Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Atd. S Evou Lenartovou o Věku nevinnosti i dalších projektech připravovaných v ostravském rozhlase

S Evou Lenartovou o Věku nevinnosti i dalších projektech připravovaných v ostravském rozhlase

9.3.2016 Atd.

Eva Lenartová je rozhlasovou dramaturgyní a vedoucí Tvůrčího centra ostravského studia Českého rozhlasu. Zabývá se přípravou rozhlasových úprav povídek a románů, připravuje pořady poezie, rozhlasové hry i náročnou publicistiku. K aktuálním výsledkům její práce patří rozhlasová četba z románu Věk nevinnosti od Američanky Edith Whartonové. Deník Ostravan.cz si s ní povídal ale také o dalších připravovaných pořadech a třeba i o tom, jak se jí při tvorbě rozhlasových pořadů spolupracuje s ostravskými herci.

Zvětšit obrázek

Dramaturgyně Českého rozhlasu Ostrava Eva Lenartová.
Foto pro Český rozhlas: Martin Straka

Na stanici Českého rozhlasu Vltava v současnosti běží desetidílná adaptace románu Věk nevinnosti, ke kterému se vlna zájmu upřela až v okamžiku uvedení filmové adaptace v roce 1993. Jak vznikl nápad přenést jej na rozhlasové vlny?

Vysíláním stanice Vltava se letos prolíná Americký rok. Stejně jako se Vltava v minulých letech soustředila na prezentaci polské nebo severské kultury, tak letos padla volba na kulturu Ameriky. Pátrala jsem tedy mezi americkými autory. Edith Whartonová a její Věk nevinnosti je jistě dobrá volba, autorka za tento román získala jako vůbec první žena Pulitzerovu cenu. Mimochodem text z roku 1920 se ukázal být nečekaně moderním.

K přípravě této adaptace se váže i zajímavý příběh, který se asi ledaskomu nepřihodí. Jak náročné bylo sehnat český překlad tohoto románu, který u nás poprvé vyšel ve 30. letech?

Ten příběh byl zpočátku zoufalý, ale nakonec je to vyprávění zábavné, které přidávám k dobru. Počítala jsem s tím, že je Skoumalův překlad běžně v knihovnách, takže jsem nespěchala při jeho shánění. Pak jsem si Věk nevinnosti přinesla domů a zjistila jsem, že se nejedná o originální Skoumalův překlad, ale o verzi úpravce bez uvedení překladatele. Vydáním nakladatel patrně reagoval na vlnu čtenářského zájmu po uvedení filmu v 90. letech.

Takže celé dílo bylo znovu přeloženo?

Patrně šlo o překlad Aloyse Skoumala, ale to se jen dohaduji. Text byl upraven do soudobého jazyka, a to místy dost neobratně, občas šla věta přímo proti smyslu situace. Pátrala jsem dál po Skoumalově verzi z roku 1933, měly ji tři knihovny, ale hned dvě je půjčovaly pouze do studovny, naštěstí zbyla ta třetí možnost. Ani to ale nebylo bez problémů. Napoprvé doputovala kniha místo do Ostravy do Olomouce, kde neměli o ničem tušení, takže ji odeslali zpět. Podruhé zase poslali vydání z roku 1994 – prý proč by posílali staré vydání, když mají novější. Když ostravská knihovna trvala na zaslání původního vydání, tak se dověděla, že už bylo vyřazeno a šlo do stoupy. Tak myslím, že paní knihovnice tam běžela a vyrvala Věk nevinnosti skartovačce z huby a nakonec románu v překladu Aloyse Skoumala zachránila život.

Ty máš velmi pěknou profesi s názvem slovesný dramaturg, co to obnáší při úpravě textu z předválečné doby a jak se dá do rozhlasu přenést drama, které získalo Oscara za úchvatné kostýmy?

