Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Hudba Myšlenky Dona Miguela Ruize jsou pro mě školou na celý život, říká sympatická písničkářka Kaczi

Myšlenky Dona Miguela Ruize jsou pro mě školou na celý život, říká sympatická písničkářka Kaczi

13.9.2017 Hudba

Pohledná tmavovláska Kateřina Kouláková alias Kaczi miluje svobodu. I proto nakonec v jejím případě zvítězilo sólové hraní na úkor života v kapele. Také o tom jsme si v následujícím rozhovoru pro kulturní deník Ostravan.cz povídali, nicméně tato všestranná písničkářka dále prozradila své zkušenosti s buskingem v zahraničí, proč chápe hraní na ulici jako vhodnou zpětnou vazbu, za jakých okolností přišla do kontaktu s toltéckou moudrostí a jak ona sama vnímá hranici mezi lží a pravdou.

Zvětšit obrázek

Kateřina Kouláková alias Kaczi.
Foto: Jaroslav Krkoška

Nedávno jste na svém facebookovém profilu oznámila, že jste nahrála novou píseň… O jakou skladbu se jedná? Co by měl o ní posluchač vědět? Kdy ji zveřejníte?

Jedná se o singl, který jsem plánovala zrealizovat už delší dobu, a konečně se to povedlo ve spolupráci s výborným producentem Daliborem Cidlinským. Kdy píseň bude zveřejněna, je zatím ve hvězdách, ještě musí projít finálním masterem a pak ji určitě nemůžeme ochudit o videoklip. Takže kdy přesně to bude, si netroufám říci, ale věřím, že určitě přijde ve správnou chvíli.

Mnoho jste na úvod neprozradila, ale nevadí… Pojďme tedy k zásadnímu tématu, které souvisí s vaší tvorbou… Ačkoliv na koncertech vystupujete s doprovodnou kapelou, tak Kaczi je především váš autorský projekt Co rozhodlo o tom, že jste se vydala víceméně na sólovou dráhu? Působení v kapele, kde byste byla řadovou členkou, vás nelákalo? V čem vidíte plusy a minusy sólového hraní?

Když jsem začínala s vystupováním, tak jsem prošla několika kapelami a většinou to skončilo fiaskem. Buďto měl každý člen o fungování kapely jinou představu, nebo jsme se neshodli ve stylu hudby, potom je tady ještě lidská stránka. Najít partu muzikantů, se kterými jste skutečně na jedné vlně, je opravdový oříšek. A proto jsem se rozhodla odstartovat vlastní projekt, kde si můžu převážnou část řídit podle sebe. Teď mám kolem sebe výborné muzikanty a lidi, čehož si velmi vážím. A to, že můžu hrát s kapelou i sólo, mě náramně baví. Výhodou sólového hraní je to, že nejsem na nikom závislá, a to mi dává obrovskou svobodu. To jsem teď blíže poznala při buskingu – sbalím si svých pár švestek a jedu, kde se mi zachce, vytáhnu akordeon a show může začít… (smích) Organizace muzikantů je náročnější, protože každý má samozřejmě více svých aktivit, takže všechno sladit chce více času a energie. Když se to ale podaří, tak hraní je pak radost a hudba je barevnější. Já se můžu více uvolnit, poněvadž to nestojí celé na mně.

Co je pro vaše písně, respektive pro vaši tvorbu typické či charakteristické?

Objektivně to nejsem schopna posoudit, ale co slýchávám, tak se lidem líbí především energičnost… Já bych řekla, že nejvíce pak spontánnost, a to jak u vzniku písní samotných, tak hlavně potom na stage. Co zrovna cítím, to vyjádřím v hudbě, textech a interpretaci.

Vyrůstala jste v hudební rodině, přičemž přiznáváte, že vás hudba provázela odmala… Máte nějaký recept na to, aby vás hudba dříve či později nezačala nudit?  

Pro mě je hudba dar a záleží, jakou formou ji kdo dělá. Věřím, že když tvořím hudbu ze srdce, nudit mě nepřestane. Každopádně když zrovna nejsem v dobré náladě a nějak se mi do ničeho nechce, tak je to právě muzika, co mě vzpruží. To se, věřím, nezmění. (smích)

Zároveň přiznávám, že když jsem v minulosti byla součástí „svatbové kapely“, tak mě tento způsob produkování hudby začal ubíjet. Musela jsem odejít a dělat si svoje. Ale jak říkám, každý má jiný přístup k muzice.

Hrajete na kytaru, klavír i akordeon… Jaká hudební poloha je vám nejbližší? 

