Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Divadlo Hostinec U kamenného stolu na divadelním jevišti má do literární Poláčkovy předlohy daleko

Hostinec U kamenného stolu na divadelním jevišti má do literární Poláčkovy předlohy daleko

28.10.2016 Divadlo

Přepisy proslavených prozaických děl na jeviště s sebou vždy nesou řadu problémů. Nevyhnula se jim ani inscenace humoristického románu Karla Poláčka Hostinec U kamenného stolu v dramatizaci Arnošta Goldflama v podání činohry Národního divadla moravskoslezského, která měla premiéru ve čtvrtek. Není to ovšem ani vina herců a z velké části ani inscenačního týmu.

Zvětšit obrázek

Petr Houska, Marcel Školout a David Janošek v Hostinci u kamenného stolu.
Foto: Radovan Šťastný

K velkým kladům inscenace, pod kterou jsou podepsaní Tomáš Jirman jako režisér a Alice Taussiková jako dramaturgyně, patří scéna Davida Baziky, vystihující lázeňské prostředí i maloměsto, ale svým výtvarným pojetím naplňující takové režijně-scénografické uchopení, které rezonuje s poetikou humoru Karla Poláčka i s režijním uchopením inscenace. V programu k inscenaci není uveden autor světelného designu, který zaslouží pochvalu za světelné zpracování deště. Tento byť krátkodobý jevištní obraz zůstane zcela jistě dlouho v paměti diváků a patří výtvarně i celkově emocionálně k nejsilnějším okamžikům představení.

Výborné jsou kostýmy Marty Roszkopfové, vycházející z módy třicátých let minulého století, a výborná je i hudba Jakuba Kudláče v živém provedení skupiny Gipsy Bojs (Edita Bandyová, Pavel Urban – housle, David Schreiber – klarinet, saxofon, Jiří Šimáček – piano, Ladislav Šmída – kontrabas a při premiéře Jan Wysoglad – bicí). Hezké a zábavné jsou i taneční scény díky choreografii Anny Jirmanové.

h4

Z Hostince U kamenného stolu. (Foto: Radovan Šťastný)

Režisér Tomáš Jirman šťastně zvolil jako hlavní inscenační princip laskavý nadhled a hravost, tedy režijní a herecké pohrávání si s postavami. Tohoto přístupu by však v celku mohlo být i více. Inscenace by snesla i rychlejší tempo. V režijním vedení herců chybí důraz na nasazení, na energii vloženou do každého momentu, kdy se postava objeví na jevišti. Příkladem budiž začátek druhé části po přestávce – jakmile se na scéně objeví bratři Tomáš a Spytihněv v podání Roberta Finty a Víta Rolečka, představení jakoby ožije. Najednou je k vidění fyzické jednání v duchu režijního záměru, humor vtělený do pohybu, gesta, mimiky i intonací, maximální energie, nasazení, živost a hravost – tedy vše, co by mělo provázet všechny postavy hry od začátku až do konce představení. Z hlediska dramaturgicko-režijní koncepce je pak otázkou, nakolik je z hlediska celkového vyznění díla nutná připomínka Hitlera a nacismu a také, zdali je nutná poslední replika Gastona o ženách s ďáblem v těle.

h2

Z inscenace Hostinec U kamenného stolu. (Foto: R. Šťastný)

Oběma jmenovaným hercům se svým výkonem přibližují představitelky dvojčat Dynderových Petra Lorencová hrající Věru a Lucie Končoková hrající Alenu. Ducha Poláčkova humorného nadhledu pak téměř přesně vystihuje Anna Cónová v roli jejich matky Klementýny Dynderové. Pavel Liška hraje manžela Klementýny, soudního radu Rudolfa Dynderu, poněkud schematicky. Daří se mu však v okamžiku vzpoury proti manželčině manipulaci. Nezklame ani Vladimír Polák ztělesňující dramatického umělce Benno Mertense, který je výborný ve scéně divadla na divadle, v obrazu, ve kterém kočovná herecká společnost přijíždějící do lázní sehraje před lázeňskými hosty Dona Giovanniho.

h6

Petr Houska a David Janošek. (Foto: R. Šťastný)

Nelehkou úlohu mají Lada Bělašková, která hraje hostinskou Tatrmužovou, a David Viktora, představitel jejího manžela, hostinského Šimona Tatrmuže. Lada Bělašková se zdárněji vypořádá s polohou, ve které přichází zpět do děje při návratu paní Tatrmužové ze světa kočovných herců, kam utekla svému muži poblouzněná dramatickým umělcem Mertensem. Předchozím výstupům herečky by však prospěla větší lehkost a více ironického nadhledu nad ztvárňovanou postavou. Postava hostinského Tatrmuže pak dává Davidu Viktorovi jen málo hereckých příležitostí a je svým způsobem i příliš moralizující.

