Dirigent Václav Luks a jeho baroko: Vášeň, která přetrvá staletí

Přijměte pozvání na hudební hostinu plnou barokních vášní. Poháry tentokrát nepřetékají vinným mokem či pivem, ale úžasem, láskou, touhou a smutkem, jak barokní afekty v hudbě pojmenoval slavný filozof René Descartes ve spisu Vášně duše v roce 1649. Jak se takové afekty dostaly do hudby Johanna Sebastiana Bacha a Jana Dismase Zelenky? Jednoduše proto, že to byli lidé z masa a kostí, plní pochybností, obav, naděje a touhy, tak jako my.

Detail z nedělního koncertu.. (Foto: Ivan Korč)

Snad i proto se dá poslouchat Magnificat D dur BWV 243 Johanna Sebastiana Bacha a Missa Omnium Sanctorum ZWV 21 Jana Dismase Zelenky téměř s autentickým pocitem déjà vu. Něčeho, co při poslechu způsobí mrazení v zádech, ztajený dech a úlevnou radost, že to něco je opravdu hmatatelně lidské a opravdové.

V programu koncertu koncipovaném z děl Jana Dismase Zelenky a Johanna Sebastiana Bacha došlo ke změně. Nejprve se rozeznělo Bachovo Magnificat v plném lesku své oslavné hudební atmosféry.

Z nedělního koncertu Svatováclavského festivalu. (Foto: Ivan Korč)

Magnificat Johanna Sebastiana Bacha zahájil přesvědčivě v rytmicky úderném ostinatu sbor a orchestr. Sopránovou árii nejprve zazpívala Dora Pavlíková, která byla povolána za omluvenou Hanu Blažíkovou. Pavlíková svůj part zvládla bravurně, možná jejímu sopránu chyběla jen větší průraznost. Následující árie přinesla nádherný dialog sopranistky Aleny Hellerové a vynikající hobojistky Kathariny Andres. Jejich hudební komunikace byla neuvěřitelně procítěná, soprán Hellerové se rozezněl v širokém dynamickém spektru a témbrové kráse jejího nádherného hlasu. Po tomto lyrickém intermezzu sbor zaburácel attacca „všechna pokolení.“

Nedělní koncert Svatováclavského festivalu. (Foto: Ivan Korč)

Švýcarský basista Stephan MacLeod árií Quia fecit mihi magna („že mi učinil veliké věci“) v doprovodu continua rovněž přesvědčil stylovým interpretačním výkonem a mužnou dynamikou. Následoval duet Et misericordia, v němž se poprvé sólově představili italský kontratenorista Filippo Mineccia a český tenorista Václav Čížek, který studoval zpěv v nedaleké Opavě. Jejich duet byl dokonalou ukázkou subtilní, procítěné interpretace, která byla ohleduplná v dynamické rovině. Luks si také svědomitě hlídal dynamickou rovinu orchestru a velmi precizně moduloval celkový soulad vokálů s orchestrem.

Nedělní koncert Svatováclavského festivalu. (Foto: Ivan Korč)

Následující zaburácení sboru v prodlevě na slově superbos znělo s ohromující intenzitou, jako by se právě otevřela nebesa. Václav Čížek se sólově představil v následující árii, v níž přesvědčil, že specializace na starou hudbu v jeho případě přináší stále kvalitnější a sladší ovoce. Precizní výstavba frází, sofistikovaná artikulace, přesvědčivé koloratury a melodické ozdoby v intencích barokních afektů v Čížkově podání byly naprosto dokonalé. Stejně tak následující árie kontratenoristy Mineccii za působivého doprovodu barokních fléten a continua a také tercet obou sopranistek s kontratenorem za jemného pizzicata smyčců, byly intonačně bezvadné.

Magnificat končí sborovými pasážemi, které jsou potvrzením lesku této oslavné skladby. Bachova hudba se v posledním verši Sicut erat in principio vrací kruhově k úvodní melodii, jako potvrzení nadčasovosti božích zákonů. Úžasná vyrovnanost jednotlivých hlasových skupin sboristů souboru Collegium Vocale 1704 byla naprosto přesvědčivá, včetně Luksovy ojedinělé schopnosti dynamické i agogické výstavby melodické linie jak zpěvních, tak orchestrálních partů, které zpečetilo závěrečné nádherné ritardando v Amen.

