Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo Rebecca podruhé: Strhující příběh, geniální hudba a zdařilé nastudování. Až na pár detailů

Rebecca podruhé: Strhující příběh, geniální hudba a zdařilé nastudování. Až na pár detailů

12.3.2017 Divadlo

V sobotu večer v Ostravě opět šuměl oceán, na jehož rozbouřených vlnách se kymácela loď. A pak, v nedohlednu, šla ke dnu… Ale to bychom předbíhali, protože i druhá premiéra muzikálu Rebecca, který se uvádí v Divadle Jiřího Myrona ve skvělém českém překladu Michaela Prostějovského, stojí za delší ohlédnutí. V hlavních rolích se v sobotu představili Veronika Prášil Gidová, Lukáš Vlček, Michaela Horká, Roman Harok, Soňa Jungová, Juraj Čiernik, Tereza Kavecká, Jan Vlas a další. Provedení stejně jako ve čtvrtek při první premiéře řídil dirigent Marek Prášil.

Zvětšit obrázek

Veronika Prášil Gidová a Lukáš Vlček v muzikálu Rebecca.
Foto: Martin Popelář

Představte si venkovské šlechtické sídlo připomínající starodávné vězení. Vzpomínáte si na film Vykoupení z věznice Shawshank? Ta neotřesitelná monolitní stavba…Vrátíme se k ní v pravý čas. Autoři muzikálu Rebecca, pánové Michael Kunze (libreto a texty písní) a Sylvester Levay (hudba), se rozhodli přehodit výhybku muzikálového žánru směrem k postupům blízkým filmovému vyprávění. Prioritou pro ně je příběh, nikoliv sentimentální melodie, a scéna ve stylu velkolepého zážitku, jenž dokáže vyvolat svým ustrojením, tempem a modifikacemi nezvyklé emoce.

Pojďme se projít po atributech monumentálního ostravského nastudování Rebeccy. Scéna Ondřeje Zicha vystihla předpoklady plně pochopeného záměru: kombinace filmových, divadelních i hyperrealistických prvků se zdařila vskutku báječně. Už úvodní sekvence, která představuje dívku – ústřední postavu, která je v muzikále pojmenována jako „Já“ – má nepopiratelné kouzlo, s kterým si hlavní hrdinka nostalgicky, leč bez přehnaného patosu prohlíží své výkresy – jakýsi výtvarný emoční deník svého života.

Scenérie v Monte Carlu, kde se dívka v hotelu setkává s dědicem panství Manderley Maximem de Winterem, je scénicky vyřešena funkčně a neobsahuje žádné zbytečnosti. Křiklavý nápis Monte Carlo a zejména vynikající pohybová a herecká práce company dodává hotelovému ovzduší na věrohodnosti. Prvním vizuálním vrcholem je filmová sekvence svatby Maxima de Wintera s hlavní hrdinkou, která je realizována na způsob střihového záznamu snímaného „ex post“ kamerou. Obrazy nečekané radosti podmalovává velmi přiléhavá Levayova hudba, která v ideálním načasování dokázala uvařit ten pravý lektvar patetických tónů, aby vzápětí uhranula tajemstvím a hrůzou.

Napětí přichází v okamžiku, kdy se pár po svatbě vydá na Maximovo sídlo Manderley. Videoprojekce této impozantní stavby v zadním plánu jeviště dává tušit, že to nebude veselé místo. Kamennou, šedě strohou stavbu, lemují okna a řada okenních uhlopříček evokuje téměř vězení: studený prostor, kde není k dýchání. Záběr na Manderley je snímán během celé inscenace z větší i menší vzdálenosti, kamera také najíždí do surového zdiva, aby proplula do vnitřního prostoru a děje. Působivé.

Scéna z muzikálu Rebecca. (Foto: Martin Popelář)

Co se odehrává uvnitř? Už samotný nástup služebnictva se svou nadřízenou paní Danversovou je přehlídkou britské kázně a nekompromisního pracovního rytmu. Vedoucí služebná Danversová má tyto věci v malíčku, stejně jako neochvějně pečuje o doslova rituální uctívání zesnulé manželky Maxima de Wintera Rebbecy, která před rokem utonula na moři za záhadných okolností. Průhledy do pokojů jsou stejně chmurné a studené. Největší atmosféru halí ranní pokoj Rebeccy, kterému dominují obrovské závěsy, stolek s psacími pomůckami, k nimž má být přikována nová paní de Winterová.

Jednoduchou funkčností potěší i sekvence u moře, jež využívá opět filmových prvků, přičemž si na jevišti vystačila se zvukovou ilustrací oceánu a vizuálem dveří do zakázaného hájemství Rebeccy, kam nikdo nesmí.

Inscenátoři ostravského provedení muzikálu dynamicky oživili interiér Manderley také překvapující vizualizací vzpomínek. Ve scénách s paní Danversovou se objevují na scéně podivné zakuklené postavy bez přesnějších kontur, které se hadovitě plazí, svíjejí a zneklidňují vjem. Znáte příběhy o domech, které mají vlastní duši? O domech, které žijí příběhy, jež se udály kdysi dávno? Podobným způsobem působí na diváka sídlo Manderley.

Celá syntetická rovina vnímání muzikálu vrcholí scénou u okna vedoucího do moře s ďábelským našeptáváním Danversové: ta je skutečně erbovním znamením celé inscenace a bodem zlomu. Interiér usedlosti je rovněž zkřižován četnými úhlopříčkami, které symbolizují nedobytnou tvrz, vězeňskou zatuchlost a setrvačnost stavu. Svět se však mění.

