Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo Dramatik Martin Františák: Píšu hru o paní Eklmanové a myslím na syrové procházky u Ostravice

Dramatik Martin Františák: Píšu hru o paní Eklmanové a myslím na syrové procházky u Ostravice

8.9.2016 Obraz & Slovo

Dramatik a režisér Martin Františák patřil k nejprogresivnějším uměleckým šéfům Divadla Petra Bezruče a nyní dva roky šéfuje činohře Národního divadla v Brně. Františák je ale i jedním z nejzajímavějších českých spisovatelů, autor úzkostných her Karla či Nevěsta. Nyní píše drama o paní Eklmanové, jak se svěřil v rozhovoru pro Ostravan.cz.

Zvětšit obrázek

Dramatik a úspěšný divadelní režisér Martin Františák.
Foto: ND Brno

Léta jste režíroval v Ostravě, byl jste uměleckým šéfem oceňovaného Divadla Petra Bezruče. Jak hlubokou jizvu ve vás zanechalo tohle rozporuplné město?

Nevím, jestli ve mně zanechalo jizvu. Do Ostravy často jezdím. Bohužel už není k vidění kultovní pivní bar Dílo a jiné geniální kombinace společenského zařízení a zoologických zahrad. Není nad syrovou ranní procházku okolo Ostravice. Hlavně na podzim, který se už blíží. Rve se tam ve vzduchu dehet a čerstvá pára od Lysé hory. V Ostravě mám taky kamarády, kteří nezapomněli. I jiné věci bez koroze. Takže asi opravdu ne jizva. Ostravu mám moc rád.

S Ostravou je spjato i dílo Jana Balabána, které už jste dvakrát dostal na jeviště. Vrátíte se k němu ještě na divadle?

Nevím. Ani nevím, jestli to zdánlivě hrubé tkanivo snese jeviště. Balabán píše o hrubých životních chvílích nesmírně jemně. Honza chybí, a pokud bych po nějaké jeho předloze sáhnul, tak nejspíše ze stesku…

Vlastně jste rozkročen mezi Ostravou, Brnem a Prahou. V Brně jste uměleckým šéfem činohry v tamním Národním divadle, v Praze teď v Divadle na Vinohradech režírujte Její pastorkyni s Dagmar Havlovou v hlavní roli, no a v Ostravě máte syna a kamarády. Jaké jsou pro vás zásadní rozdíly v mentalitě těchto tří měst?

Ač jsem se všemi třemi městy bytostně spojen, tak se rozhodně necítím být členem ani jednoho z těchto tří kmenů. Ani ne z furiantství, ale spíše z vnitřní nedůvěry k takzvané domestikaci. Jakmile člověk ztratí pohyb, může se o něm snad i hovořit, jaký že je. Být pražsky suverénnější, ostravsky zdrženlivý až do napětí agrese a být brněnsky rozespalý v nostalgii a stesku z pocitu odložení Prahou. A když v tom uvízneš, můžeš si v Praze možná vydřít kus nebe, v Ostravě se uchlastat a v Brně nosit na bundě moravskou orlici. Například… Možná by stálo za pokus představit si, že Brňan a Pražan ztroskotali na pustém ostrově, protože letadlo řídil ožralý Ostravák. Přežije jen ten Ostravák, protože je nejvíce divochem.

Konec léta jste strávil daleko od Brna i Ostravy na chalupě u Rychnova nad Kněžnou. Je dnes rozdíl mezi valašskou dědinou, kde jste vyrůstal a pořád je to tam „vaše“, a venkovem na východě Čech? Nebo se to všechno nějak slilo?

Na to nedokážu odpovědět. Valašsko je stále dost ritualizované a často nábožensky dogmatické. Mě zajímá zahrada, stodola, kus lesa. To je myslím všude podobné. Jenom tady na východě Čech máme základy stodoly z opuky a na Valašsku jsou z pískovce. Spisovatel Jan Balabán mě myslím naučil vnímat detail jako znamení, jako symbol.

