Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo Noc kostelů nabídla výtvarné skvosty, ochutnávku mešního vína i výstupy k nebi

Noc kostelů nabídla výtvarné skvosty, ochutnávku mešního vína i výstupy k nebi

11.6.2016 Obraz & Slovo

Už jste někdy vylezli na věž římskokatolického kostela Krista Krále ve Svinově nebo ochutnali mešní víno? Pokud ne, máte další šanci až za rok, neboť výstupy veřejnosti na kostelní věže a další nevšední zážitky jsou tradičně spojeny s Nocí kostelů, jež skončila v sobotu nad ránem.

Zvětšit obrázek

Ochutnávka mešního vína v kostele v Hrabůvce.
Foto: Ivan Mottýl

Jedna z nejčastějších citací z Bible je určitě tato: „Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh.“ Slovo má v tomto smyslu široký význam, je řečí, rozumem, smyslem, poznáním i zosobněnou Moudrostí. To vše bylo také vloženo do architektury a výzdoby ostravských kostelů, které v noci z pátku na sobotu otevřely své brány i nevěřícím či pochybujícím. Milovníkům umění i turistům, kteří se zúčastnili tradiční Noci kostelů.

svinov-interire

Interiér svinovského kostela Krista Krále. (Foto: Ivan Mottýl)

Ve většině z otevřených chrámů došlo i na fundovanou prohlídku a ve svinovském kostele Krista Krále provedl návštěvníky přímo místní farář Jan Larisch, který zde slouží už dvacet let. Ten ve stylu výkladu spojil zkušenosti historika, jenž vydává knihy o významných osobnostech církevního života na Ostravsku, s poutavým a často i vtipným vyprávěním. „Kde ještě můžete vidět podobnou sochu jako na našem oltáři?“ zkoušel svoje noční hosty. Po chvíli váhání někdo správně odpověděl: „V Rio de Janeiru.“

S

Svinovský Ježíš nápadně připomíná toho z Ria. (Foto: I. Mottýl)

Socha Krista z dílny olomouckého sochaře Julia Pelikána skutečně roztahuje ruce podobně jako ta z brazilského velkoměsta. „Jednou jsem dokonce tvrdil našemu arcibiskupovi, že napřed vznikla naše socha a až podle ní byla vytvořena ta v Brazílii,“ vyprávěl svinovský farář. Arcibiskup Jan Graubner napřed podřízenému uvěřil, než se vtipkující kněz přiznal k mystifikaci. Daleko od pravdy ale úplně nebyl, alespoň v časovém zařazení. Svinovská socha byl dokončena v roce 1929, ta v Rio de Janeiru až o čtyři roky později.

Kostel Krista Krále patří k těm méně známějším v Ostravě. A to díky odlehlé poloze (nedaleko proslulé „tvarůžkové“ pivnice U Slunce) i věku, neboť byl vysvěcen až v roce 1929. Jeho autorem je pražský architekt Adolf Brzotický, jenž dal stavbě punc modernistické stavby s funkcionalistickými prvky, přitom zachoval tradiční chrámovou dispozici. „Je to první kostel v Československu zasvěcený Kristu Královi,“ vyprávěl Jan Larisch. Jméno Krista Krále totiž vstoupilo do církevního kalendáře na pokyn papeže teprve v roce 1925, v reakci na bolševizaci a fašizaci mnohých evropských zemí, kdy se samozvanými vládci stávali nevypočitatelní diktátoři.

kostel-krista-krale-svinov

Kostel Krista Krále ve Svinově. (Foto: Ivan Mottýl)

Larisch také zkoušel návštěvníky ze znalosti českých světců, které nad kněžiště vymaloval Mistr Jan Obšil, autor proslulé Ostravské madony z počátku čtyřicátých let, jež se po válce ztratila a znova byla objevena až v roce 2012.

„Kdo chce vidět ještě zajímavější malířskou realizaci Jana Obšila, ať si zajede do kostela v Hošťálkovicích,“ doporučoval svinovský farář. O ústřední soše Krista Krále pak nějaký čas vyprávěl i v souvislosti s boji o Svinov na konci války, kdy měla plastika prostřelenou hruď. Zajímavý je také její autor Julius Pelikán, jenž vytvořil i další sochařskou výzdobu v chrámu. „Byl to otec známého ředitele Československé televize Jiřího Pelikána, jenž byl v padesátých letech zapáleným a nebezpečným komunistou,“ líčí kněz.

O Jiřím Pelikánovi internetová encyklopedie Wikipedie tvrdí, že za války se tento mladý komunistický odbojář skrýval na neznámém místě. Kněz a historik Larisch měl ale v pátek odpověď i na tuto otázku: „Skrýval se mezi bohoslovci v olomouckém semináři. Pod falešnou identitou.“

varhany-v-kostele-krista-krale

Detail varhan ve svinovském kostele. (Foto: Ivan Mottýl)

Ale to už farář vedl návštěvníky k varhanám, které v roce 1930 věnovali kostelu němečtí farníci. V chrámu se totiž konaly bohoslužby v obou jazycích, jimiž se ve Svinově běžně mluvilo. Účastnící exkurze vystoupali i na věž a na takzvaný papežský balkon, což je terasa v úrovni kúru otevřená směrem do velkého náměstí před chrámem. „Jednou z něho promluví svatý otec,“ s nadhledem dodává „pán domu“, proč balkonu říká papežský. Možné je vše. Kardinál Tomášek právě v tomhle kostele sloužil svoji první mši po tajném vysvěcení na biskupa. „Náš chrám je v tomto smyslu katedrála,“ dodal Larisch.

