Jana Jochim
Musím se nejprve zeptat na cenu Magnesia Litera. Jaké pro vás bylo ji obdržet? Jak jste prožil slavnostní předávání? Je to pro vás důkaz dobře odvedené práce?
Předávání jsem prožil úplně v pohodě. Až do samotného předávacího momentu (smích). To jsem si najednou uvědomil, že by to mohlo vyjít a hodně jsem znervózněl, jako bych si až v tom okamžiku uvědomil, že se opravdu dost věcí může cenou změnit. A taky že změnilo.
Člověk nepíše proto, aby dostal cenu, ale nebudu lhát, že nějakou dostat nic neznamená. Naopak. Je to potvrzení toho, že jste si svou cestu nezvolila úplně nesvéprávně. Pro mě ta cesta trvá od dětství a je to určitě signifikantní bod. Spíše důležitou křižovatkou než samotným cílem, protože věřím, že pořád pokračuje dál.
Jiří Klečka s cenou. (Foto: Michaela Říhová)
Kromě vaší profese a psaní se ještě věnujete projektu moderních bohoslužeb Atmosféra Ostrava. Jak to jde všechno dohromady?
Není to jednoduché, ale razím filozofii, že když chce člověk dělat věci s dopadem, tak se do toho musí opřít. A pro mě všechny tyto tři složky důležité jsou. Práce mě živí, dává mé rodině střechu nad hlavou. Psaní je proces, který mě uklidňuje a v němž je mi dobře. A Atmosféra je zase projekt s přesahem, který mě v mnohém posunul a umožnil potkat spoustu zajímavých lidí.
Kniha Černý kos je volně inspirována skutečnými událostmi. V doslovu píšete, že jste na tuto „předlohu“ narazil náhodou. Je vaše kniha uctěním hrdinského činu, nebo spíše upozorněním na zvěrstva, kterých se lidské pokolení dopouští?
Primárně o hrdinství. To bylo to hlavní, co jsem chtěl vyzdvihnout. Lze ho ovšem velmi těžko pochopit, pokud neukážete i stinnou stránku, tedy zlo, kterému hrdina čelí. Když zhasnete, rozhostí se tma. A když se začnete ve tmě bát, hledáte zdroj světla, třeba jenom plamen svíčky. A o tom je moje kniha, o tom, že temnota neurčuje to, co jsme, i když nás to může zásadně ovlivnit. Nejdůležitější je míra světla, kterou si v sobě uchováme navzdory krutosti světa okolo.
Jiří Klečka. (Foto: Vladislav Steinbauer)
Černý kos je, pokud se nepletu, vaší čtvrtou knihou. Proč jste opustil fantaskní žánr a rozhodl se pro detektivku? Jste fanoušek tohoto žánru? Zůstanete u něj?
Černý kos není primárně detektivka. Pro mě je to především příběh o hrdinství a traumatech, se kterými se ti kluci museli vypořádat. Hrál jsem si s myšlenkou, že ten příběh přetavím do něčeho s fantaskními prvky, ale vzhledem k tématu a skutečnému případu, kterým byl inspirován, jsem se nakonec rozhodl držet reality. Už kvůli jakési formy piety, kterou jsem chtěl zachovat.
K fantasknímu žánru se momentálně vrátit nehodlám. Tedy ne určitě ve formě románů, tam mám několik nápadů, které musím dotáhnout. Ale ve formě povídek se občas do fantastiky zatoulám, přece jen je to žánr, který mě do určité míry formoval a předal mi mnoho vypravěčských principů.
Čtenář se v knize setkává s lidmi v mezních situacích, často na pokraji psychického vypětí, po traumatu… Jaké bylo tvořit postavy obtěžkané o taková břemena?
Nebylo to jednoduché, to musím přiznat. Na druhou stranu, postavy musí nést břímě, aby byly zajímavé. Možná k tomu tíhnu i z důvodu, že věřím v katarzi a v to, že člověk může své démony překonat. Tedy pokud proti nim bojuje. Věřím v souboj dobra a zla, ať už na té elementární úrovni, nebo té univerzální. A to se zřejmě odráží i v mých postavách.
Bylo psaní takto mrazivého příběhu náročné, vyčerpávající? Jak dlouho se vám celá zápletka rodila v hlavě a jak dlouho jste pak celou knihu psal?
Náročnější než samotné psaní bylo se na příběh správně připravit. Od prvního nápadu po napsání prvního řádku uběhly tak dva roky. Celou tu dobu jsem nad příběhem přemýšlel, jak ho uchopit, co do něj vložit, co vynechat. A pravda, taky na to, o čem budu psát, a že ne vždy to budou příjemné věci. Psaní knihy pak trvalo něco málo přes rok – a to zejména z důvodu, abych všechny příběhové nitky spletl do správného tvaru.
Jiří Klečka (Foto: Vladislav Steinbauer)
Máte rád Beatles? Proč je zrovna tato kapela jakýmsi „průvodcem“ knihy?
Miluju Beatles. A to od chvíle, kdy mi je táta představil a já postupně odkrýval osobnosti každého z těch čtyř. Paul McCartney je podle mě jeden z nejgeniálnějších hudebníků vůbec. Při psaní jsem jako houba a už delší dobu jsem si kladl otázku, jak vnést do mých příběhů právě tuhle liverpoolskou čtveřici. A to se během psaní Černého kosa nabídlo. Nebylo to cílené, ale nakonec jsem si jistý, že to ani jinak nemohlo být.
Hudba samotná je pro mě ventilátorem emocí, miluju příběhy, které dokážou písně vyprávět. A i proto je v mých příbězích hudba často nositelem myšlenky nebo části děje, popisuje například postavu, její charakter. Při psaní nakonec i hudbu poslouchám, takže je to pak pro mě organismus, který se proplétá a nachází si cestu do mého podvědomí, odkud pak vyvěrá na papír.
Příběh se odehrává na mnohých místech, kromě hlubokých lesů je to třeba Aš a Ostrava. Z jakého důvodu se přestěhoval Roman zrovna do Aše?
Česká republika je malá země na to, aby se v ní člověk ztratil, říká jedna postava Černého kosa.
A Roman, který utíká z Ostravy, se v ní potřebuje ztratit. Zároveň ji ale nechce opustit, protože nemůže. Něco mu v tom brání. Možná kořeny, možná vina. A tak se rozhodne odstěhovat, co nejdál od města, ve kterém neprožil zrovna radostné dětství. Ta vzdálenost je pak jak symbolická, tak skutečná. Je to druhý konec republiky, zrcadlový odraz – místo, kde se může dobrovolně ztratit a nechat svou minulost, alespoň zdánlivě, spát.
Chtěla bych se zeptat na motiv vlků, vracím se k němu po dočtení totiž opakovaně. Nechci ale těm, kteří knihu ještě nečetli vyzradit zbytečně mnoho, tak se Vás jen zeptám: Proč zrovna vlci?
Vlk je pohádková příšera. Sežral nejdřív starou ženu a pak její vnučku. Monstra ovšem nejsou jenom v pohádkách, jsou i ve skutečném světě.
Už odmalička jsem vlka považoval za archetyp hrůzy, která mě přesahuje. Má ostré zuby a číhá ve tmě. Možná i proto jsem si ho ztělesnil do lidského monstra, které to s dětmi nemyslí vůbec dobře. A možná jsem mu touto formou chtěl i čelit.
