Agentura Presto

Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Hudba Nohavica nadělil Lazebníkovi k 200. narozeninám i hiphopovou árii aneb Úspěch jak sviňa
Souboj rebelů LIVE

Nohavica nadělil Lazebníkovi k 200. narozeninám i hiphopovou árii aneb Úspěch jak sviňa

21.2.2016 Hudba

Koncert ke 200. výročí prvního uvedení opery Gioacchina Rossiniho Lazebník sevillský se uskutečnil na den přesně v Národním divadle moravskoslezském. Na rozdíl od intrikami opředeného neúspěchu tehdejší římské premiéry se v sobotu 20. února 2016 v Ostravě slavilo razovitě, prostě a místy i trochu sprostě. Průvodcem večera totiž byl ostravský bard Jarek Nohavica, který se nijak nešetřil a vytvořil spolu s výtečnými zpěváky, orchestrem a dirigentem Ivanovićem ojediněle uvolněnou atmosféru.

Jarek Nohavica přinesl narozeninový dort pro Lazebníka sevillského. Zvětšit obrázek

Jarek Nohavica přinesl narozeninový dort pro Lazebníka sevillského.
Foto: Martin Popelář

Gioacchino Rossini byl v mnoha ohledech naprostý fenomén. Tak například mezi léty 1811 až 1829 složil jednačtyřicet oper. Hudbu k Lazebníkovi sevillskému prý napsal za 13 dnů. Premiéra proběhla 20. února 1816 ve zjitřené atmosféře. Městem se rozšířily pomluvy, že Rossiniho hudba není původní a pobouřené obecenstvo operu vypískalo. Smůla provázela i tehdejší aktéry – zpěvák se při pádu zranil, kytaristovi praskla struna a na jeviště vběhla kočka. Rossini raději na druhé představení ani nešel. A byla to chyba, protože podruhé už Lazebník byl úspěšný.

V Ostravě naštěstí žádná jobovka nenastala, jednalo o oslavu zábavnou, bujarou a originální. Nohavica se do překladu Lazebníka pustil očividně s velkou chutí. Téma svěží opery buffa je ostravskému bardovi svou lidovou jadrností blízké. Přehršel zkušeností získal překladem tří Mozartových oper Cosi fan tutte, Don Giovanni a Figarova svatba a ukázky z Lazebníka prozatím slibují velký zážitek. Nohavicovo přebásnění je nenuceně svěží, perfektně frázuje a baví svou poetickou nonšalancí, smyslem pro zvukovou stránku češtiny a trefnými rýmy.

Osm ukázek z árií, duetů a tercetu Lazebníka diváci uslyší podruhé ještě v pondělí. K premiéře celého díla dojde v červnu 2017 a režisérem bude – jak Nohavica oznámil – patrně Ondřej Havelka. Pojďme se však podívat jak výroční koncert v Divadle Antonína Dvořáka probíhal, jakou dramaturgii a výkony nabídnul.

_DSC3322

Jarek Nohavica během sobotního koncertu. (Foto: Martin Popelář)

Na úvod zazněla v interpretaci orchestru Národního divadla moravskoslezského operní předehra k Lazebníkovi. Předehra se dříve nazývala sinfonia a představuje typickou Rossiniho hudbu a formální řešení. Po francouzském vzoru zahajuje orchestr nejprve volným Andante, vynikajícími změnami temp je postupně dosaženo velkolepé gradace, která provází následující kontrastní díl Allegro con brio. Orchestr pod vedením Marka Ivanoviče zahrál předehru graciózně, včetně sólových instrumentálních prvků. Nohavica divákům přiblížil náročnou práci operního překladatele na veselé árii Figara „Já duší celého města jsem, jen já“ v překladu legendárního Václava Judy Novotného. Figarovo notování na slabiku lalala nahradil bard evokací trubky tramtadadá, která podle Nohavici lépe vystihuje Figarovovo fanfarónství. Představil přitom několik svých pracovních verzí téhož místa, všechny textově neotřelé a velice zábavné.

5

Miloš Horák a dirigent Marko Ivanović. (Foto: Martin Popelář)

Barytonista Jakub Tolaš má s Figarem zkušenosti z pražského Národního divadla. S hereckou nadsázkou vystihl charakter vemlouvavého šibala a představil se v dobré hlasové kondici. Následující árii doktora Bartola„Un dottor della mia sorte“ (Doktor podle mého gusta) přiblížil Nohavica jako jednu z nejnáročnějších vůbec, zejména z důvodu vivace druhé části, které se artikuluje v obrovském tempu velice obtížně. Nohavica prozradil, že se inspiroval hip hopem a vysvětlil divákům, že je nutné volit jen některá slova a vyhnout se dlouhým samohláskám. Árii zazpíval včetně hiphopové gestikulace perfektně basista Miloš Horák a sklidil obrovský aplaus.