Nedělní koncert Svatováclavského festivalu. (Foto: Ivan Korč)

Jan Dismas Zelenka bývá označován jako „český Bach“ a je to příměr více než výstižný. Zelenkova Missa Omnium Sanctorum ZWV 21 je hudebně úžasné dílo, které je přehlídkou kontrapunktického mistrovství, melodického i rytmického talentu a smělých harmonických zvratů. Kyrie eleison ve sborové sazbě s orchestrem znělo v plném zvuku, tenorové koloratury v Christe eleison na slabikách „ele“ v podání Václava Čížka byly působivé, stejně tak následující melodicky odvážná fuga v dokonalé proporčnosti všech čtyř hlasových skupin.

Gloria začíná překrásnou instrumentální předehrou v hebké barvě smyčcových nástrojů s unikátním rytmickým členěním melodie, četnými synkopami, které Collegium zahrálo v dokonalé rytmické preciznosti. Gloria je výsostně prokomponovanou částí Zelenkovy mše, v níž se střídavě vynořovaly sborové sekvence a melodické vstupy sólistů, jako například Čížkovo působivě interpretované „Domine Deus“ či překrásně znělý soprán Hellerové v „Qui tollis“ s bravurním zdobením melodie.

Nedělní koncert Svatováclavského festivalu. (Foto: Ivan Korč)

Následující sborové Quoniam zahřmělo opět s omračující intenzitou, v níž vynikly mimo jiné dokonalá práce s pomlkami a působivá gradace dramaticky sevřených hudebních ploch. Velmi přesvědčivý výkon podala v následujícím altovém sólu také Kamila Mazalová v dynamicky zřetelné artikulaci a intonační preciznosti. Následující fuga Cum sancto spiritu v briskním tempu byla opět výslovně vokální exhibicí úchvatného Collegia Vocale.

Credo překvapilo opět invenční rytmikou, propracovanou formální složkou, která znovu přinášela hudební střety sboru a sólistů, fugy a nádherný tercet. Excelentní byly kreace Stephana MacLeoda, Aleny Hellerové, dokonalou výstavbu nesly velkolepé fugy. Sanctus probíhalo ve vzrušeném tempu s fugovým nástupem hlasů. Naproti tomu Benedictus se nesl v pomalém tempu a zadumané náladě, kterou oživovaly nádherné rytmizace šestnáctinových triol v orchestru a dokonale subtilních pianissimech.

Nedělní koncert Svatováclavského festivalu. (Foto: Ivan Korč)

Osanna přinesla v počátku duet basu a tenoru, poté se již v plné síle rozeznělo Agnus Dei s basovým sólem a květnatou melodikou, překvapivá byla opět spíše zasmušilá hudební nálada. Sborový závěr v Dona nobis pacem byl protiváhou v důstojné vznešenosti basových prodlev, které naznačovaly blížící se závěr.

Provedení souborů Collegium 1704, Collegium Vocale 1704, sólistů Aleny Hellerové, Filippa Mineccii, Václava Čížka, Kamily Mazalové  a Stephana MacLeoda pod vedením Václava Lukse mělo jedinečnou úroveň. Slavnostní lesk orchestru a výkony hráčů i vokalistů jsou v Luksově pojetí nezaměnitelné. Zvuk jeho orchestru, preciznost ve výstavbě všech složek díla a strhující provedení v současné době nemá u nás adekvátní analogii v podobně kvalitní interpretaci.

Dirigent Václav Luks. (Foto: Ivan Korč)

Jedná se o naprostý vrchol a dokonalé syntetické prolnutí hudebně znamenitého díla s mimořádnými uměleckými výkony všech zúčastněných aktérů. Luksovo dirigování, jeho přehled a tvarování i těch nejsložitějších fug, nese punc vědomí řádu, skvělé práce se zvukovostí a jasným pochopením základních atributů zodpovědné barokní interpretace. S takovým zážitkem se z kostela nechodí denně. S takovým povznášejícím pocitem se nechodí z  koncertu ani každý rok.

Kdo byl pozorný, všiml si, že barokní rozmanitost hrála také vizuálně na pódiu v pestrých barvách kravat pánské části sboru, které kontrastovaly s cudnou vznešeností černě oděných dámských vokalistek. Jednoduše hudební hostina pro uši i pro oči. Syntetický zážitek, který přetrvá v mysli navždy.