Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Na Janáčkově máji se dějí i malé zázraky. Dokonalý Lukáš Vondráček podle očekávání ohromil Ostravu

Na Janáčkově máji se dějí i malé zázraky. Dokonalý Lukáš Vondráček podle očekávání ohromil Ostravu

30.5.2017 Hudba

Lukáš Vondráček v úterý večer s obrovským úspěchem vystoupil na Janáčkově máji. Před zcela vyprodaným sálem Domu kultury města Ostravy mladý klavírista zahrál program složený převážně z děl skladatelů hudebního romantismu. Lukáš Vondráček v současnosti reprezentuje to nejlepší z české klavírní interpretace, což úterním koncertem dokonale stvrdil.

Zvětšit obrázek

Lukáš Vondráček vystoupil 29. května 2017 na festivalu Janáčkův máj.
Foto: Lukáš Tížek

Bylo to více než před dvaceti lety. Vzpomínám si, jak jsem cestou ze střední školy v Opavě chodíval kolem obyčejného, všedního bloku domů. Ten dům se mi vryl do paměti oknem, které bývalo otevřené a z nějž se linul zvuk klavíru. Nepamatuji se, že by někdy bylo okno tiché, mladý Lukáš Vondráček svůj dětský věk prožil u klavíru.

S velkou úzkostí jsem později sledoval Lukášovo hledání sebe sama, v němž na nějaký čas přestal hrát a snažil se urovnat si myšlenky a najít svůj „raison d’être.“ Naštěstí se mu to povedlo, protože jinak by nejen naše malá Česká republika, ale i svět byl ochuzen o jednoho z nejlepších klavíristů současnosti.

Lukáš Vondráček v dusném parnu pondělního večera zahájil triptychem Vzpomínky, op. 6 českého impresionistického mistra Vítězslava Nováka. Sám autor k nim ve své autobiografii O sobě a o jiných stručně napsal: „V Triste mi zpívá Osud ukolébavku z mého smutného dětství, Inquieto je soužení a toužení mladé duše. Amoroso je první vlastní skladba, jež poprvé vyslovila mé erotické Confiteor.“

Klavírista posluchače v zaplněném sále uhranul ihned v Novákově rané kompozici. V jeho hře bylo přítomno něco, co i přes Vondráčkův hluboký ponor do díla, dokázalo komunikovat s lidmi v sále. Jeho Novák nebyl zbytečně impresionistický, pianista nepřeháněl pedalizaci a vystavěl folklorně zabarvené Vzpomínky do jednotného soudržného celku. Následovat měla málo hraná skladba Tema con variazioni „Zdenčiny variace“ Leoše Janáčka. Došlo však ke změně programu a Vondráček pokračoval výběrem z Českých tanců Bedřicha Smetany.

Furiant zaujal perfektní synkopickou rytmizací, klavírista zde vyvolal přívětivou, srdečnou atmosféru v umění jemných přechodů, současně zvolil prudce kontrastní dynamiku a brilantní tempo, které naplno ukázalo Smetanovo mistrovství. Cibuličku Smetana zamýšlel jako symbolický portrét lásky. A Vondráček skutečně rozezněl tóny klavíru něžně i rozevlátě, jeho dolce amoroso v mezihře střední části bylo plné vroucí lyriky a žhavého citu. U symboliky lásky Vondráček zůstal i v třetím tanci, kterým byl Hulán v geniálním variačním zpracování skladatele. Pianista se kláves dotýkal neuvěřitelně lehce, dokázal vyvolat nejjemnější barvy a rozjasněnou živočišnost. Největším překvapením bylo, jak Smetanovy skladby zněly ve Vondráčkově procítěném i tektonicky promyšleném přednesu moderně. Tohle nebyl žádný salónní stylista. Smetana byl na svou dobu prostě až příliš „cool“.

