Milan Bátor
Foto: Martin Kusyn
O zážitky během pondělního večera nebyla nouze. Dokonce i vážná hudba může znít jako nespoutaná jízda, když jí má na svědomí geniální autor a seriózní interpretace. Dirigent Tomáš Netopil se postavil do čela Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK v zajímavém programu. Koncert, který tradičně otevřela česká státní hymna, od počátku pulzoval mimořádnou energií.
První polovina večera patřila Dmitriji Šostakovičovi. Volba to nebyla náhodná, neboť letos si připomínáme 120. výročí narození tohoto ruského génia, který svým dílem bojoval za uměleckou svobodu v obezdění totalitního režimu. Jako introdukce zazněla Slavnostní předehra A dur op. 96. Stručné, pětiminutové dílo mělo vše, co velkolepý úvod vyžaduje: brilanci, lesk a strhující výstavbu evokující velkolepý orchestrální styl Čajkovského. FOK se od prvních taktů ukázal v perfektní souhře a ideální kondici.
Dirigent Tomáš Netopil. (Foto: Martin Kusyn)
Hlavním magnetem první části však byl Koncert č. 1 Es dur pro violoncello a orchestr op. 107, který přednesl španělský violoncellista Pablo Ferrández. Ačkoli Šostakovičovo dílo vzniklo až po Stalinově smrti, je toto čtyřvěté dílo naplněno hlubokou tragikou, zlověstnou atmosférou, napětím a strachem. Hned úvodní znepokojivé tóny, které hraje violoncello osamoceně, předznamenaly mimořádný zážitek. Ferrández fascinoval nádherným sametovým tónem, dokonalou technikou a absolutním fyzickým nasazením – mezi větami utíral z čela krůpěje potu a na pódiu nechal vše.
Ani přes vášnivý a temperamentní projev jeho hra nezněla namáhavě, naopak oplývala neuvěřitelnou lehkostí a šarmem. FOK mu byl rovnocenným a citlivým partnerem. Z orchestru je třeba vyzdvihnout zejména výkon orchestrálního hornisty, jehož exponovaný, bezmála sólový part zazněl s obdivuhodnou jistotou. Po zasloužených ovacích se Ferrández s publikem rozloučil ještě lyrickým přídavkem.
Ferrández přijel s pověstí světové hvězdy a svá očekávání naplnil beze zbytku. Patří k vzácnému rodu interpretů formátu Casalse, Rostropoviče či Fourniera, jehož nástroj zpívá, promlouvá, zpívá, pláče… a nepotřebuje ani slovo navíc.
Ideálním tahem se proti dřívější praxi ukázalo zařazení Janáčkovy Sinfonietty až do druhé poloviny večera po Šostakovičově temném dramatu. Česká stopa v závěru zafungovala jako dokonalý scelující element. V podání pražských symfoniků Sinfonietta rozhodně nevyzněla jako dílo sedmdesátiletého seniora, ale jako manifest vitálního moravského fenoménu.
Tak čisté, křišťálově průzračné a do poslední noty čitelné podání Janáčkova stěžejního opusu jsem dlouho neslyšel. Hned úvodní fanfáry zaujaly precizní intonací a vyváženými souzvuky. Smyčcová sekce ve druhé pomalé větě excelovala zjitřenou, hluboce emotivní dynamikou. V závěrečné větě se sice projevila drobná únava v intonaci některých dechových nástrojů, nicméně v tropickém vedru, které v sále divadla panovalo, bylo nesmírně těžké všechno fyzicky udýchat.
Tomáš Netopil možná nevedl Janáčka s takovým dravým a syrovým lidovým espritem, jak bývá zvykem, dal mu však moravskou jiskru a vtiskl interpretaci pocit hudby zalité šťastným sluncem a životodárnou silou.
Zahajovací koncert byl příslibem, že letošní festivalový ročník bude jiný a možná svým způsobem mimořádný. Publikum odcházelo domů viditelně nasyceno špičkovým uměním.
Pokud posluchače večer něco trápilo, pak to byly pouze mimohudební faktory: již zmíněný citelný nedostatek vzduchu v sále a svízelná situace s parkováním, která se v centru Ostravy stává čím dál větší zkouškou trpělivosti. Na sílu samotného hudebního zážitku to však stín nevrhlo.
