tomáš Jirman v roli Antona Tiedemeiera. Tato trojice domnělých otců hereckým výkonům dominuje. Vladimír Polák hraje Heinricha Meisela, toužícího po sňatku stejně jako další mladý muž, Fritz Gerlach v podání Petra Housky. Téměř klaunské kreace obou těchto herců (zejména pak Vladimíra Poláka) probouzejí salvy smíchu v hledišti. Vladimír Čapka ztělesnil Eduarda Burwiga, poslance, a jím mírně karikovaná důstojnost je také zdrojem zábavy. Miroslav Rataj coby Gotlieb Meisel nemá moc příležitostí ke komickému výstupu, nicméně jeho otcovská role je tu zvládnuta dokonale.

Renáta Klemensová a Pavlína Kafková. (Foto: R. Šťastný)

A pak jsou tady představitelky ženských rolí: Anna Cónová jako mravokárná Emma Klinkeová, Pavlína Kafková jako extrovertní, naivní a do Fritze Gerlacha zamilovaná Klinkeovic dcera Paula. Její dívčí protipól, mírně introvertní, stydlivou Wally, dceru poslance, zamilovanou do Heinricha Meisela, hraje Renáta Klemensová. Scény, ve kterých vystupují tyto tři herečky, také probouzejí v hledišti výbuchy smíchu. A podobně je tomu i u Marie Logojdové, která svoji Mathilde Meiselovou úspěšně vybavila napůl rádoby vážností, napůl rozverností.

Jakkoliv je v dnešním světě zapotřebí angažovaného divadla s aktuálními společenskokritickými a závažnými tématy, bez dobré komedie se divadlo neobejde. Španělská muška takovou dobrou komedií je. Výborně pobaví a přes všechnu banalitu zápletky se, i když to není hlavním cílem inscenace, trefuje i do pokrytectví a falešné mravokárnosti.