Duet Figara a Hraběte Almavivy All’idea di quel metallo“ představil poprvé tenoristu Aleše Voráčka. Voráček zaujal precizní artikulační srozumitelností a příjemnou hlasovou barvou. Rossiniho přesně vypsané koloratury podal s pečlivou intonací a dynamicky výraznou stavbou. Jako poslední árie první poloviny zazněla cavatina „Una voce poco fa“ v podání mezzosopranistky Jany Hrochové. Opět se jednalo o špičkovou interpretaci, Hrochová měla všechny přednesové atributy plně pod kontrolou a zazpívala árii s výrazným nadhledem.

3

Zleva Jakub Tolaš, Marko Ivanović a Jana Hrochová. (Foto: Martin Popelář)

Po přestávce došlo k nejzábavnějšímu číslu večera. Ivanović udělal z Temporale, které je hudební evokací bouře, malý workshop. Zapojil diváky do děje pomocí luskání, tření dlaní o dlaň a plácání do stehen. V Temporale to tak chvíli jemně mžilo, ostře kapalo, chvíli hustě lilo. Vynikající nápad odměnili diváci bouřlivým potleskem.

Nohavica po úvodních překladových sondách pokračoval v odlehčeném stylu. Divákům dokázal, že Rossiniho život a dílo má v malíčku, soustředil se přitom na zdůraznění několika pozoruhodností italského skladatele: jeho vzdělání, neuvěřitelně plodnou operní produkci i skutečnost, že tento bonviván pověsil ve 39 letech skládání na hřebíček a zbytek života si užíval tantiém, jídla a studia Bachovy hudby.

Také následující árie představily pěvce i orchestr v příznivém světle a vrcholem byl závěrečný tercet Rosiny, hraběte Almavivy a Figara „Ah! qual colpo“ v podání Hrochové, Voráčka a Tolaše. Obrovský úspěch narozeninového koncertu byl korunován dlouhým potleskem vestoje, který rázně přerušil Nohavica návratem na pódium s narozeninovým dortem, aby se rozloučil s diváky slovy: Teď se jde slavit.

1

Jaromír Nohavica s narozeninovým dortem. (Foto: Martin Popelář)

Dramaturgie večera nabídla několik rovin vnímání. V podání pěvců diváci slyšeli vesměs vynikající interpretační výkony podpořené výborným orchestrem. Nikdo ze sólistů nevyčníval, vyváženost byla velkou předností koncertu, byť největší úspěch sklidil (částečně i díky gagovým prvkům) Miloš Horák v hiphopovém čísle. Tolaš, Voráček i Hrochová podali rovněž znamenité pěvecké výkony.

Druhou předností koncertu byl vhled do překladové dílny Jaromíra Nohavici. Je téměř unikátní, že překladatel otevře s neskrývanou upřímností stavidla své fantazie a provede diváka po slastech i strastech překladatelské práce, cizelací frází a hledání těch nejvhodnějších slov a výrazů.

Nohavica tak učinil po svém, čímž se dostáváme k třetí rovině – moderování. Nezdráhal se použít i slova jako sviňa a několik dalších, což mohlo působit některým divákům zvláštní estetický zážitek. Ostravský bard si však dokáže ony hospodské vulgarismy neuvěřitelně dobře načasovat a diváci to s úsměvem spolknou. Nohavica tak vytvořil uvolněnou atmosféru, která nepřipomínala běžný operní večer. Čeho by se mohl příště vystříhat, je mluvit do mikrofonu během potlesku sólistům, protože mu nebylo rozumět ani slovo. Druhé doporučení se týká familiárností. Překřtít Janu Hrochovou na Janku nebyl příliš šťastný nápad a domnívám se, že výborná nálada večera by nebyla ochuzena ani o píď.

_DSC4636

Protagonisté koncertu při závěrečné děkovačce. (Foto: Martin Popelář)

To jsou ale jen drobné detaily, které rozhodně nesmažou po všech stránkách přínosný koncert. Nejdůležitější rovinou zůstává samotná ochutnávka nového překladu Lazebníka a výtečné výkony všech účinkujících protagonistů. Nohavica opět dokázal svůj literární talent, schopnost aktualizace, hyperbolické zkratky a humorného, až pikantního veršování. Za to si zaslouží slova uznání, nehledě na přínos, že toto popularizační gesto možná vyvolá zájem širší veřejnosti o operu.

A to je moc dobře, protože pozornost si Lazebník sevillský v Nohavicově překladu bezesporu zasluhuje.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.