Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo Saturnina jsem spojil s Ostravicí, říká Jan Šnéberger, tvůrce pamětní desky Zdeňku Jirotkovi

Saturnina jsem spojil s Ostravicí, říká Jan Šnéberger, tvůrce pamětní desky Zdeňku Jirotkovi

6.1.2016 Obraz & Slovo

Autorovi slavného románu Saturnin Zdeňku Jirotkovi je věnována nová pamětní deska ve Slezské Ostravě. Vytvořil ji sochař Jan Šnéberger, s nímž si kulturní deník Ostravan.cz povídal poněkud „duchařsky“ o souvislostech s Jirotkovým osudem. Deska je k vidění na jednom z domů na náměstí Jurije Gagarina.

Zvětšit obrázek

Sochař Jan Šnéberger pracuje na pamětní desce Zdeňku Jirotkovi.
Foto: Ivan Mottýl

Spisovatel Zdeněk Jirotka se v roce 1911 narodil a pak i vyrůstal na Slezské Ostravě (tehdy Polské Ostravě), hned kousek za řekou na Zámostí. Vy už také řadu let žijete na různých místech Slezské Ostravy. Co pro vás znamená tato ostravská čtvrť?

Je to pro mě pořád určitá exotika. Když přecházím přes řeku z Moravské Ostravy na Slezskou, vždycky si uvědomuji, že překračuji i zemskou hranici mezi Moravou a Slezskem, což mě vzrušuje. Vlastně si připadám skoro jako v Istanbulu, kde po mostě přecházíte mezi Evropou a Asií, přičemž Slezská je pro mě trochu jiný světadíl. Vyrůstal jsem navíc u Vltavy v jižních Čechách, takže jsem rád, že pořád žiju poblíž řeky, řeka konečně hraje velkou roli i v Saturninovi, takže jsem ji promítl i do pamětní desky. Pracuji se symbolem vody, část textu na desce se symbolicky odráží v řece, je tam i hausbót, jenž hraje v románu podstatnou roli. Deska má horizontální formát, který vychází z hladiny Ostravice, svým způsobem je to i parafráze znamení, které se na domech dělají po povodních.

sneberger2

Sochař Jan Šnéberger dokončuje pamětní desku. (Foto: Ivan Mottýl)

Jirotkův otec Ladislav se do Ostravy přistěhoval, protože vycítil, jak lze na téhle „amerikánské“ a rychle se rozvíjející průmyslové metropoli Rakousko-Uherska zbohatnout. Byl to kočovný herec, v Čechách moc nevydělával, v Ostravě byl však po divadle hlad. Už jako malý kluk pak musel hrát divadlo i Zdeněk Jirotka, no a vy také hrajete jistý druh divadla, je to něco na pomezí performance a divadla jednoho herce, publikum vás zná pod jménem Dr. Šnéberger. Jaká byla vaše cesta k divadlu?

Byly to spíše náhody, i když divadlo jsem hrál od dětství. Už ve školce jsem dělal nějaké křoví v místním vesnickém divadle. Ve třetí třídě jsem měl velkou roli, hrál jsem Čerta v Čertovi a Káče, byl jsem totiž z dětí jediný, kdo unesl Káču. V Českém Krumlově jsem se dostal k muzikálu Apokalypsa, kde jsem dostal roli anděla. To byl proslulý projekt českokrumlovské skupiny Bratři Karamazovi a Romana Dragouna. Moje současné role Dr. Šnébergra je inspirovaná mým otcem, který byl poněkud šarlatánským léčitelem opata kláštera ve Vyšším Brodě.

Ladislava Jirotku neživilo jen divadlo, v Ostravě založil prosperující reklamní agenturu a havíři milovali jeho „Panoramu GEA“. Kruhovou místnost, do níž se nahlíželo třiceti kukátky a divák se nechával unášet exotickými diapozitivy s prostorovým dojmem. Kromě velbloudů v Orientu byl údajně nejpopulárnější program s fotografiemi aktů, který se jmenoval Krásy ženského těla. V podstatě šlo o první peep show, minimálně v českém Slezsku. Vás ale veřejné vystupování také nesmírně baví?