Práce s textem z roku 1933 je zajímavá. Podmínkou je zůstat na jedné lodi s autorem i překladatelem. V tomto konkrétním případě mi šlo o zachování půvabu jazyka. Respektovala jsem Skoumalův překlad do té míry, abych uchovala jistou obřadnost češtiny začátku dvacátého století, která příběhu z konce století 19. jistě velmi sluší. Na druhou stranu je zapotřebí některé pasáže přece jen upravit do současnější mluvy. Skoumal navíc v té době ještě neměl ostruhy známého překladatele, teprve rostl. Je zkrátka nutné to opatrně vybalancovat. Takže příprava textu byla moc pěknou prací s detailem. Byť značně časově náročnou

Jak dopadl výsledek?

Věk nevinnosti četla herečka Veronika Forejtová, tak jak ji známe, se svou elegancí a noblesou. Paní Veroniku si navíc v těch honosných salonech aristokratů z Páté Avenue velmi živě dovedu představit. Celou desetidílnou sérii režíroval Peter Gábor a hudbu, která nádherně podpořila atmosféru, složil Nikos Engonidis. Podle mě se to hodně povedlo, ale uvidíme, co na to řeknou posluchači. V současnosti Věk nevinnosti vysílá každý večer od 18.30 stanice Vltava a po jistou dobu je četba k dispozici také v iRadiu.

Jakým způsobem vznikají rozhlasové adaptace? Máte už plán, co ještě posluchačům během roku nabídnete z velké literatury nebo z místního regionu?

Plán samozřejmě máme, ale během roku se ještě proměňuje. V ostravském studiu natáčíme slovesné pořady výhradně pro posluchače Vltavy a Dvojky, výjimečně pro stanici Junior. V letošním roce zatím nechystáme žádné velké rozhlasové hry, loni jich bylo asi šest, což bylo nevídané na naše poměry. Aktuálně pracujeme na půlhodinových dramatizacích, 26. března například Dvojka uvede dramatizaci Haškovy humoresky Jaké máme trápení s tetou s půvabnou Alexandrou Gasnárkovou v hlavní roli. Do Amerického roku chystáme veselohru Josefa Štolby All right, to je text z 19. století v úpravě Martina Tomáška a Alice Jarnotové. Před natáčením je také četba z románu ostravského autora Richarda Skláře Vila na Sadové, kterou připravuje Monika Horsáková, vltavský Svět poezie s opavským básníkem Ondřejem Hložkem, Hajaja z knihy Miloše Kratochvíla Modrý Poťouch a minulý týden jsme dokončili pohádkovou hru Ivana Binara Kam ses poděl, Jeníčku?, kterou režíroval Radovan Lipus a hudebně se na ní podílel Michal Žáček. Aktuálně je ale přímo za dveřmi Den z Opavy, který s Renátou Spisarovou-Kotík připravujeme na 9. dubna. Bude to dvanáctihodinový maratón vysílání z Opavy o Opavě na stanici Vltava. Takové vysílání, vlastně o šest hodin delší, už jsme si s kolegy vyzkoušeli, když jsme jeden vltavský den zasvětili Ostravě, tak teď jsme se posunuli do srdce českého Slezska.

Na které rozhlasové režiséry se nejčastěji obracíš?

Peter Gábor a Tomáš Jirman, to jsou dva naši kmenoví režiséři, dokážou vyjít vstříc rozhlasovým specifikům. Oni velmi dobře slyší, jsou velmi niterní a dokážou pracovat s hercem na tom malém hřišti, které rozhlas má. Ne každý herec se hodí pro práci s mikrofonem, ten totiž všechno odhalí. Nejenže upozorní na každou špatně vyslovenou hlásku, ale taky prozradí, co si herec myslí. Respektive – jestli myslí na text, jestli každou větu dokáže oživit, naplnit obsahem. Půlhodinová četba, to je podle mne vyšší dívčí, tam se herec za nic neschová, nepomůže mu gesto ani kostým, ba dokonce ani hudba, protože ta se přidává až během míchání, to už je herec pryč. Teprve v té chvíli přichází ke slovu alchymie, na které se podílí mistr zvuku a režisér – natočené slovo se například rytmizuje, obrovskou roli v rádiu totiž hraje ticho – prachobyčejná pauza, která význam věty podpoří – nebo zabije, je-li špatně vložená. Režisér a zvukař – to je něco jako siamská dvojčata. V Ostravě točí umělecké slovo především skvělá zvukařka Hana Plecháčková.

