Eva Urbanová míří na Shakespeare Gala a říká: Ostravské divadlo je pro mě něčím jako rodina

Můžeme se spolu přenést v čase do vašeho dětství? Odmalička jste ráda s rodiči i vaší babičkou zpívala. Přesto jste nastoupila do lidové školy umění ve Zvoleněvsi až v šesté třídě. Co se odehrávalo do té doby?

V době mého dětství se v rodinách velmi často zpívalo, není to jako teď, kdy převažují počítače a televize. Zejména moje babička krásně zpívala. Do lidové školy umění jsem nastoupila na popud mé učitelky, které vděčím za to, že rozpoznala můj talent.

Souhrou šťastných náhod jste se dostala k důležité postavě, paní profesorce Ludmile Kotnauerové. Co důležitého vám dala, že to nahradilo celou konzervatoř?

Jak se již mnohokrát psalo, na konzervatoř jsem se hlásila ve věku, kdy jsem pro tuto instituci byla moc stará a také jsem se dozvěděla, že můj hlas je příliš velký a že se zpívat nenaučím. Paní profesorka Kotnauerová do toho rizika se mnou šla. Jak to dopadlo, je hlavně její zásluha. Našla tu správnou metodu mého zpívání a také přístupu ke mně, aby zvládla mou povahu a využila ji ve prospěch mé budoucí pěvecké kariéry. Co si totiž „umanu“, toho se snažím dosáhnout (v dobrém). Jsem totiž narozena na rozmezí znamení berana a býka.

Nikdy jste nebyla striktně žánrově vyhraněná. Zpívala jste v rockové kapele Rh+. V čem spatřujete přínos této zkušenosti? Šla byste do toho znovu?

Naučila jsem se zvládat trému před publikem. Tam to bylo mnohem snazší než později na divadelních prknech. A když se ptáte, tak s přihlédnutím k současnému postavení operního a rockového světa bych asi u rocku raději zůstala.

V Národním divadle v Praze jste ztvárnila nejvíce rolí. O jedné jste však napsala, že byla tou nejkrásnější, co jste dosud dělala. Mám na mysli Parsifala…Čím vás tak oslovil?

Na to je jednoduchá odpověď. Jsem věřící a Parsifal je mému vnímání velmi blízko.

Vyzkoušela jste si účinkování na největších operních scénách – od Metropolitní opery v New Yorku po milánskou La Scalu. Jak ve srovnání s těmito kolosy vnímáte své časté hostování v Ostravě během vynikající ostravské éry dirigenta Roberta Jindry?

Byla to krásná zkušenost, na kterou nikdy nezapomenu. Aplaus v těchto velkých operních domech je něco, co nelze jen tak popsat, to se musí prožít na té správné straně. Je to něco, co vás povznáší do nadpozemských sfér. Ale na rozdíl od těchto „obrů“, kde jste stále hostem, je malé divadlo v Ostravě něčím jako rodina. Tam se cítím jako na návštěvě u přátel v jejich domovech, tam na mne dýchá mnohem silněji ta přízeň diváků a také je tam velmi dobrý kolektiv lidí v opeře, kde se cítím jako doma.

V Ostravě se objevíte v Národním divadle moravskoslezském po boku mexického tenoristy Luise Chapy v shakespearovském programu. Jaký je váš vztah k dílu slavného britského dramatika? V čem je jeho výjimečnost?

Popisovat výjimečnost tohoto dramatika ode mne neočekávejte, na to jsou jiné kapacity, před kterými se skláním. Jeho výjimečnost spatřuji zejména v tom, že jím popsané příběhy a charaktery hlavních postav jsou stále aktuální. Jím popsané lásky, nenávisti a závisti jsou stále mezi námi.

Která zhudebněná díla na shakespearovský námět máte nejraději?

Zatím jsem v žádné z oper, které vznikly na náměty jeho díla, neúčinkovala. Pro koncert jsem si vybrala Lady Macbeth a Othella. Na účinkování s Luisem Chapou se velmi těším.

Bude mít vaše vítané ostravské hostování pokračování i v budoucnu?

To samozřejmě nezáleží jen na mém rozhodnutí, ale doufám, že se do Ostravy i v budoucnu budu vracet. Velmi by mi to chybělo.