Skládat jsem v mých počátcích začala na kytaru a klavír, ale to mě až natolik neuspokojovalo. A pak jsem nějakým způsobem přišla na akordeon. Už si nevzpomínám, jaký přesně ten impuls byl. Možná že jsem byla částečně ovlivněna Radůzou, kterou poslouchám. Akordeon mě fascinoval, tak jsem se přihlásila, tuším, v maturitním ročníku ještě na ZUŠ ve Frýdku-Místku, a to bylo to nejlepší rozhodnutí. Akordeon mi přirostl k srdci a dneska se cítím nejlépe právě s ním. Možná už jenom díky jeho originalitě. Má spoustu možností a barev, a to mě baví.

Kaczi. (Foto: Jaroslav Krkoška)

Kromě češtiny zpíváte také anglicky i francouzsky… Jsou to jen ojedinělé pokusy, nebo máte ambice prosadit se v zahraničí?

Ambice byly, ale od těch jsem už upustila. (smích) Zvláštní bylo to, ať jsem zpívala ve Skotsku, v Německu, Rakousku, stejně posluchače nejvíc zaujala čeština. Takže pár anglických písní na kontě mám, občas je ještě do repertoáru zařadím, ale už se spíše soustředím na češtinu. Ono koneckonců i tady v Česku mi posluchači rozumí a je mi to vlastně mnohem příjemnější. Francouzštinu jsem se začala učit na konzervatoři, navíc ZAZ je moje favoritka, takže netrvalo dlouho a jednoho dne ze mě prostě vypadla píseň francouzsky. (smích) V zahraničí si ráda zazpívám, zabuskuju, ale prioritou je pro mě domácí půda. Tady to mám ráda.

Jak jste právě uvedla, patříte mezi takzvané buskery, to znamená, že prezentujete svou tvorbu na ulici. Co vás na této formě prezentace láká? Hrála jste i ve Štýrském Hradci… Proč zrovna toto město? Podle čeho si jednotlivá města vybíráte?

Busking mě vždycky lákal a na umělce na ulici jsem se dívala s velikým obdivem. Věděla jsem, že to prostě musím zkusit a zažít si to. Teď můžu říct, že na tom vzniká tak trochu závislost… Ulice je pro mě nejautentičtější prostředí, kde se skutečně pozná pravý umělec. Navíc se snadno seznámíte s dalšími buskery a navzájem si vyměníte zkušenosti nebo doporučení. A vlastně tak vyplynulo i to, proč jsem si vybrala Graz. Na ten jsme dostali doporučení od místních výborných muzikantů, když jsme byli poprvé na buskingu s kapelou ve Vídni. A takto to vlastně funguje. Také jsem dostala doporučení na Polsko a nedávno jsem byla zase v Krakově. Do konce roku chci podniknout ještě Německo.

Nějaká zajímavá historka v rámci buskingu by k mání nebyla? 

Historka? Snad ta, jak jsem přišla k buskingu úplně poprvé. V Praze před pár lety s kamarádkou na vycházce se k nám s otevřenou náručí přiřítil človíček s cedulí Free Hug. Neváhaly jsme se zapojit do akce. Dali jsme se do řeči a už byl domluven první gig uprostřed Václaváku. Nezapomenutelný zážitek. Tento mladý busker, muzikant, úžasný člověk, mě velmi inspiroval. On tím žil, cestoval a hrál. Čirá radost a upřímnost. Když jsme šli zapít společný úspěch, zeptal se nás na naše sny a každá jsme řekly svou představu o životě. Pak jsme koukly na něj a povídám: „Ty svůj sen žiješ, viď?“ A on dodal jen: „Yes!“ A to je dostatečně inspirující, co myslíte?

To rozhodně. I když obecně platí, že každá zkušenost může být inspirující, přičemž záleží na dotyčném, co si z prožitého okamžiku vezme. Nicméně před chvíli jste řekla, že pokud vystupujete v zahraničí, zařazujete do svého repertoáru i české písně… Proč si myslíte, že ty reakce jsou takové, jaké jsou?

V zahraničí prezentuji víceméně jen svou vlastní tvorbu, zřídka zařadím cover. A vlastně z mých zkušeností mají autorské písně stejně největší úspěch, ty zpívané česky. Vnímám to tak, že jejich síla je v tom, že jdou skutečně ze mě, a když jim věřím já, tak jim věří i posluchač. Navíc se dá u toho skvěle vypozorovat, jaké písničky zabírají a líbí se. Ulice je pro mě skvělá zpětná vazba, výborná škola a zkušebna zároveň. (smích)

Kaczi. (Foto: Jaroslav Krkoška)

Tomu věřím, ale zkusme se nyní zaměřit na dvě vaše písně. V songu Jeden den zpíváte: „Časy se mění, lidi lžou, každý na zemi zná pravdu svou…“ Máte opravdu pocit, že v minulosti lidi nelhali a v současnosti lžou? Proč tomu podle vás tak je? A jaká je tedy ta vaše pravda? 

