Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Atd. Vladimír Peringer vzkřísil vodárenskou věž v Opavě, kde se teď chystá festival Pocta Miloši Horanskému

Vladimír Peringer vzkřísil vodárenskou věž v Opavě, kde se teď chystá festival Pocta Miloši Horanskému

8.6.2017 Atd.

U železničního nádraží Opava-východ stojí bývalá vodárenská věž, ze které je dnes zásluhou Vladimíra Peringera kulturní stánek mimořádné architektonické hodnoty. Nový umělecký prostor se jmenuje KUPE. Návštěvníci uvnitř najdou stálou expozici soch Kurta Gebauera, kinosál, koncertní i divadelní prostor. K tomu malou kavárnu a posezení na terase. S Vladimírem Peringerem jsme si povídali o tom, jak se k tak potěšujícímu výsledku své činnosti dopracoval, a také o připravovaném divadelním festivalu, který zde bude zahájen již za několik dní.

Zvětšit obrázek

Vladimír Peringer stojí za vzkříšením prostoru opavského KUPE.
Foto: Ladislav Vrchovský

Čím byli vaši rodiče?

Pokud tuším, proč se na to vlastně ptáte, tak to ani nemá vztah k rodičům jako spíše k prarodičům, přesněji k mému dědovi. Můj děd fungoval na železniční dráze čtyřicet osm let. Když šel do důchodu v šedesáti a dostal plaketu s číslem 48, matematicky mi to nesedělo. Vysvětlil mi, že u dráhy pracoval od svých dvanácti let. V dobách mých prázdnin mne brával na železnici, takže jsem mohl řídit lokomotivu a prolézat vlaky. Součástí mého dětství byl i tento tajemný objekt. Tady se nacházela parní lokomotiva, která vyluzovala různé zvuky, dýmila a všechno dohromady působilo strašidelně. I svým tvarem ta věžovitá stavba působila záhadně. Jak šel čas a já jsem byl svědkem celkového chátrání budovy, ptal jsem se, co se s tím stane. Nakonec se propadla střecha. Ale stavba je velmi trvanlivá. Když dráhy provedly provizorní zastřešení a v roce 2011 to tady všechno nabídly ke koupi, spojila se znalost objektu v mé mysli se znalostí sochařské práce Kurta Gebauera. Věděl jsem, že pracuje se zavěšováním soch do prostoru. Napsal jsem mu, jestli by ho tento prostor zajímal a jestli by tady nechtěl své muzeum, lépe řečeno stálou expozici. Dalším důvodem byla existence Institutu tvůrčí fotografie na Slezské univerzitě. Ta kombinace fotky a sochy a celého prostoru vedla k nápadu na využití objektu. Všechno dohromady trvalo pět let.

Já jsem se ale přece jen ptal na něco jiného. Zchátralé objekty je možno revitalizovat s nejrůznějšími cíli, mimo jiné i komerčními. Vy jste šel cestou výstavby stánku velmi oduševnělého umění. Proč? Odkud se toto ve vás bere? Jsou i v této věci, jak se říká s nadsázkou, na vině geny? Rodiče?

To všechno je výsledkem jakéhosi dozrávání. Otec byl právník se sklony k muzice. Aktivně hrával na housle. Moje máti se zaobírala spíše ekonomikou, ale ke kultuře to oba rodiče táhlo. Mne spíše ovlivnil vlastní život. Jsem stavař. Po roce devadesát se mi podařilo vybudovat firmu, ta měla určité výsledky a díky nim jsem nabyl jistých možností. A ve chvíli, kdy přišel čas to všechno předat a začít přemýšlet o další náplni života, přišla tato příležitost. Ve chvíli, kdy se pak rozhodujete, zdali být nadále v područí rozměrů místností a jejich ekonomické výtěžnosti a myslet nadále ekonomicky na každý centimetr, si uvědomíte, že kvalita života je přece jen někde jinde. Na jednu stranu si splníte vlastní sen, na druhé straně zachráníte památku.

Prostor KUPE v Opavě. (Foto: Jiří Štencek)

Tak trochu jsem vás podezíral z pragmatického přístupu v souvislosti s možnostmi shánění finančních zdrojů z nejrůznějších dotačních programů. Ty většinou nabízejí podporu kulturních a neziskových aktivit.

