Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo Autor Slezského románu Petr Čichoň dokončuje novou prózu. O Vítkovicích, ale nejen o nich

Autor Slezského románu Petr Čichoň dokončuje novou prózu. O Vítkovicích, ale nejen o nich

10.8.2016 Obraz & Slovo

V Ostravě se už asi dva roky proslýchá, že autor proslulého Slezského románu intenzivně pracuje na novém prozaickém díle. Očekávaný román se prý odehrává převážně ve Vítkovicích, což si kulturní deník Ostravan.cz ověřil přímo v rozhovoru se spisovatelem Petrem Čichoněm.

Zvětšit obrázek

Spisovatel Petr Čichoň v brněnské restauraci U Poutníka.
Foto: Ivan Mottýl

Můžete nastínit něco z dějové linky svého nového románu? Co je to za příběh? Nevěřím, že se odehrává jen ve Vítkovicích, určitě v něm vystupují i Prajzáci z Hlučínska, z vašeho rodného kraje.

Ano, ale moje nová próza se nezabývá pouze Hlučínskem a Vítkovicemi, ale také polskou stranou Horního Slezska. Jedná se o soudobý příběh starého slévače, který bydlí se svou sousedkou v Petřkovicích a vypráví o rozpadlých rodinách a továrnách. I o rozpadlé zemi.

Co pro vás znamená rod Rothschildů, majitelů Vítkovických železáren? Z vašich rodných Ludgeřovic je to jen skok k rybníkům, které se Rothschildové nedávno pokusili získat soudně nazpět. Stejně tak je to kousek do Rothschildových Šilheřovic.

Nezabývám se v románu minulostí, ani rothschildovskou problematikou. Jejich rybníky v rodných Ludgeřovicích ovšem dokonale znám, v dětství jsem se tam koupal v bahnité vodě a chytal v nich ryby.

V Šilheřovicích jsem několikrát zpovídal dnes už zesnulého předválečného sluhu Rothschildů Karla Sládka, který se za války v uniformě wehrmachtu dostal až na dohled Moskvě. Jak se ve vašem díle odrážejí tyhle šílené paradoxy Hlučínska?

Šilheřovický sluha a český bojovník na straně wehrmachtu? Prajzské paradoxy pokračují, vloni jsem navrhoval českou expozici pro kyjevský knižní veletrh a zároveň jsem tam měl autorské čtení. Poprvé jsem přiletěl do Kyjeva v den majdanského masakru a dost mě zasáhlo, už jak se letadlo vznášelo nad Dněprem. To jsem si představil, jak tam za druhé světové války bojoval můj prastrýc čili Onkel. Onkel Hermann, jak se mu říkalo.

To jsme se tak trochu přenesli do vašeho Slezského románu, který z vás v některých médiích udělal kontroverzního spisovatele. Podle brněnské kritičky Evy Klíčové jste prý napsal „náckovský román“. Já si to rozhodně o románu nemyslím, stejně jako většina jeho čtenářů a ctitelů, bránil vás třeba kritik Jiří Peňás a další. Už jste si to s Evou Klíčovou vyříkali?

Domnívám se, že česká literatura nemá téměř žádný pořádný skandál, můj román byla asi nahrávka na smeč. O kriticích by se ale autoři neměli vyjadřovat, to je prostě „politicky nekorektní“. Snad jen mohu prozradit, že jsme si s Evou Klíčovou popovídali vloni na vánočním večírku nakladatelství Host.

Hlučínsku dlouho chyběl velký román. Dobře o regionu píše Eva Tvrdá, pak jste přišel vy se Slezským románem, pořád si ale dovedu představit, že vznikne dílo ještě s větším přesahem, které se stane bestsellerem. A to třeba i v Německu. Drzá otázka, napíšete ho jednou vy?

O Hlučínsku píše mnoho spisovatelů, tedy spíš spisovatelek. Kromě Evy Tvrdé, také Anna Malchárková nebo Jana Schlossarková. Setkali jsme se společně předloni v Dolním Benešově na setkání se sociology a místními politiky, kde se diskutovalo, co to vlastně Hlučínsko je. Velmi zajímavé setkání i výzkum. Domnívám se, že na Hlučínsko v Německu nikdo nečeká a nečekal. A to ani literárně. Hlučínsko je pro mě zajímavé svým svébytným sluncem utopeným ve tmě!

A ten velký román o Hlučínsku?