Petr Houska (Gaston) hraje floutkovskou postavu z hlediska diváckého přijetí úspěšně a stejně tak se daří i Davidu Janoškovi v roli Persyho. Škoda jen, že autor dramatizace oběma postavám nedává možnost většího výrazového rozpětí než jen karikaturu poněkud primitivních mladíků.

Mezi výrazné postavy patří redaktorka a diva Ninča Majšajdorová v podání Pavlíny Kafkové a zpěvačka Mayen Calhotti ztělesněná Izabelou Firlovou.

h1

Z inscenace Hostinec U kamenného stolu. (Foto: R. Šťastný)

A teď k problémům. K dramatizacím prozaických děl sahají jejich autoři z nejrůznějších důvodů. Často jde o slavné prozaické dílo proslaveného autora. V takovém případě je jméno díla a spisovatele tou nejlepší reklamou. Dalším důvodem bývá oblíbenost původní prózy samotnými inscenátory pro specifické kvality díla. Všechny tyto důvody však rozhodně nejsou zárukou úspěchu divadelní inscenace. K úspěchu jevištního tvaru vycházejícího z prózy totiž nikdy nestačí pouze literární kvalita. Důležité jsou silný příběh, dramatičnost předlohy a množství dramatických (i komických) situací vycházejících z nejrůznějších motivací dobře napsaných postav, z jejich životních osudů a z jejich jednání. Ale i když tohle všechno prozaická předloha obsahuje (a to je rozhodně případ Poláčkova Hostince U kamenného stolu), je zde ještě mnoho nástrah.

Do dvouhodinové inscenace nelze vměstnat celou knihu. Autor dramatizace musí vybrat z hlediska svého cíle jen některá témata, jen některé události ze života postav. A zde je první z problémů inscenace. Arnošt Goldflam například přivádí na scénu dvojici Gastona a Percyho, v Poláčkově próze účetní Ondřej Badalec a koncipient Alois Netrefený, kteří se pouze vydávají za někoho jiného, za postavy inspirované četbou brakové literatury, neboť jinak žijí velmi nudné a stereotypní životy. Jenže právě pro zobrazení těch životů Goldflam příliš místa nenašel. Stejně tak bychom mohli dále přecházet od postavy k postavě – nutnost jevištní zkratky vedla k ochuzení celku o tu více, tu méně významné, ale vždy z hlediska co nejvěrnějšího přepisu původního díla na jeviště důležité momenty. Tvůrci ostravské inscenace svým způsobem dělají, co mohou, a tak jen díky jejich úsilí není návštěva tohoto představení úplně ztraceným časem.

h10

Z inscenace Hostinec U kamenného stolu. (Foto: R. Šťastný)

Po výčtu kladů i záporů inscenace zbývá tedy odpověď na otázku, co ostravské premiéře Hostince U kamenného stolu hlavně chybělo. Chyběl celkově silnější pocit zábavnosti. Čtenář, který má v oblibě Poláčkův román a jde do divadla jen z tohoto důvodu, bude pravděpodobně zklamán. Za to zklamání však může jen v menší míře herecký a inscenační tým. Stěžejní problém je totiž v dramatizaci, tedy ve scénáři Arnošta Goldflama.

Možná právě proto není tato verze Poláčkova díla častěji inscenována. Není totiž jasné, o co autorovi dramatizace (bohužel ale místy i autorům úpravy pro ostravskou inscenaci) hlavně jde – zdali o komediálnost, nebo o připomenutí atmosféry třicátých let včetně sílícího vlivu hitlerovského Německa na podobu tehdejšího života v předválečném Československu, nebo jen o nostalgické povzdechnutí nad poměry, které se (a některé i díkybohu) již nikdy nevrátí.

Pokud by totiž šlo jen o potřebu zařazení české humoristické dramatické klasiky do sezónního repertoáru, našla by se zajisté vhodnější díla.

Ladislav Vrchovský | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.