Možná jsou takové příběhy se šťastným koncem, pokud se někdo snaží získat peníze z různých grantů, ale nám se to nepodařilo. Ty evropské fondy jsou stavěny na množství lidí, které takový projekt umí pohltit, ale k nám se vejde nějakých pár desítek. Mít dvacet a více tisíc návštěvníků ročně, to my nejsme absolutně schopni naplnit. Nemluvím o nepříjemnostech s prodejem občerstvení a konkurencí ve stejné věci – může jít třeba jen o kávu – odvedle v objektu, který dotaci nemá. Nám velmi optimisticky zněla výzva norských fondů, směřující k zachování kulturního dědictví a využití kultury. Když jsme s naší studií navštívili ministerstvo kultury, řekli nám, že jsme se stoprocentně trefili právě do tohoto programu. Pak ovšem došlo ke dvouletému skluzu, žádosti se nakupily, Norové dávali 54 milionů a žádostí bylo na pět a půl miliardy. Měli jsme smůlu, že nám konkurovala pražská vodárna, takže jsme neuspěli. Ale zase na druhé straně, to zdržení nás vedlo k hromadění dalších prostředků. A stále více jsme byli přesvědčení, že vynaložení těchto prostředků bude rozumné. Nakonec došlo i k tomu, že po předání firmy mému synovi došlo k využití vlastních našetřených peněz, ba i firemních. Ale povedlo se.

Terasa KUPE v Opavě. (Foto: Jiří Štencek)

Ano. Dokonce jste se stali držitelé prestižního ocenění …

Na podzim loňského roku jsme obdrželi cenu v soutěži Best of Realty. Získali jsme zvláštní cenu poroty. Měli jsme poměrně velkou konkurenci: Baťův mrakodrap ve Zlíně, Lannův palác v Praze. To jsou obrovské stavby. My jsme vedle nich stáli jako trpaslíci. Jenže právě to oslovilo porotu: vložení prostředků do naprosto nevratného projektu. A akcent na záchranu kulturní památky. Když jsem v závěrečné řeči při přebírání ceny zmínil i naši snahu strhnout k podobné činnosti velké developery, kteří by ani nepoznali ve svém rozpočtu výdaj na něco takového, jako je naše bývalá vodárenská věž a její kulturní využití, nevím, jaký to mělo dopad do hlediště, kde sedělo mnoho lidí disponujících velkými penězi. A v duchu si říkám, že se možná ještě nějakého ocenění dočkáme. Za několik dnů se budou rozdávat ceny v soutěži o stavbu Moravskoslezského kraje, tak to snad touto zmínkou nezakřiknu. Další nominaci máme od Národního památkového ústavu v další soutěži. Uvidíme …

Prostor KUPE v Opavě. (Foto: Jiří Štencek)

Jak funguje KUPE během dne?

Tak trochu si hrajeme na klasickou galerii. Máme zde výstavy fotografií, stálou expozici soch Kurta Gebauera. Od čtrnácté do sedmnácté hodiny jsme tedy galerií a po sedmnácté hodině podle potřeby měníme prostor dle požadavku programu. Buď přestavíme na kinosál nebo koncertní sál, divadelní scénu a podobně. Samozřejmě je možné si komerčně pronajímat naše prostory k firemním nebo privátním akcím. Od čtrnácté hodiny je také k dispozici posezení v kavárně se zajímavými kávami z celého světa. Je možno také jen tak posedět, přečíst si knihu, surfovat po internetu a podobně. Někoho může i oslovit skutečnost, že sedí v místnosti, kde je piano pana profesora Ilji Hurníka. Stalo se třeba, že přijeli studenti s kantorem z Univerzity Palackého, měli na nás dvacet minut a nakonec zůstali, poseděli hodinu a půl na terase, kochali se kouzlem místa, nechávali si ujíždět vlaky a užívali si to. To si pak řeknete, že jste sice v měsíční finanční ztrátě, ale ta radost z takového šťastného setkání, a bylo jich více, nějakou finanční ztrátu mnohonásobně nahrazuje. Je to vlastně jiná forma radosti. Nicméně stejně budeme muset myslet na zdroje, které nejsou nekonečné, a chceme-li udržet nějaký standard a úroveň programů, budeme se muset ucházet o dotace a granty. Nechceme ale podlehnout tlaku, komerci.

Přijel jsem si popovídat nejen o objektu KUPE, ale také o divadelním festivalu Pocta Miloši Horanskému, který začne 13. června. Odkud se vzala tato myšlenka?