Tím, že se časy mění, mám na mysli to, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. Lidi lhali, lžou, lžeme sami sobě. Přitom hranice mezi lží a pravdou je křehká, protože pravda je relativní a každý máme svou pravdu. Moje pravda je jiná než ta vaše, takže stačí se jen respektovat.

To máte samozřejmě pravdu, ale myslíte si, že se lidi navzájem respektují?

Jak kdo… (smích) Já to vnímám tak, že v respektování sebe navzájem hraje velkou roli naše ego, které bojuje za vlastní pravdu a názor. A potlačit ho není vždycky snadné. Komunikace je přeci velké umění.

Opět souhlasím, čímž se dostáváme k písni Neber si nic osobně, která je očividně inspirována knihami Čtyři dohody a Pátá dohoda… Jaký je váš vztah k těmto knihám, respektive k myšlenkám Dona Miguela Ruize? Co vás vedlo k tomu, abyste napsala píseň o tomto tématu? 

Správně, je to tak. Píseň vznikla jako můj domácí úkol na konzervatoři. Měli jsme se vyjádřit k tomu, co námi rezonuje. A téma čtyř dohod je pro mě stále aktuální a nejvíce tedy dohoda „Neber si nic osobně“. Slovo je velmi silný čaroděj a někdy říkáme věci natvrdo a dají se vyložit různě. Dotýká se to nás všech, pak vznikají nedorozumění. Přitom stačí tak málo… Jednoduše se od slov a věcí odosobnit. Ale tak jednoduché to, jak víme, není. (smích) Myšlenky Dona Miguela Ruize jsou pro mě školou na celý život a stále s tím pracuji, teda snažím se. (smích)

Máte pocit, že vás myšlenky Dona Miguela Ruize ovlivnily nějak výrazně od chvíle, když jste se s nimi setkala poprvé? Osobně mi občas přijde, že číst knihy typu Čtyři dohody nebo Moc přítomného okamžiku je spíše módní záležitost, protože mnozí tvrdí, jak mají tyto knihy rádi, ale pak dokážou během chvilky druhé osobě ublížit bez mrknutí oka nebo se naštvat kvůli maličkosti…

Je pravda, že když jsem já byla ve fázi, kdy jsem se o Čtyři dohody nejvíc zajímala, a to nejen v knižní podobě, ale též samozřejmě divadelní, tak dostat se na představení Jardy Duška, bylo téměř nemožné. Představení jsem už párkrát viděla, proto už návštěvnost nesleduju, ale myslím, že se to tolik nezměnilo, což je vlastně moc fajn, že lidi mají o toto téma stále zájem. Jeho interpretace je nám totiž velmi blízká a myslím si, že každý se tam v něčem najde a už je jen na nás, zda slovo projde jedním uchem zase ven, nebo se nad tím pozastavíme a něco ve svých životech změníme. Realitu už si tvoříme my sami, je to svobodné rozhodnutí každého z nás. Mě v životě ovlivňují všechny okolnosti. To, co jsem přečetla, viděla, slyšela nebo zažila. Dnešních zdrojů je spousta a z každého ve mně něco zůstane. Z toho pak čerpám, jak ve tvorbě, tak v osobním životě. Ono to stejně spolu velmi úzce souvisí.

Jste zástupkyní  frýdecko-místecké hudební scény, která je nesmírně pestrá. Myslíte si, že jste touto scénou nějakým způsobem ovlivněna, anebo naopak máte pocit, že ji nějakým způsobem ovlivňujete vy sama?

Frýdek-Místek má skutečně řadu výborných interpretů a muzikantů ale, že bych si uvědomovala, že jsem touto scénou vědomě ovlivněna, to ne.  Tuto možnost však nepopírám. Čerpám z toho, co poslouchám, co žiju a jak žiju… Každý, kdo tvoří, svým způsobem ovlivňuje své okolí, tedy i já.

Jaké jsou vaše hudební ambice? Na jakou hudební metu cílíte? 

Věřím, že se nám podaří mediálně podpořit připravovaný singl a potom je mým dalším krokem natočení debutového alba. Velkolepou výzvou je taky looper, se kterým začínám experimentovat a příští rok, jestli se podaří, bych s ním ráda vyrazila nejen do ulic…

Hudební meta je na sobě neustále pracovat, rozvíjet se, tvořit, vystupovat, radovat se a radost předávat.

Petr Bidzinski | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.