Podobně interesantní prohlídky nabízeli z pátku na sobotu správci většiny ostravských božích stánků. Další reference už tedy budou jen telegrafické, nicméně Noc kostelů je jednou z nejzajímavějších výtvarných procházek Ostravou mimo oficiální galerie. A je to i poučný obrázek o duchovním soupeření, který obzvlášť vyzní právě ve Svinově, kde jen 500 metrů od nového katolického chrámu vznikl v roce 1933 i Husův sbor Církve československé, kteří si vystavěli odpadlíci od římskokatolické víry.

noc-nad-husovymsborem-svinov

Noc nad Husovým sborem ve Svinově. (Foto: Ivan Mottýl)

„Od 30. let 20. století se tak ve Svinově tyčily dvě nové věže kostelů, dvou křesťanských církví s rozdílným učením zažívajících občasné konflikty vyvolané zbytečnou lidskou záští, která byla vždy nakonec poražena buď dobrým slovem kněze či úředním vyrozuměním,“ píše se v textu, který vznikl v Husově sboru právě pro Noc kostelů.

husuv-sbor-svinov

Interiér Husova sboru ve Svinově. (Foto: Ivan Mottýl)

Od konstruktivistické stavby Husova sboru ve Svinově míříme do Husova sboru v Hrabůvce, což je nenápadná stavba bez věže v Hasičské ulici dostavěná v srpnu 1934. Vnitřní výzdobu tvoří pouze malovaný výjev z Ježíšova života, z malého kůru ale zrovna zaznívá procítěný zpěv. Vznik modlitebny je totiž spojen hlavně s úsilím pěveckého a vzdělávacího spolku Lumír, který byl mezi farníky Církve československé v Hrabůvce velmi populární.

husuv-sbor-hrabkvka

Husův sbor v Hrabůvce. (Foto: Ivan Mottýl)

A to už obdivujeme římskokatolický stánek v Hrabůvce, kostel Panny Marie – Královny posvátného růžence. Pseudorománskou stavbu se secesními prvky z roku 1910, kterou dnes ze dvou stran svírají čtyřproudé silnice a ze dvou nekonečná sídliště. I tady jsou na návštěvníky milí, v sakristii zrovna probíhá ochutnávka mnoha druhů mešních vín.

kostel-panny-marie-v-hrabuvce

Kostel Panny Marie v Hrabůvce. (Foto: Ivan Mottýl)

Noc kostelů je přitom i nocí netradičních ostravských rozhleden, vystoupat lze i na věž chrámu v Hrabůvce a dokonce si zkusit rozhýbat zvon odlitý v roce 1925 ve Vítkovických železárnách, jenž váží 1204 kilogramů. „Vážně si ho mohu rozhoupat?“ ptá se jedna z návštěvnic. „Jistě, od toho tu dnes jste,“ vstřícně říká přítomný farník.

I v nedalekém dřevěném kostele sv. Kateřiny v Hrabové lze úzkými dřevěnými žebříky vylézt až do samé špice roubené věže. Tahle stavba ale pořád příliš „voní novotou“ a pamětníci vyhořelého kateřinského chrámu se nemohou ubránit smutné vzpomínce. Dřevěná věž hrabovského kostela shořela i s chrámem v dubnu 2002 v několika minutách.

hrabova-vystup-na-vez

Výstup na věž dřevěného kostela v Hrabové. (Foto: I. Mottýl)

„Hrabovský bůh chud jak my. Chrám má dřevěný s dřevěnou věží,“ veršoval před více než stoletím o kostele básník Petr Bezruč ve Slezských písních. V žáru plamenů se v roce 2002 utrhl i zvon Maria z roku 1660 o váze 400 kilogramů a roztříštil se na několik kusů. Na česky psaném úmrtním oznámení, jenž před požárem viselo vedle vstupního portálu, býval nápis: „Jura Choleva usnul v Pánu v středu třetí postní léta Páně tohoto 1564.“

hrabova

Interiér roubeného kostela v Hrabové. (Foto: Ivan Mottýl)

Za dalších čtyři sta třicet osm let usnul v Pánu celý hrabovský kostel. Vyhořel na popel. Teď už sice v Hrabové stojí kostel nový, což je věc záslužná, původní atmosféru však dostane až za další čtyři století.

V jediném z ostravských kostelů pak proběhla skutečná Noc kostelů. To znamená, že byl otevřen opravdu až do sobotního svítání. Stalo se tak v chrámu sv. Františka a Viktora v Ostravě-Hrušově, jenž stojí osamocen v pustině mezi dálnicí D1, řekou Odrou a zbytky romského ghetta v Riegrově ulici. O zdejší noc se postaral kněz místní řeckokatolické farnosti Dominik Girašek, jenž si pozval na pomoc kněze Andreje Slodičku. Spolu  také sloužili mši východního obřadu, Božskou liturgii sv. Jana Zlatoústého v jazyce staroslověnském.

oltar

Řeckokatolický oltář kostela v Hrušově. (Foto: Ivan Mottýl)

Liturgie na rozhraní západu a východu tu měla i geografické kouzlo. Za řekou Odrou začíná předhůří Nízkého Jeseníku, zatímco Hrušov ještě patří do vněkarpatských sníženin. Za Odrou bylo v letech 1742 až 1920 Německo (Hlučínsko), vše tedy bylo řízeno až z dalekého Berlína a podnes se mnoho obyvatel protějšího Koblova a Antošovic hlásí k německé národnosti a značná část starousedlíků vlastní i německý pas. Tady v Hrušově se ale po povodni v roce 1997 prohloubil východ, především s příchodem stovek Slováků z romských osad na Spiši i jinde ze Slovenska. „Christós ístinnyj Bóh náš, molítvami prečístyja svojejá Mátere,“ končí v Hrušově staroslověnská mše východního obřadu. Končí i Noc kostelů 2016.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.