Už si zkoušela takový menšinový žánr jako je horor?

Připravovala jsem scénář a dělala i režii Bradburyho hororové povídky Zástup. Chtěli jsme nějakou napínavou věc, zvukově zajímavý text. Je to dramatizace pro čtyři pět lidí, už si přesně nepamatuji. Byl to komorní příběh do řady, která se na Dvojce vysílá po desáté hodině večer, když už je venku tma, tam se takové věci hodí. Docela strašidelná byla taky dramatizace povídky Arthura Conana Doylea Hra s ohněm. Tam se zase vyřádila paní Marie Logojdová.

Na které pořady nejvíce vzpomínáš?

Je jich celá řada, nejraději mám ty, díky kterým se taky za pochodu dovzdělám. Třeba hodinovka o Rafalu Wojaczkovi, ke které mě inspirovala přenádherná kniha ostravského Protimluvu. Bohužel ale funguji tak trochu jako průtokový ohřívač…. Ale napadají mě zrovna vltavské Páteční večery, které jsme chystali s básníkem Ivanem Motýlem. Dělali jsme spolu dvouhodinovku o ostravských hospodách, Páteční večer s názvem Road movie hlučínským Slezskem nebo Páteční večer věnovaný Záolží. Při natáčení poslední dvouhodinovky s názvem Já jsem horník, kdo je víc, jsem Ivana přinutila, aby sfáral do dolu. Vrátil se s úžasnými zážitky a se skvělými nahrávkami. Taky myslím, že byl na sebe i trochu hrdý, že to dokázal.

První rozhlasový přijímač, který jsem viděl, byl vlastně taková malá černá skříňka, když se zavřou oči, tak může být bezedná. Ty jsi byla někdy v dole?

Ne, na to mám Ivana Motýla.

Ale pro skříňku doluješ ty, co ještě připravujete?

Rozhlas je nenasytný, neustále požírá nové a nové texty. Ať už autorské nebo adaptace. Teď zrovna čekáme na autorská práva ke knize Slawomira Mroźka Kohout, lišák a já, na stole mám knihu Mariana Pally Naivní konceptualista a slepice, kterou chceme rozhlasově využít. Ale Marian Palla to ještě neví…. Ale taky se těším na povídky Jaroslava Žily a velkou radost mám z nominace básnířky Ireny Šťastné na cenu Magnesia Litera. Dělala jsem rozhlasově všechny její sbírky a pořád jsem si říkala – himbajs, jak je možné, že o té holce se ještě nemluví hodně hlasitě? A letos – bum! Fakt mám radost.

Jak je na tom ostravská herecká scéna v souvislosti s odhalováním se před mikrofonem?

Málokdy se stane, že přijde herec a je to vynikající rozhlasový talent. U nás je tak deset mistrů. Třeba Jan Fišar, který s režisérem Tomášem Jirmanem po několik večerů četl ve vltavských Stránkách na dobrou noc z Kalevaly. (Od té doby si pamatuji – Moje mysl sobě žádá /mozek můj mě ponabádá/ abych počal píseň pěti/ abych jal se vyprávěti/ abych spustil píseň rodnou/ zanotoval runu vhodnou…. To je část předzpěvu, jímž začíná každá runa finské Kalevaly.)

Dalšími rozhlasovými talenty jsou Stanislav Šárský a Anna Cónová – oba byli v loňském roce nominováni na titul Neviditelný herec. David Viktora a Alena Sasínová Polarczyk. Tomáš Jirman. Norbert Lichý, který o prázdninách skvělým způsobem načetl Motýlka, ten má ale bohužel pro rozhlasový mikrofon stále méně času. Renáta Klemensová. Z mladší generace Lada Bělašková nebo Pavlína Gajdošíková, Lukáš Červenka, Sylvie Krupanská a vlastně všichni Cisovští….., některá další jména padla v dřívějších odpovědích. No, a teď jsou naštvaní všichni, které jsem nejmenovala, tak se omlouvám…

Martin Jiroušek | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Atd.", nebo přejděte na úvodní stranu.