A už jsme zase zpět v Ostravě. Tož pardon, pokračujte…

Když jsem nedávno zkoušel Fassbinderovu Brémskou svobodu a poslouchal Gustava Mahlera, začal jsem  toužit po novém okně v malém cihlovém domečku na kraji naší zahrady. Můj otec domek vybavil novým zámkem, se synem jsme jej vyklidili. Otec na začátku léta těžce onemocněl a odešel, my jsme potom se synem vybourali díru pro okno. Otevřel se průvan světla s krásným obrazem odjinud. Je pravda, že na nás padnul kus stropu a výsledně okno zazdil přizvaný zedník, ale potom syn místnost vymaloval a sám zamknul otcovým klíčem. Důležité je to, že tím oknem svítá a vidíš jím na poutní místo. A hraje Mahler. Vidíš jím jinam. Za někým. To je naše chlapské okno. A je úplně jedno, kde je.

Trochu jsem se v tom zamotal, ale okno je důležité, to je jasné. Mimoděk jsem při vaší litanii myslel na Vrchlického, jenž svými překlady otvíral Čechům okna do světové literatury. Co čtete teď vy? Vrchlický to asi nebude.

Vladislava Vančuru. Je léto, a tak čtu jeho. A Švéda Torgnyho Lindgrena. A také čtu knihy o říčním hmyzu, který se pokouším navazovat z peří ptáků na háčky k potřebám říčního rybolovu. V létě trávím dost času na řece s muškařským prutem.

Do Národního divadla v Brně jste přinesl čerstvý vítr. V nové sezoně diváci uvidí třeba adaptaci proslulé sociologické knižní encyklopedie Kmeny, v níž vystupují hipsteři, hiphopeři, gotici, pankáči, neohippiesáci, motorkáři, tuningáři a další kmeny. Co to bude za jevištní tvar?

Inscenace bude vznikat metodou hromadné improvizace. Režisér Braňo Holiček takto pracuje a je to dobrý průvan. Jeho inscenace vycházejí hodně z místa, v němž právě zkouší. Z místního Kmene. Čerstvý vítr v Národním divadle v Brně vzniká hodně i díky jeho řediteli Martinu Glaserovi, je to evropský divadelní principál.

Na Vinohradech připravujete činoherní Její pastorkyni. Ta má slavnější obdobu v operním hávu, kterou dal dramatu Leoš Janáček a shodou okolností se opera nyní uvádí v brněnském národním. Inspiruje vás nějak Janáček při režírování činoherní podoby dramatu?

S hudbou jsem byl vždycky spojen. Ve Valašském Meziříčí jsme zkoušeli v garáži u železniční trati, a když jel vlak na Vsetín, kamarád Skýpala nás učil vyběhnout na střechu a ukazovat zadky na cestující do Vsetína. Potom jsem dělal divadlo a poznal autory scénických hudeb, a když jsem začal psát hry, píšu je velice často „na hudbu“. Ponejvíce na Bacha. Od skladatelů už vím, jak varírovat v tématu, co je těsna a kdy přichází – dialog barokního kontrapunktu. Skvělé. No a pak jsem objevil valašské lidovky, ochotnický soubor z Karolinky a hlasy plné zásadních melodií. Janáčka teprve poznávám a jsem z něho nadšený. Chtěl bych psát takové hry, jaké on píše opery, tématy, divokostí, zemitostí i blízkostí. Janáček s Její pastorkyní musel zarezonovat, tak třeba pod mocným gestem jeho muziky někdy napíšu také tak silnou hru.

Venkov versus město. Janáček psal v malém domku pod hradem Hukvaldy, vy na chalupě kousek na hrad Potštejn. Na čem teď pracujete coby dramatik? Anebo možná i jako básník…

Píšu hru o dvou chlapech a jedné paní Eklmanové. Ti chlapi žijí jen proto, aby přežili jeden druhého. Paní Eklmanová jim ale rozhazuje karty. Zlobí je. Ale zase je baví. Dělá spojku mezi nimi. Stráží tajemství. Bude to snad hra, ve které je život víc než detaily umírání.

Poeticky řečeno, ale z děje jsem nic nepochopil, protože mi  nic nechcete prozradit. V Ostravě jste svého času vedl spíš bohémský život, teď preferujete rodinnou idylu na venkově. Kdy člověk dospěje k takové zásadní změně?

Není to změna. Jenom prudím víc sám sebe než okolí v těch bohatýrských letech. Nemám rád, když se věci opakují. Takže zase jdu malinko jinak. Pořád hledám nějaké nové možnosti. Okno, výhled a setkání.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.