Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo Psaní je v módě. Psaní je in. Poetón ve Staré aréně byl vyprodán

Psaní je v módě. Psaní je in. Poetón ve Staré aréně byl vyprodán

7.2.2016 Obraz & Slovo

Coby starý harcovník po autorských čteních a organizátor literárních akcí jsem byl na pátečním Poetónu ve Staré aréně v dobrém slova smyslu překvapen. Bytostnou touhou přítomných psát. Psát a psát a psát a psát…

Zvětšit obrázek

Organizátor Poetónu Jonáš Vrchovský.
Foto: Ivan Mottýl

Organizátorem už třetího Poetónu byl Jonáš Vrchovský, přičemž na jeho facebookovou pozvánku reagovalo pouhých osm čtenářů optimistickým „Zúčastním se“. Čekal jsem proto další z mnoha literárních večerů, kdy účinkující budou v přesile, maximálně budou síly vyrovnané. Přesně tak totiž v Ostravě vypadá většina autorských čtení, slabá účast je dokonce pravidlem i v případě, že organizátoři pozvou nějakou literární veličinu, jak tomu bylo třeba nedávno v Lese na čtení Václava Kahudy, v PLATO na mezinárodním literárním festivalu Zlatá loď (tam dokonce dobrovolně nepřišel vůbec žádný divák) i různě jinde, kolikrát byl sál téměř prázdný i v rámci proslulého Měsíce autorského čtení v klubu Atlantik.

Jenže Poetón ve Staré aréně byl vyprodaný. A protože sedačky v divadelním sále nestačily, dřepělo se dokonce i na zemi. Úvodní číslo patřilo Jonáši Vrchovskému, respektive jeho prózu procítěně přečetl herec ostravského Divadla loutek Lukáš Červenka. Povídka končící snem o prodavači budíků, který nabízel třeba „budík nudík pro prokrastinátory“ nebo „budík dusík pro ostravské patrioty“ je svěže napsaná, místy vtipná, často překvapila i neotřelými poetickými obrazy. Zaujal mě třeba výjev, kdy se milenci procházejí kolem kostela, v němž se zrovna odehrává svatba, načež začnou chytat do ponožek noty svatebního veselí.

Vzápětí Jonáš Vrchovský předčítal také svoje veršované postřehy z Ostravska. Tady je jeden z nich, který tepe „domácí“ výrobky z frýdecké pekárny Marlenka:

Marlenku jsem chtěl kupit, dle armenske receptury,
přečetl jsem složeni, čumim jak puk, jak cyp chory,
Z čeho šokovany sem, co draždi me receptory.
Dělaji to z palmače. Dle tradice? Ty potvory…

Podobně jako výše zmíněnou povídku, i verše píše Jonáš Vrchovský dle mého odhadu z čirého nadšení. A dost možná bez ambicí něčeho dosáhnout v literárním světě. Píše pro radost, pro svých pár přátel Pardon, pro hafo přátel, jak dokazovala obrovská návštěvnost na Poetónu. Ale proč ne? Psaní jako relax, psaní jako trend. Nebo jinak. Proč z prózy či veršů hned dělat něco výlučného?

Po celý večer, který hostil sedm psavců, publikum pečlivě naslouchalo zhruba patnáctiminutovým výstupům účinkujících. Ani to není obvyklý jev na autorských čtení, kdy se pořád někdo zvedá a otráveně odchází ze sálu. Podstatu Poetónu jsem ale asi pochopil až o přestávce. „Já také píšu, ale tak daleko jsem to ještě nedotáhla,“ pravila jistá slečna nad sklenkou vína. „Však už toho máš napsaného dost, víc než já,“ reagovala kamarádka. Aha, tady píší úplně všichni. Psaní je tu in a první metou je vystoupení na pódiu vedle v divadelním sále.

Upřímně řečeno, žádný z autorů mě nepřivedl k vytržení, žádný mě ale také nenudil. Naopak, ta jejich až bytostná radost ze psaní mě naplňovala optimismem, neboť přátelé pedagogové (literární vědci) na vysokých školách se neustále hroutí, že už nikdo nic nečte a jen málokdo něco smysluplného dokáže napsat. Vše, co jsem slyšel ve Staré aréně, přitom nějaký smysl mělo, byť to není tvorba, kterou by mohlo vydat nakladatelství Host, dokonce by asi nestála za vydání ani ostravskému Protimluvu. Jenže s tímhle cílem tahle skupina tvůrců nejspíše nepíše.

Vlastně jsem Jonášovi, Zuzaně, Pavlovi a dalším ve Staré aréně docela záviděl. Tohle psaní není vystaveno žádnému odbornému zhodnocení a autoři se nemusí trápit nad kritickým dopisem, který jim z nakladatelství Host pošle básník Martin Josef Stöhr. Svým způsobem je to velká literární revoluce, o které snili po první světové válce levicoví umělci (např. Karel Teige), kteří tvrdili, že psát prózu či poezii může každý. Ba dokonce musí. A ve Staré aréně už tomu tak je.

*

UKÁZKY Z TVORBY NĚKTERÝCH ÚČASTNÍKŮ POETÓNU:

JONÁŠ VRCHOVSKÝ

Už vidím tu nádhernou slečnu, jak se nakloní a řekne mi sexy hlasem: „Nemáte budíček přímo pro mě?“ (Vrrr haf, haf haf – mít ocas, tak jím vrtím… ale fuj, tak jsem to nemyslel.. nebo?). „Budíček, co by vypadal jak malé děťátko…“ (tada da dam)… Jiný obraz: Hipster, s kruhy pod očima a drobečky od rawburgeru ve vousech, zmáčených coby bonusem clubem maté: „Nemáte tady něco, co zvoní jako zvonek na mém Sobi 20? Potřebuju zrychlit život, nějaký pitomý lumber mi přebral holku…“.. Náš zákazník náš pán a tak mu prodám budík se zvonkem jako motorová pila… Lumbři jsou sexy, mám rád Kanadu… Mám spoustu super jmen pro různé edice a typy.. Budík Pupík pro bezdětné ženy.. Budík Nudík pro prokrastinatory. Budík Čudlik pro jedince dlouhodobě opuštěné z estetických důvodů. Budík Dusík pro ostravské patrioty nebo budík Président co bude bečet jako ovce… a spoustu dalších…

No, nějak jsem se rozpovídal, takže zpět k věci… Začnu obchodovat s budíky… I zakázkově! Jestli nějaký chcete, napište mi zprávu.. Uveďte barvu a velikost budíku a jak by měl zvonit… Objednávky vyřídíme ještě v tomto životě …

*

MÍLA VOZŇÁKOVÁ

Básníci holt mají
velmi divné duše
bez sexu a chlastu
vše vyznívá suše
když se ladné křivky
a lahodný mok ztrácí
vysychá i věčné
koryto
inspirací

*

ZUZANA VANTUCHOVÁ
EPILOG

jela jsem domů včas
ve vojenský mikině
na podsvícených Frýdlantských mostech
s dětskou pokorou
rozdupávala svůj zářivkový stín
a pak v tramvaji
počítala odbarvené blondýnky
a přemýšlela nad tím
proč nikdy nebudu
tak dokonale růžová… 

jen mi prosím nekupujte
džíny bez kapes…

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.