Z dlouhodobé úcty k práci pana profesora Miloše Horanského a ke všem jeho činnostem. Je to člověk, jakých je málo, lidé jako je on by měli fungovat jako příklad pro mladou generaci. Zajímavý slovník, velmi široký rozhled, jeho pedagogická činnost na DAMU, to, že je navzdory věku (letos 85, pozn. aut.) pořád kumpánem svých studentů.

Vy jste program konzultovali přímo s panem profesorem?

On je kmenovým režisérem pražské Violy, takže jsme hlavně uvažovali o programech uváděných ve Viole, protože máme také malý komorní prostor. I když první festivalový program, pořad o Boženě Němcové, realizujeme ve Slezském divadle. Myslíme si, že právě na tento titul by mohlo přijít mnohem více lidí, než se vejde k nám. A co si budem povídat, důležitá je i stránka pokrytí části nákladů ze vstupného. Po konzultaci s panem profesorem Horanským jsme také takto rozhodli. I když pan profesor byl toho názoru, že i další programy v rámci festivalu si zaslouží větší prostory, my ale přece jen chceme také lidem umožnit společný zážitek z prostoru KUPE a divadla.

Je to první ročník. Uvažujete o založení tradice?

Ty myšlenky jsou. Další využití nabídky Violy v příštích letech se nabízí. Ve Viole účinkují špičkoví herci a Opava si jejich vystoupení zaslouží.

Stali jste už nyní velmi výraznou součástí opavského kulturního života. Uvažujete také o prezentaci místního umění?

Silně se to nabízí a je to, myslím, nezbytná nutnost. Opava je velmi kulturní město s velmi bohatou kulturní nabídkou. Myslím si, že i radnice kulturu štědře financuje. Opava má jedno specifikum: Na místní radnici není odbor kultury, je tam kulturní oddíl spadající přímo pod primátora. Opavská kulturní organizace obsluhuje Obecní dům a Dům umění, stará se o jejich program. Pak je tady skupina spadající také pod primátora, kterou vede Petr Rotrekl. Ta připravuje Bezručovu Opavu a festival Další břehy. Mezi těmito festivaly však chceme výrazně vstupovat do kulturního dění v Opavě i my.

Program festivalu Pocta Miloši Horanskému

13.6. v 19 hod.
NEUMÍM JINAK NEŽ LÁSKOU (ve Slezském divadle)
Manželka, matka, milenka — všechno všanc, všechno celou bytostí, nic napůl, taková byla Božena Němcová. Představení divadla Viola je martýriem jednoho srdce a dvou osudů pro tři herce.
Hrají Tatiana Vilhelmová, Tomáš Pavelka a Aleš Procházka v režii Miloše Horanského. Po představení se uskuteční zahajovací večírek v KUPE..

14. 6. v 19 hod.
HORANSKÉHO POEZIE S FOTOGRAFIEMI HYNKA ČERMÁKA (v KUPE)
Čtení básní Miloše Horanského a vernisáž výstavy fotografií Horanského žáka, herce a fotografa Hynka Čermáka, který se těmito básněmi inspiroval. Vstupné obrovolné.

14. 6. v 20 hod.
NA VODÁRNĚ S PROF. MILOŠEM HORANSKÝM (v KUPE)
Besedu s prof. Milošem Horanským moderuje Jiří Siostrzonek. Vstupné dobrovolné.

16. 6. v 19 hod.
SVÁTEČNÍ SHAKESPEAROVA POŠTA (v KUPE)
Přednes, rozbor a milá rozprava nad vybranými Sonety Williama Shakespeara – básnickými dialogy o lásce, smrti a pomíjivosti času. Sonety přednese Hana Maciuchová, jejich tajemství poodhalí Martin Hilský a celým programem divadla Viola provází Miloš Horanský.

17. 6. v 19 hod.
K. H. MÁCHA: MÁJ (v KUPE)
Máchův básnický velezpěv Máj. Říká ho, zpívá ho, velebí ho Bára Hrzánová v nastudování Miloše Horanského s hudbou Emila Viklického.

Po každém představení bude následovat debata s aktéry či hosty.

Vstupenky na představení jsou v předprodeji v KUPE ve vodárenské věži, na zahajovací představení také ve Slezském divadle.

Ladislav Vrchovský | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Atd.", nebo přejděte na úvodní stranu.