Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Sluneční svit, temnota a triumfální Brahms. Závěr sezony Janáčkovy filharmonie patřil dramaturgické odvaze i hráčskému mistrovství

Sluneční svit, temnota a triumfální Brahms. Závěr sezony Janáčkovy filharmonie patřil dramaturgické odvaze i hráčskému mistrovství

30.5.2026 17:04 Hudba

​Závěrečné koncerty abonentních cyklů bývají pro orchestry příležitostí k bilancování, ale také k ukázce umělecké kondice. Janáčkova filharmonie pro finále své letošní sezony zvolila program, který sice na posluchače kladl značné nároky, ale ve výsledku ukázal mimořádnou dramaturgickou soudržnost a vyváženost. Pod vedením dirigenta Daniela Raiskina se posluchači a posluchačky v sále vydali na cestu od mystické soudobé textury přes až po monumentální romantickou symfonii. Byl to večer náročný, ale pro publikum hluboce odměňující.

Daniel Raiskin během závěrečného koncertu Janáčkovy filharmonie. (Foto: Petr Hrubeš) Zvětšit obrázek

Daniel Raiskin během závěrečného koncertu Janáčkovy filharmonie.
Foto: Petr Hrubeš

​Večer zahájila očekávaná událost – světová premiéra skladby Splendor Solis od Jana Ryanta Dřízala, kterou si Janáčkova filharmonie u autora přímo objednala. Přibližně dvanáctiminutová kompozice okamžitě zaujala smyslem pro sugestivní zvukovou atmosféru. Skladatel rezignoval na tradiční motivicko-tematický vývoj  a těžiště díla přeneseně vložil do hedvábně propracované a postupně vrstvené orchestrální textury.

​Dřízal pracuje s barvami nástrojových skupin s rafinovaností alchymisty. Některé pasáže působily doslova úchvatně, jako čistá hudební apoteóza Slunce, z níž sálal úžasný jas a vnitřní napětí. Skladba dokázala v sále okamžitě navodit specifické fluidum, které posluchače pohltilo. Ostrava moderní hudbě rozumí, což se potvrdilo i tentokrát: přijetí Splendor Solis publikem bylo vřelé a bouřlivý potlesk si osobně na pódiu užil i přítomný autor.

Ze závěrečného koncertu Janáčkovy filharmonie. (Foto: Petr Hrubeš)

​Následující Houslový koncert Mieczysława Weinberga přinesl prudký estetický střih. Pokud byl Dřízal atmosférický, Weinberg se ukázal jako pocitově strohý, racionální a pro leckoho možná hůře přístupný. Sólové role se ujal renomovaný rakouský houslista Benjamin Schmid. Svou subtilní, agilní vizáží a energickým projevem sice na pódiu vizuálně vzdáleně připomínal Woodyho Allena, což chvílemi vnášelo do jinak dramatického díla lehce komický kontrapunkt, jeho interpretační nasazení však bylo stoprocentní.

Benjamin Schmid. (Foto: Petr Hrubeš)

​Schmid hrál technicky suverénně, ovšem s moderním prvkem: notový part sledoval z tabletu. Zejména v první a závěrečné čtvrté větě si sáhl opravdu na zenit svých interpretačních sil. Skladatel krajní věty obdařil opulentní sólovou smrští, která se žene neúprosně kupředu. Největším úskalím provedení se stala zvuková balance mezi sólistou a orchestrem. Schmid v dynamicky exponovaných místech místy znatelně zanikal v hutném orchestrálním zvuku. Škoda, protože v sólovém partu se děly krásné věci – jako například ve druhé větě, kde Schmid vystřihl nádherný, křehký a emočně hluboký duet s prvním klarinetem. Přes drobné akustické disproporce měl sólista u ostravského publika zasloužený úspěch. Ač opakovaně vyvolán zpět, rozloučil se Schmid bez přídavku. 

​Druhá polovina večera už patřila romantické klasice – 1. symfonii c moll Johannese Brahmse. Dirigent Daniel Raiskin hned v úvodní introdukci první věty překvapil odvážným, ale funkčním využitím rubata, čímž okamžitě deklaroval, že nepůjde o žádné akademické čtení partitury. Raiskin zvolil rozumná, dalo by se říci „středová“ tempa, která dávala vyniknout vnitřním hlasům.

Dirigent Daniel Raiskin. (Foto: Petr Hrubeš)

​Brahmsův symfonický debut je dílem obrovské psychologické síly a Raiskinův přístup tuto dimenzi ctil. Jednotlivé detaily byly ovšem vypracovány s velkou péčí. Vynikající výkony podaly zejména první housle v závěru druhé věty, stejně tak i hoboj a klarinet. Pokud bychom hledali drobné slabiny, pak v občasné absenci pevnější provázanosti větších strukturálních celků. ​Všechny tyto drobné pochybnosti však dirigent smetl ze stolu ve čtvrté větě. Ta byla vystavěna perfektně. Od pověstného vstupu lesního rohu až po finální gradaci měla věta strhující tah. Zvláště smyčcová sekce Janáčkovy filharmonie zde zazářila v plném lesku – její zvuk byl lahodný a kompaktní.

​Ačkoli pamětníci by zřejmě mohli zmínit sevřenější historická provedení této symfonie, magická koróna tohoto Brahmsova díla opět spolehlivě zafungovala. Spokojenost v sále byla hmatatelná: Dlouhotrvající potlesk vygradoval v zasloužené standing ovations, kdy část publika ve stoje děkovala interpretům snad i symbolicky za celoroční nasazení. 

Závěrečný koncert Janáčkovy filharmonie Ostrava. (Foto: Petr Hrubeš)

​Závěrečný koncert sezony potvrdil, že Janáčkova filharmonie se nezdráhá riskovat. Spojit dvě poměrně moderní a posluchačsky náročná díla v první půli s dramatickou romantickou symfonií v půli druhé vyžadovalo odvahu. Výsledek však působil celistvě a vyváženě. Hráči filharmonie měli v tomto programu plné ruce práce a podali maximálně zodpovědný, soustředěný výkon. Velký podíl na tom měl sám Daniel Raiskin. Jeho dirigentské gesto bylo klidné, noblesní a pro orchestr solidně čitelné – spolehlivě nastínilo nejen precizní dynamické odstíny, ale i jemnou agogickou práci. Ostravská filharmonie tak uzavřela svou sezonu způsobem, jaký si zaslouží poděkování a respekt.

*

Závěrečné koncerty sezony Janáčkovy filharmonie Ostrava se konaly ve čtvrtek a v pátek se stejným programem. Recenze je psaná ze čtvrtečního večera, fotografie byly pořízeny v pátek.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.