Z koncertu Lukáše Vondráčka. (Foto: Lukáš Tížek)

Následovat mělo Scherzo č. 4 E dur, op. 54 Fryderika Chopina, Vondráček ale nakonec zahrál Scherzo č. 1 b moll, op. 20. Kolik eruptivní dynamiky a zvukové fantazie Vondráček do Chopinovy skladby vložil! Jak precizní bylo jeho vedení basových melodických tónů, s jakým technickým nadhledem zahrál tempově vzrušující pasáže a figurace! Rozezněl klavír v orchestrální zvukové šíři s neuvěřitelnou energičností a animální vitalitou: během celého večera se z pianisty řinul pot, který dopadal na klaviaturu a měl v sobě něco naturalistického, drásavě skutečného. Však také celý sál byl během večera zjihle oněmělý a s úžasem sledoval strhující Vondráčkovo odevzdání se Múzám umění. Autentickou uměleckou zpověď, která se nedá napodobit!

Jádrem druhé poloviny večera byla Sonáta č. 3 f moll, op. 5 Johannese Brahmse. Německý romantický skladatel Brahms byl skvělý pianista a jako skladatel byl předchozími generacemi (Robertem Schumannem) už v mladém věku oslavován jako největší skladatelský talent doby. Jeho třetí klavírní sonáta je dílo epochálních rozměrů, rozvržené velkoryse do pěti vět, které jsou naplněny dramatickými i lyrickými myšlenkami v dokonalé tektonické symbióze. Vondráček Allegro maestoso první věty vystavěl do obrovské dynamické šíře sošnými, tvrdými akordy, které přinášejí první téma. Andante espressivo vymodeloval s láskyplnou něžností, písňovou melodiku vedl s nekomplikovanou, výstižnou jednoduchostí.

V modulačních mezivětách dokázal promyšleným rubatem vyvolat napětí a poetické tajemství, kterými Brahmsova komorní hudba oplývá. Scherzo zahájil energicky rozmáchlými rozklady akordů, které zase přitlumil jemnými figuracemi v pravé ruce. Taneční živelnost a prudká dravost scherza pronikala až do morku kostí svou razancí, Vondráček je však mistr jemných přechodů, druhé téma zahrál v protepleném, přívětivém jasu v plných akordech.

Hudebně dramatické intermezzo působí jako spojka ke zdrcujícímu Finale. Rytmicky vyostřená melodie závěrečné věty byla Vondráčkem přesvědčivě ztvárněna, stejně tak i kontrastní lyrické téma, zpívající velkou citovostí a detailně vykrouženými frázemi. Vondráčkova interpretace Brahmse je vzorová, mistrovská a naprosto výstižná. Byl to bezesporu monument večera, intimní pocta velkého současného pianisty největšímu německému romantickému skladateli.

Lukáš Vondráček na Janáčkově máji. (Foto: Lukáš Tížek)

Lukáš Vondráček přidal ještě tři přídavky, než jej nadšené publikum pustilo. Jeho interpretace je charakteristická nesmírně silným emotivním projevem, vášnivostí a mimořádně empatickým smyslem pro drobnokresbu detailů i tvarování větších hudebních bloků. Svou skromností, neokázalostí a přirozeností si získal srdce posluchačů, je to umělecká hvězda v tom pravém slova smyslu. Takto si představuji skutečného, ryzího muzikanta, který zasvětí svou duši hudbě a nepotřebuje žádné další prostředky k tomu, aby uhranul své posluchače!

Večer považuji za mimořádně zdařilý. Jediná drobná výtka směřuje k programovým změnám. Z avizovaného pořadí skladeb, otištěného v programu, nezazněly celkem tři – také v případě Johannese Brahmse a jeho třetí sonáty měla zaznít Sonáta č. 1, op. 1. Není to zcela korektní k posluchačům, kteří si zakoupili program. Domnívám se ale, že strhující muzikalita fenomenálního Vondráčka dokázala uspokojit všechny návštěvníky koncertu. Lukáš Vondráček opravdu ukázal to nejlepší ze současné klavírní interpretace.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.