Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo Ostravský Ples v opeře: Smršť výborných hereckých výkonů, ale i krásná podívaná

Ostravský Ples v opeře: Smršť výborných hereckých výkonů, ale i krásná podívaná

18.12.2015 Divadlo

Premiéra poslední ostravské divadelní inscenace tohoto roku, Plesu v opeře Richarda Heubergera, dopadla v Národním divadle moravskoslezském výborně. Hudební nastudování připravil Karol Kevický v režii Janky Ryšánek Schmiedtové. První premiéra představila vyvážené obsazení, v němž excelovali zejména Martina Šnytová, Lenka Pavlovič, Libor Olma a Josef Moravec. Také šestici dalších aktérů provázely zdařilé pěvecké i herecké kreace. Kromě příjemné hudby a svěžího děje nabízí opereta i mimořádně krásnou vizuální podívanou. Tak noblesní jevištní ztvárnění, scéna, kostýmy a choreografie se povedou jen vzácně.

Zvětšit obrázek

Libor Olma a Zdenka Mervová v ostravském nastudování Plesu v opeře.
Foto: Martin Popelář

Zatloukat, zatloukat, zatloukat. Známý citát Miroslava Plzáka v praxi, aneb co s nepovedenou nevěrou? Psychologická poradna. Bílé terapeutické křeslo. Paní Palmira Beránková (Veronika Forejtová), manželka zástupce ředitele pobočky Živnostenské banky v Ostravě Teofila Beránka, vypráví psychologovi (Jan Fišar) svůj sen. Zvláštní psycholog za pomoci Freudovy psychoanalýzy sen vykládá jako podvědomou sexuální deprivaci a bezuzdně doporučuje Palmiře oddat se potlačovaným pudům. Fišar je v roli nestoudného lékaře perfektní a své herecké finesy si doslova vychutnává.

Přenášíme se spolu s otáčivou scénou a proměnou pódia do elegantního pařížského bytu manželů Dumenilových, kteří mají návštěvu: Bankéř Emil Wolf (Peter Svetlík) je svou manželkou Andělkou (Martina Šnytová) a rodinou považován za vzor slušného a pracovitého muže. Zato Gaston Dumenil (Josef Moravec) má pověst bonvivána a jeho žena Markéta (Eva Zbrožková) jej podezírá z možné nevěry. Proto se s Andělkou rozhodnou ke kontraproduktivnímu činu: požádají služku Hortenzii (Lenka Pavlovič), aby napsala manželům dva dopisy s pozváním tajné ctitelky na večerní ples v opeře.

Důvěřivá Andělka má od manžela příslib společného večera. Když však Emil přečte psaníčko, bez zaváhání rozehraje etudu o nečekané obchodní schůzce v Curychu. Nikdo z manželského kvarteta netuší, že mazaná Hortenzie napsala ještě třetí dopis, který putoval k synovci Teofila Beránka – nezkušenému mladíkovi Renému (Roman Harok). Nemůžeme zapomenout na herecky půvabného doyena Teofila, který svou rozpustilou stařeckou sexuální pubertu hodlá podráždit rovněž v „chambre séparée“ téhož večera.

Ples v Opeře. Vstupní dveře do séparée, postupně přichází nic netušící manželé, kteří s protřelým číšníkem – jenž se nápadně podobá psychologovi z úvodu – dojednávají podrobnosti. Dámy skrývají svou identitu pod růžovou maskou. Andělka s Markétou se předem smluví, že na znamení nechají oba manžely vyvolat, aby mohly nerušeně zmizet. Flirt se tak manželům nezdaří, ale protože se poté náhodou potkají s Hortenzií, která je rovněž v růžovém kostýmu a masce, začínají se dvořit jí v domnění, že se jedná právě o jejich společnici. Andělka s Markétou, každá ze svého úkrytu celou koketerii sledují a netuší, že se nejedná o jednu z nich, nýbrž o služku Hortenzii. Příběh má kontrapunkt v herecky neodolatelném Teofilovi, který netrpělivě čeká na ohnivou tanečnici Fedoru (skvělá Zdena Mervová), domnívaje se, že stráví rovněž horečnatou noc. Ve čtvrtém séparée nerozvážný René věnuje náramek své tetičky Palmiry Hortenzii. Je vymalováno na pořádný průšvih.

