Foto: Roman Polášek
Premiéra inscenace Soudný den bude mít premiéru v sobotu 6. června. Co říkáte na takto pozdní termín?
Může se to tak zdát. Vidím, že ostatní divadla mají víceméně po premiérách, takže je to pro mě taková tichá závist. Chápu však, že dané inscenace mají v kalendáři svůj čas, bylo to takto dopředu naplánováno.
Je pro vás rozdíl dělat první či poslední premiéru divadelního roku?
Rozhodně to tak vnímám. Tuto sezonu vlastně extrémně. Od jejího začátku jsem přesně nevěděl, v čem všem budu hrát. Člověk si tak složitěji rozvrhne síly. Jsem obsazen ve všech čtyřech věcech. Cítím, že se blíží prázdniny a bude to chtít si trochu oddechnout. Teď ale ještě pochopitelně hledám, a snad i nacházím, síly na Soudný den.
Objevíte se v hlavní roli. Tomáš Hudetz je přednosta stanice, který zapříčiní srážku vlaků. Ta přinese oběti na životech a společnost jej soudí. Potykali jste si spolu?
V tuto chvíli bych řekl, že se já a Tomáš Hudetz pořád tak nějak seznamujeme. Na začátku to určitě o představách bylo, ale ty se už proměnily. Momentálně jsme v intenzivní fázi procesu, takže nemůžu posoudit, do jaké míry si teď rozumíme.
Dalo by se říct, že na začátku procesu jste si Tomáše Hudetze představoval jinak, než kudy vás vede režisér Martin Františák?
Abych se přiznal, tak do zkoušení jsem vstupoval jako nepopsaný list. Neměl jsem moc kapacitu se předtím nějak více připravovat. Nechal jsem se tedy překvapit a je to pro mě milé překvapení. Celá hra a styl vyprávění autora Ödöna von Horvátha mě, ve srovnání s ostatními texty této sezony, fascinuje. I když to není úplně téma mně samotnému nějak blízké, beru to jako výzvu.
Jakému typu inscenací tedy dáváte přednost?
Bližší jsou mi soudobé inscenace s moderním jazykem. Klasiky jsou na druhou stranu neuvěřitelná herecká škola. Vlastně se tím pádem nevymezuju, rád objevuju nové věci, jelikož člověka vždy někam posunou. Když říkám, že to není moje téma, je v tom zaobaleno to, že už těch sil v sezoně opravdu tolik nezbývá.
Ze zkoušky inscenace Soudný den. (Foto: Roman Polášek)
Mluvíte o soudobosti, ale byť autor inscenace Ödön von Horváth zemřel v roce 1938, tak i dnes po mnoha letech je přece strhnutí davu pokroucenou pravdou možná jednodušší než dřív. Co si o tom myslíte?
Přesně tak! To je taky důvod, proč mě ta hra zaujala. Myslím, že von Horváth už je dnes zařazen mezi velké klasiky, přesto v něm cítím velkou modernost. Možná o to víc, že text není rozmělněný slovíčkařením a zdlouhavou konverzací. Co je psáno, dává smysl a situace konkrétně směřuje. Je to jedna z jeho posledních her, psaná v konkrétní době, což už samo leccos naznačuje. Ukázka toho, jaký vliv má polis na celkové mínění, a tenkou hranici mezi vinou a nevinou, pravdou a lží. Klade otázky, kdo vlastně nastavuje to, co je správné, dobré, a jakou měrou. To vše je denně prakticky všude kolem nás a v nás.
Vaše postava zapříčiní smrt jiných. To je zkušenost, kterou naštěstí zná jen mizivé procento lidí. Jak se Tomáši Hudetzovi snažíte přiblížit?
Upřímně, těžko, lehko a jak kdy. Možná právě díky této všeobecné nezkušenosti jsem trochu ve výhodě, ale zatím stále proces který, jak věřím, nás směřuje, přese všechny pokusy k dialogu. Martin Františák má svůj styl komunikace. Hledáme se vzájemně, pak hledáme vzájemné výrazové prostředky, takže snad vzájemně dojdeme i k porozumění činů Tomáše Hudetze.
Dav Tomáše nejdřív má za hrdinu, potom za netvora. V čem se to láme?
Myslím, a doufám, že těch bodů zlomu nabídne inscenace divákovi více. Nechci to bagatelizovat ani spoilerovat. Rozhodně hra předkládá zajímavé typy postav, na kterých dav staví.