Až do chvíle, kdy hlavní hrdinka a Maxim dosáhnou na břehu moře svého prolnutí, není jisté, co bude. Veronika Prášil Gidová své postavě vetkla obrovské emoce, s nimiž dokázala přesvědčivě zlomit zlověstné prokletí Manderley. Po pěvecké stránce představila výkon analogický Martině Šnytové, která tuto zpívala při první premiéře. Její herecké gesto propůjčilo postavě větší překotnost, nedočkavost a místy o vlásek menší zřetel k intonaci.

Maxim de Winter Lukáše Vlčka přesvědčil, že jeho hlas je ideálním a spolehlivým nositelem dramatické akce. Vlčkův Maxim byl pěvecky nesmírně výrazný, místy možná příliš dominantní (v duetech nebylo třeba tak tlačit na pilu), pěvecky výraznější než představitel čtvrteční premiéry Novotný, ale herecky se s rolí tak šťastně jako představitel čtvrteční premiéry místy nepotkal.

Michaela Horká (vpravo) jako paní Danversová. (Foto: M. Popelář)

Největší očekávání pochopitelně směřovalo k protagonistce paní Danversové. Tu v sobotní repríze ztvárnila Michaela Horká a nutno říct, že s podobnou uhrančivostí jako se to povedlo Kataríně Hasprové. Nedá se říci, která z dam byla výstižnější. Každá do role vnesla něco jedinečného, proti maniakální minimalistické herecké úspornosti nabídla Horká širší herecký rejstřík, pěvecky byla v stěžejních bodech srovnatelná s Hasprovou. Horká zejména představila typický muzikálový projev plný exprese a jistého pěveckého výrazu. Také po herecké stránce její energičtější ztvárnění psychopatické ženy upoutalo.

Výrazně zapůsobila i Soňa Jungová v postavě americké milionářky van Hopperové, jejíž slovní přešlap v nejnešťastnějším místě (Ameriku překřtila na Evropu) nikterak nezadal důvod k nevyslovení jejích interpretačních kvalit.

Soňa Jungová v muzikálu Rebecca. (Foto: M. Popelář)

Stejně tak, ovšem s intonační i hereckou precizností zapůsobila představitelka Maximovy sestry Beatrice v podání Terezy Kavecké, která patřila k nejlépe ztvárněným postavám sobotní inscenace. Pěvecky naprosto spolehlivá, herecky maximálně otevřená.

Naopak s projevem Romana Haroka v roli frivolního bratrance Rebeccy Jacka Favella si nelze nelámat hlavu. Je zvláštní, že si dosud žádný režisér nevšiml, že není vhodným představitelem záporných rolí? Harok je prostě jak svým hereckým výrazem, tak hlasovým témbrem typickým „klaďasem“, ať dělá, co může. Sympatický herec prostě na postavu zlého bratrance bohužel nestačil, také jeho pěvecký projev byl na hraně intonační a výrazové únosnosti, což ještě více vyniklo ve srovnání s protagonistou čtvrteční premiéry Tomášem Savkou.

Juraj Čiernik v roli Maximova správce Franka představil promyšlenější figuru než při premiéře, jeho Frank nezářil takovou pozitivitou jako ten Jána Slezáka, ono ale moc důvodů k pozitivitě a euforii skutečně v muzikálu není. Stejně tak, byť s jiným tahem na branku, zaujal herecký projev Jana Vlase, který ztělesnil blázna Bena s minimalistickým hereckým gestem, v celkovém kontextu však vyzněl trochu ploše a sebestředně. Z jeho projevu nebylo zřejmé, že se jedná o duševně narušeného člověka, tahání kastrolu po jevišti bylo neopodstatněné, naopak sugestivní byla symbolika dotyků čel a mávání.

Jan Vlas a Veronika Prášil Gidová. (Foto: Martin Popelář)

Repríza Rebeccy v sobotu neproběhla akusticky příliš hladce a bezstarostně jako při čtvrteční premiéře. Zvukaře poněkud zlobily mikroporty, které místy vypadávaly, celková intenzita zvuku byla také zbytečně přehnaná. Důležité ale je, že v celkovém pohledu nebyla sobotní repríza slabší. Svůj významný podíl na tom má opět skvěle sehraná company, jejíž čísla patřila k největším dominantám představení, stejně tak výkon orchestru a nastudování dirigenta Prášila lze hodnotit jako plně adekvátní a znamenité.

První české provedení Rebeccy mělo asi více štěstí. Druhé plulo kupředu s výrazem tragického odstínu, který k tomuto jevištnímu dílu neodmyslitelně patří. Dramatické situace se možná právě proto podařilo vystihnout více. Dlužno však podotknout, že obě obsazení jsou schopna vyvolat velice intenzivní dojem. Po pěvecké stránce nabídla sobotní repríza téměř srovnatelné výkony. Rebecca se v Ostravě patrně zabydlí na delší čas. Až se s ní potkáte, neztraťte hlavu. Je totiž nejkrásnější ženou, kterou ve svém životě nikdy neuvidíte!

Čtěte také recenzi první premiéry: Česká premiéra Rebeccy potvrdila, že v Ostravě se dělá muzikál evropské úrovně

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.