Ráno. Deziluze, zklamání a naštvání. Třetí dějství pokračuje ve spanilé jízdě. Manželky do sebe vpíjejí vražedné pohledy, když to všechno praskne a dojde to i jejich protějškům, mužští se zase domnívají, že se dvořili ženě toho druhého a málem mezi nimi dochází k souboji. Vrcholný okamžik přichází v podobě Palmiry, která oznamuje, že také nebyla doma! Ale tady příběh zastavím, protože bych čtenáře nerad ochudil o rozuzlení všech zápletek. Epilog nás vrací zpět do terapeutického křesla, kde však k našemu údivu spočívá psycholog alias číšník Fišar a nad ním houpe kyvadélkem Palmira.

Režie Janky Ryšánek Schmiedtové se s komplikovaným příběhem vypořádala znamenitě a vedla naraci děje jasně a čitelně. Důraz režisérky na odlišení charakterových vlastností hrdinů byl opravdu svědomitý a všem deseti hlavním protagonistům se povedlo vytvořit typově odlišné postavy, nikdo výrazově neztrácel a nezapadl. Znamenité byly herecké výkony Libora Olmy, Josefa Moravce, Martiny Šnytové a Lenky Pavlovič. Olma si vedl v postavě stárnoucího ušlápnutého manžílka rázné Palmiry skvěle, jeho vrcholnou etudu v druhém dějství považuji za jednu z nejlepších. Jistá shoda Olmy se záletnickými postavami Čeňka Šlégla, nebyla náhodná a měla své opodstatnění.

Josef Moravec postavu sukničkáře vystihl se šarmem sobě vlastním, jeho herecký projev byl úspornější, ale přesto výrazný. Martina Šnytová prochází v ději snad největší proměnou – z poměrně poklidné manželky se stává ve třetím dějství běsnící vampýr, Šnytová si hereckou hyperbolu skutečně užívala a přispěla tak k parodickému odlehčení příběhu. V roli služky excelovala Lenka Pavlovič, která se stala dobrým duchem celé operety: je to postava nepostradatelná ve své dynamice, spontaneitě a šibalství. Pěvecky si nejlépe vedly vynikající Martina Šnytová a Lenka Pavlovič, z mužů podal suverénní výkon Josef Moravec a také Peter Svetlík a Roman Harok.

Hudební nastudování Karola Kevického odpovídalo stylové kategorii operety na výbornou. Pokud pomineme několik drobných nepřesností v předehře, podal orchestr skutečně báječný výkon. Rád bych vyzdvihnul mimořádně atraktivní scénu, kostýmy a jevištní úpravu, které jsou dílem Davida Baziky, Markéty Sládečkové a Tomáše Vůjtka. Celý prostor vytvořil dokonalou iluzi, která ovšem byla současně parodována baletkami zabořenými v croissantu, jejichž povedené taneční kreace velmi ovlivnily celkové vnímání díla.

Vydařená choreografie je dílem Jany Hanušové. Princip parodie a satiry ostatně z různých bonmotů v dialozích vysvítá jako neviditelná třetí dějová linie, což dramaturg Tomáš Vůjtek velmi dobře zná a umí. Paříž tak v ostravském nastudování není jen prvoplánovým románkem, ostravský Ples v opeře si užívá sám sebe, vědom si odvěkých lidských slabostí a neodbytně našeptává vnitřnímu svědomí otázku: Jak by ses zachoval v podobné situaci ty? Ale to už jsme v jiné hře. Tak to na divadle chodí.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.