Velkým spisovatelem byl bolatický August Scholtis či Ludmila Hořká z Kravař, kterou dokonce obdivoval básník Vladimír Holan. Možná modernější propojení Hlučínska a potažmo i Ostravska třeba s opolským vojvodstvím a s Katovicemi, na průmyslově-kulturní úrovni, by mohlo vytvořit něco evropsky zajímavého. Nemyslím tím ale propojení mocensko politické. V tom jsme možnosti Evropské unie, která klade důraz na regionalitu, téměř nevyužili. Horní Slezsko je dnes roztříštěné. Proto můj příběh vypráví starý slévač, protože to  téma nesnese reflexi. Poláci jsou ovšem v tomto směru rozhodně odvážnější a aktivnější, dějí se tam dost zajímavé věci. V Opoli třeba vychází polsko-německý týdeník Wochenblatt.

Neodbytně se ptám, zda jednou napíšete ten hlučínský bestseller?

Nezajímá mě prodejnost. Něco, co jde na odbyt, ale odvážná poezie! V Německu jsem měl se Slezským románem několik čtení. Část Slezského románu totiž vyšla německy ve sborníku Junge Literatut in Europa 2013 v Greiswaldu ve zdařilém překladu Raija Hauck. A přeložit prajzské nářečí do němčiny není tak jednoduché.

Slezským románem jsme trochu zamluvili váš román o vítkovickém slévači. Už je román dopsán?

Román se musí alespoň třikrát přepsat. Otázkou je, kdy je skutečně dopsán, někdy zůstává navždy v rukopisu. Ale to vůbec nevadí. Daleko horší je profanace. Princip úspěchu a vtíravé modernistické tendenčnosti je skutečnou pohromou pro západní kulturu. Jakoby výrazně mizeli, a to dokonce i fyzicky, mí bývalí literární spojenci. Přátelé, se kterými se dalo o literatuře umělecky i duchovně mluvit. Metafyzika, pokud můžu použít tento asi nepřesný termín, vymizela, proto máme také v Evropě tolik problémů, ale to jsem se dostal do úvah, o kterých už před sto lety psal Oswald Spengler ve svém Zániku Západu. Do literatury jsem vstoupil jako dekadent se sbírkou Chilia a mé gesto je vlastně stále stejné. Jsem na straně poezie, a ta zase bývá dosti často na straně toho vymizelého, mrtvého. Poezie hledá jak šílenec zpupné pokračování toho, co už vlastně neexistuje, hledá stále věčnou identitu. Rovnováhu tam, kde už nemůže nastat.

Brno mi pořád přijde dost metafyzické, na rozdíl od Ostravy. Vy v Brně žijete od studií, návrat na Ostravsko je nemožný?

Integrální návrat do Ostravy by možný byl, už jsem se tak trochu v roce 2012 do Ostravy vrátil. Ale osud mě přitáhl zpátky do Brna, ve kterém jsem zůstal po studiích, protože jsem pracoval jako redaktor. Brno je literárně „zajímavější“ jen tím, že má několik velkých nakladatelství. Myslím si, že kovaní Brňáci mají Ostravu rádi, vlastně celé Slezsko. Ve Slezsku se prý bojuje do posledního dechu!

Kdo z brněnských básníků vám nejčastěji vstupuje do povědomí? Tuhle jste mi v Pekařské ulici vyprávěl o Jiřím Kuběnovi.

Vynikající básník Jiří Kuběna byl velmi nemocný. Už je naštěstí zdráv, ale poslední dobou si pouze telefonujeme, považuji ho za svého básnického učitele spolu s básníkem Jiřím Veselským. Ty nekonečné rozhovory o klasičnosti poezie, o odmítání modernity, o básnickém metru, časomíře, tónickém verši, o ničivé sekularizaci západní Evropy. Velmi mi schází. To platí samozřejmě úplně stejně o Jaroslavu Eriku Fričovi, to on mě přijal do redakce nakladatelství Votobia. Nevidět ho popíjet v brněnské Alfě, kde léta bydlel, je pro mě velká ztráta. Jsem rád, že se uzdravuje.

Nedávno jsme spolu pili pivo v brněnském hostinci U Poutníka, v němž se u piva „na stojáka“ potká během dne půlka bohémského Brna. Napíšete někdy román o Brně? Čerpat by bylo určitě z čeho.

O Brnu psát nebudu. Mám jen deníky a pár básní, třeba o dívce sedící na špilberské zdi. U Poutníka, to je něco jako ostravský klub Les, tahle hospoda navíc sousedí s redakcí Větrných mlýnů. U Poutníka vždy někoho potkáte, je to tedy i dost nebezpečné místo.

Tak jako ostravský Les. Děkuji za rozhovor.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.