V anotaci dokonce stojí, že lidé mívají zálibu soudit druhé, ale odvaha soudit sebe sama je málokdy vídána. Je to podstata inscenace, nebo kde ji máme hledat? O čem ta inscenace je?
Asi jo. Jak napovídá titul hry, nepůjde jen o to, co se děje kolem nás, jak to na nás může působit a kam až nás to může zahnat. Hlavní konflikt je nejspíš někde před naším vlastním prahem, což je tak lidské, až je to děsivé.
Ze zkoušky inscenace Soudný den. (Foto: Roman Polášek)
Už jste to trochu nakousl, ale jaká je pro vás spolupráce s Martinem Františákem?
Podnětná, protože je to zase jiný druh režiséra, než se kterým jsem se letos a vlastně vůbec potkal. S Martinem máme navíc takovou zajímavou paralelu. Oba jsme původně z Valašského Meziříčí, kde mě kdysi před nějakými dvaceti lety Martin příležitostně učil v dramaťáku. A až teď se potkáváme poprvé na prknech při práci. Asi to chtělo čas. Občas mi rovná má profesní záda. Troufám si tedy říct, že si svým způsobem rozumíme.
Berete to pozitivně, ale přitom řadu herců by asi otrávilo, když je najednou režisér nutí měnit něco, co mají roky zažité.
Jo, to asi jo. Moc bych si přál, abych takhle nedopadl.
To, že jste se potkali po letech, je váš velký osobní příběh. Už byl čas nějak zavzpomínat na staré časy?
Zatím ještě prostor na nostalgii nebyl, maximálně jsme to trochu naťukli při nějaké pauzičce. Je to příjemné setkání, nicméně cítím, že jak jde sezona do finiše, tak už trochu meleme z posledního, takže po zkoušce si ještě sednout? To zatím nevyšlo.
Když už jste zmínil základní školu, vím o vás, že jste byl hodně aktivní dítě a chodil jste do celé řady kroužků. Čím by tedy Vlastimil Burda byl, kdyby nebyl hercem?
Kdo ví. Aktivní jsem býval dost. Ať už to byly kroužky pohybové, nebo teoretické. Velmi rád jsem chodil ve Valmezu do tamní hvězdárny, což ve mně určitě zanechalo stopu. Bavily mě vědy a tak nějak i ten pohyb… Že bych mohl divadlo studovat, jsem vlastně ani do určité doby nevěděl. Rodiče mi pak ve výběru pomohli tím, že se tehdy nijak šťastně netvářili, protože jejich představy byly poněkud praktičtější, ale tu svobodu mi dali.
Vlastimil Burda. (Foto: Roman Polášek)
Už jste v minulosti v Komorní scéně Aréna působil, pak jste se vydal do světa, abyste se posléze vrátil a teď si spolu povídáme. Co to znamená, že jste se vydal do světa?
V podstatě jsem ve 22 letech udělal za divadlem tlustou čáru. Člověk je v těch letech ve fázi absolutní nesmrtelnosti, zároveň ale ještě nedomýšlí následky svého jednání. Protloukal jsem se různě v zahraničí i u nás, nakonec jsem žil a cestoval v karavanu jako pouliční muzikant.
Kde to vynášelo nejvíc? Kde jsou štědří kolemjdoucí?
(smích) Za mě asi v Německu. Tam byli takoví nejvíc otevření našemu projektu.
Zaujalo mě, že jste říkal, že jste ve 22 letech udělal za divadlem tlustou čáru. Spoustu mladých herců by asi z divadla v tomto věku nikdo nedostal ani heverem. Opouštělo se vám to prostředí snadno?
Nebylo to snadné, ale dokonce bolestivé. Divadelní praxe pro mě byla tak důležitá, že jsem po konzervatoři nešel ani na DAMU. Tam mě sice přijali, ale těsně před nástupem jsem se rozhodl pro angažmá, které mi tehdy nabídl Ivan Krejčí. Každopádně těch důvodů, proč jsem odešel, bylo víc. Jeden z nich byla touha po poznání i toho světa nedivadelního.
Máte dneska pocit, že by vám vysoká škola něco přinesla?
Jasně. A nejen v rámci studia herecké profese, ale předpokládám, že také další možnosti, přece jen je to Praha, kdoví, kam bych se vrtnul. Tyto úvahy jsem vedl častokrát, ale nemůžu říct, že bych něčeho litoval. Stojím si za rozhodnutím, že jsem tenkrát do Arény šel, stejně jako že jsem odešel a pak se zase vrátil.
