Být, či nebýt? Ale jinak! Operní verze Hamleta v režii Radovana Lipuse je mimořádně zdařilá

Hamlet v operním ztvárnění se na operních jevištích neobjevuje příliš často. Francouzský skladatel Ambroise Thomas (1825 – 1901) napsal oper celou řadu, ale jen dvě jej trvale udržují v kurzu: Mignon a Hamlet. Tragédie dánského prince Hamleta byla ve Francii poloviny 19. století známá z divadelní hry Alexandra Dumase a Paula Meurice. Z této předlohy čerpalo libreto Michela Carré a Julese Barbiera, které v Dumasových intencích pokračovalo, dějovou linii zestručnilo a zvýraznilo zejména tři postavy: Hamleta, jeho matku Gertrudu a Ofélii.

V úvodní scéně prvního dějství nás Thomas uvádí do panychidy za Hamletova otce. Truchlící Hamlet (Thomas Weinhappel), pohyb plášťů sboristů a sugestivní hudba od prvních tónů okamžitě zatáhne do děje. Duet Hamleta a Ofélie (Jana Sibera) přesvědčuje spalující živočišností, s níž Hamlet ukrývá hlavu v jejím klíně. Laërte (Martin Šrejma) žádá Hamleta, aby dával na jeho sestru pozor, a odjíždí na tažení do Norska.

Thomas Weinhappel jako Hamlet truchlící u rakve otce. (Foto: M. Popelář)

Následující sekvence s duchem Hamletova otce je velice působivě ztvárněná: sloup, na němž se nejprve objeví tvář a ruce zesnulého krále, se vznese a odhalí přízrak mrtvého. Místo královské majestátnosti nás však čeká mysteriózní stvoření – chimérický důstojník v andělsky bílé uniformě s vojenskou čepicí. Aktualizace symbolu vládce ponejvíc připomíná diktátora, který neúprosně žádá pomstu a prozrazuje Hamletovi skutečnou příčinu své smrti, tedy otravu jedem zosnovanou Hamletovou matkou královnou (Janja Vuletic) a královým bratrem Claudiem (Martin Gurbaľ). Hamlet je šokován, obrovitý rudý meč se zvolna snáší na jeviště. Kostky jsou vrženy.

Od této chvíle je Hamlet plně v područí pomsty, která mu otravuje krev v žilách.  Touha po ní je tak silná, že oslepí jeho lásku k Ofélii. Královna matka je šokována jeho proměnou a začíná v ní hlodat semínko pochybností. Nedokáže si však připustit, že její syn něco tuší. Vražda Gonzagy v pantomimickém ztvárnění klaunů s krvavě rudými korunami na hlavách a pijácká píseň, jsou sledovány královským dvorem se znepokojením. Čerstvě korunovaný bratrovrah Claudius přerušuje podivnou hru, načež mu Hamlet strhává z hlavy korunu a označí jej za vraha svého otce. Všichni jsou šokováni a považují Hamletovo chování za projev šílenství.

Scéna z ostravského operního Hamleta. (Foto: Martin Popelář)

Hamlet a nesmrtelná věta Být, či nebýt. Odvěké tázání umocňuje gigantická hlava mrtvého krále, jejíž torzo výmluvně strmí na jevišti. Claudius začíná mít pochybnosti o svém činu, kaje se. Netuší, že se Hamlet ukrývá za sochou s dýkou v ruce a čeká na svůj okamžik. Nenajde však sílu se k němu odhodlat, navíc zjistí, že do mordu je zatažen také Polonius (Roman Vlkovič). Propadá se hlouběji do bezradnosti, sexuální podtext vraždy bez skrupulí naznačuje matce, která je šokována. Objevuje se znovu přízrak, ale královna jej nevidí. Duch otce připomíná Hamletovi, aby královna zůstala ušetřena a vrah byl potrestán.

Skutečným centrem opery je Oféliino šílenství a smrt. Hamlet šílenství jen předstírá, ale Ofélie, která je Hamletem odvržena se s křivdou nevyrovná. Propuká v ní něco, co nedokáže zastavit. Její árie je plná výkřiků bolesti, připomíná si Hamletova slova: pochybuj o slunci, ale ne o mé lásce, a utopí se. Vodní svět jí přitlumeně vítá do světa rusalek a němého, věčného stesku.

Hrobníci kopou hrob. Všechny nás čeká stejný osud, říkají a posilňují se vínem. Laërte vyčítá Hamletovi smrt své sestry. Hamlet však o ní nevěděl. Jeho beznaděj se ještě prohlubuje: přeruší smuteční obřad a probodne krále dýkou. Vždy stejný dav jej okamžitě korunuje na nového krále, on však trpce podotkne: Má duše je v hrobě a mám panovat?

Epicentrem opery jsou Hamlet a Ofélie. Jejich nenaplněná, zbytečně ubitá láska je nejsilnějším mementem. Weinhappel ztvárnil roli v premiéře skutečně mistrovsky. S pěveckou brilancí a hereckou expresivitou od začátku do konce na jevišti kraloval. Jeho entuziasmus jej v jednom momentě málem přivedl k úrazu, když zakopnul o schody a skutálel se na zem. Ofélie Jany Sibery byla také vynikající. Vrcholnou árii sebevraždy zazpívala znamenitě a publikum ji odměnilo frenetickým potleskem.

Thomas Weinhappel a Janja Vuletic. (Foto: Martin Popelář)

Mimořádně hodnotný výkon podala také Janja Vuletic v roli královny Gertrudy, jejíž interpretační kvality nenechaly nikoho na pochybách. Přesvědčivý byl rovněž král Claudius Martina Gurbaľa, ale také Polonius Romana Vlkoviče, Laërte Martina Šrejmy či hrobník Petra Urbánka. Vyváženost pěveckých představitelů byla zintenzivněna vynikajícími hereckými kreacemi a invenční režií Radovana Lipuse, jehož významové aktualizace symbolů byly mimořádně účinné a trefné.

Dirigent Tomáš Brauner připravil hudební nastudování plně v intencích romantického výrazu. Znamenitě hrající orchestr nezklamal, krásné instrumentální výkony zazněly zejména v dřevěných nástrojích a smyčcích, jeden ožehavý tón v žestích během pantomimické hry o Gonzagovi se dal oželet. Tradičně výtečný byl sbor (sbormistr Jurij Galatenko), jehož úloha v opeře je velmi důležitá, zpěváci se úkolu zhostili výborně. Adekvátní byly také výkony baletního souboru a pohybová realizace pod vedením Igora Vejsady. Představení má působivou vizuální podobu Davida Baziky, která znepokojuje a poutá svou variabilitou.

Hamlet v Ostravě se mimořádně dobře povedl. Je na místě si jej bez dechu vychutnat a zamyslet se, zda skutečně stojí za to podlehnout svým temným vášním a následovat cestu do temnot či ke světlu.