Živé umění mám moc rád, třeba film bych natáčet nechtěl, to by mě nebavilo. Potřebuji živý kontakt s divákem.

Zdeněk Jirotka se v pubertě změnil v pořádného ostravského chachara. Na gymnáziu jednou na kantorský stupínek položil třaskavé kuličky a kýchací prášek. To bylo v kvintě, psal se rok 1929 a za tento exces a vůbec za svá málo usilovná studia obdržel consilium abeundi, jak se říkávalo. Tedy důrazné doporučení, aby šel o dům dál. No, byl vyhozen. Byl jste ve škole také lump?

Na základní škole jsem byl vzorným dítětem, na střední umělecké škole v Českém Krumlově se to změnilo. Tam mě vyhodili z několika privátů, ohrožené bylo i celé studium. Pocházím z malé vesničky Loučovice, jež leží u Vyššího Brodu. Krumlov byl pro mě obrovským městem, kde se žilo bohémským životem. Býval jsem jedničkář, na střední jsem sotva procházel.

Zdeněk Jirotka svůj nepříznivý osud vyřešil vstupem do armády, stal se profesionálním vojákem. Vy a armáda, tam asi žádné souvislosti nenajdeme, nebo snad ano?

Kupodivu ano, dokonce jsem chtěl studovat střední vojenskou školu, už jsem měl doma na stole i přihlášku do Vyškova. S kamarádem jsem do čtrnácti let chodil po vesnici v uniformě, hodně mě ovlivnil prastrýc, bývalý voják. Do armády vstoupil ještě za první republiky, někdy v padesátých letech ho ale vyhodili, když se nechtěl v pohraničí podílet na ničení kostelů, které sloužily ke cvičným střelbám. Když se ale prastrýc opil, mluvil výhradně ve verších. Byl to voják i umělec, možná tedy podobný právě Jirotkovi.

A hlavně vám. Psát začal Jirotka až po 15. březnu 1939, když byla armáda po příchodu nacistů rozpuštěna. Napsal však jediný román, který autora přežil, proto se někdy Jirotkovi říká, že je to muž jednoho románu. Přiznám se ovšem, že mě Saturnin vůbec nebaví, je to takzvaná laskavá legrace o ničem, pro mě nesmírná nuda. Jak to máte se Saturninem vy?

Nejsem tou knihou nijak fascinován, víc mě zaujal Jirotkův osud. Skutečnost, že je autorem jediné úspěšné knihy, nikdy poté už pak tuhle vysoko nastavenou laťku nepřekonal, tedy ani sám sebe. To je pro umělce velké trauma, podobně se ptám při vzniku každé své sochy. Pro umělce je to asi vůbec to nejtěžší, udržet laťku, kterou si nastaví…

Vznik desky inicioval Okrašlovací spolek Za krásnou Ostravu. Pro spolek už jste vytvořil pamětní desku připomínající přívozský pobyt Vladimíra Macury. Je to záslužná iniciativa, ale nemělo by desky platit hlavně město, které by vás – na rozdíl od spolku – mohlo za náročnou práci i spravedlivě ohodnotit?

Samozřejmě, že mělo, a snad tato činnost spolku bude pro město či jiné zadavatele inspirací. Co teď dělám, to je práce trochu na koleně, není to regulérní pamětní deska, tak bych ji asi nenazval. Na to není čas ani podmínky, tohle není sochařská realizace se vším všudy, jak bych si ji představoval. Jsem rád za tuhle příležitost, ale nemůže z toho být pravidlo, jen z nadšení se umělecké dílo do veřejného prostoru dělat nedá. Beru to jako impuls, nad kterým se páni radní nebo jiní mecenáši možná zamyslí.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.