Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo Kriššák maluje láhvemi a Pavlíčková se inspiruje Vítkovicemi i pohnutou historií koloniální Afriky

Kriššák maluje láhvemi a Pavlíčková se inspiruje Vítkovicemi i pohnutou historií koloniální Afriky

13.9.2017 Obraz & Slovo

Angola, Morava, Slovensko, Německo. Anebo také Kežmarok, Ostrava, Banská Bystrica, Praha, Drážďany. To vše jsou iniciační místa mladých umělců Ivany Pavlíčkové a Patrika Kriššáka, kteří vystavují v ostravské Industrial Gallery. Malíř Kriššák představuje fľašové obrazy (fľaša je slovenský výraz pro láhev) a sochařka Pavlíčková keramiku říznutou ocelí, to vše pod společným názvem Šichta/Schicht.

Zvětšit obrázek

Ivana Pavlíčková a Patrik Kriššák na vernisáži.
Foto: Ivan Mottýl

Tenhle výtvarný referát píšu s atlasem na stole. Místa, ve kterých má ten či onen umělec kořeny nebo která se stanou na jistý čas jeho domovem, se přece nutně odrážejí i v jeho díle, byť si to třeba výtvarník ani nechce přiznat. Začnu v Angole, odkud pochází otec ostravské rodačky a sochařky Ivany Pavlíčkové. Řetězy, které v původní ocelové či v keramické podobě obepínají její objekty, totiž nejsou jen symbolem industriální Ostravy, ale chápu je i jako vzkaz naší paměti, která ráda zapomíná, jaké zlo napáchala bělošská euroamerická a takzvaně „kulturní“ civilizace v Africe v rámci své dryáčnické koloniální politiky, a to především při obchody s otroky.

A protože v těchto dnech žije Ostravsko stopadesátým výročím narození buřičského básníka Petra Bezruče, můžeme některé objekty Ivany Pavlíčkové chápat i jako zahalené „dýmem vítkovských pecí“. Tedy takřka otrockou prací v „Rothschildově mordovně“, jak se o Vítkovických železárnách psalo v dělnickém tisku na počátku 20. století. Ústřední objekt, který je inspirován dějinami (i současností) ocelové Ostravy, najdeme hned po pravici při vstupu do Industrial Gallery, jejímž hlavním sponzorem jsou mimochodem Vítkovické slévárny.

Ústřední objekt Ivany Pavlíčkové. (Foto: Ivan Mottýl)

U zmiňovaného objektu cítím ponížení haličských gastarbeitrů, na něž před sto a více lety ve Vítkovicích řvali krutí mistři, jak třeba dokládá článek ostravského deníku Duch času z roku 1902: „Ve vítkovické slévárně zaměstnán jest slévačský mistr Bräcker, jenž dovede jen podřízené titulovati: – Vole, osle! Tak, jako by tito současně s ním někde v chlévě byli vyrostli. Mistr Antonín Šistek ve válcovně je tituluje obdobně: – Vy svině, jak nebude dost páry, tak vás všechny vházím do pece.“ Ano, právě novinovými zprávami tohoto typu se inspiroval Petr Bezruč, když psal:

Plni zlata, biče v botech,
na otroky v ruce jarmo,
jed a slinu na nás na rtech.

Pestře pomalovaná žabka, která je položena na kovovém stole svázaném ocelovými řetězy, ale odkazuje na události, které se odehrávaly docela daleko od Ostravy. Ta žabka je pobitá ostrými hroty, je to symbol, nikoliv skutečná bota.

Pohled do výstavy. (Foto: Ivan Mottýl)

A jak už řečeno, sochařka má kořeny v Angole, a právě tahle země byla do 19. století největším zdrojem otroků pro Brazílii i pro Spojené státy. Obchod s nimi organizovala portugalská koloniální správa země, a i když byl v roce 1836 vývoz otroků zakázán, Angolané museli nadále vykonávat nucené práce při stavbě železnic, v dolech a jinde. Definitivně bylo otroctví zrušeno až v roce 1961 a odhaduje se, že z Angoly bylo odvezeno až 12 milionů otroků, přičemž transport přes moře přežila jen třetina z nich.

Ivana Pavlíčková přivezla do Ostravy memento, nad kterým se je dobré zamyslet. Z historického pohledu Evropa africkému kontinentu hodně dluží, takže aktuální odmítavý postoj české většiny k africkým migrantům nestojí na úplně mravní podestě. Pavlíčková v Ostravě vystudovala sochařinu na Fakultě umění a pokračovala studiem v Brně a Drážďanech, přičemž v uvolněné saské multikulturní metropoli také nyní žije a snad se jí tam dýchá o něco svobodněji než mezi Odrou a Ostravicí, kde je snědá tvář s africkými rysy pořád něčím nepatřičným.

Ivana Pavlíčková. (Foto: Ivan Mottýl)

Umělkyně ale nechce diváky násilně dojímat nebo je burcovat k „obrácení víry“, ať už je jakákoliv. Její instalace mají vtip, byť je to hodně černý humor, a mezi řetězy poskakují 3D zvířátka z keramiky a občas se tu z objektů může napít mléčka i nějaká ta zatoulaná kočka. Pavlíčková výstavu namíchala ve správném poměru a naštěstí jen nekáže jako Petr Bezruč ve Slezských písních. Nehýbe svědomím, jen do něho nenásilně strká.

Patrik Kriššák absolvoval ostravskou Fakultu umění v malířském ateliéru Daniela Balabána a tuhle zkušenost si doplnil ještě studiem malby na rodném Slovensku. V Ostravě představuje takzvané fľašové obrazy, což nemá nic společného s flash diskem čili s fleškou, nýbrž s flaškou. Lapidárně řečeno – maluje láhvemi. „Zkrátka jsem jednou neměl po ruce štětec, ale jenom lahev. A potom, když jsem se na to zpětně díval, tak mi připadalo, že je to regulérně nový způsob, který si zaslouží další prozkoumávání,“ vysvětlil svůj novátorský postup.

Kriššákovy obrazy. (Foto: Ivan Mottýl)

Pro malby slovenského umělce, který dnes tvoří v Praze, ale dle mého není až tak důležitá technika malby. Podstatný je výsledek, který skvěle souzní s vystavenými skulpturami Ivany Pavlíčkové. V Kriššákovi je kus zemitého slovenského folkloru, jeho tahy sviští po plátně jako divoké vyvrcholení známé písně z Heľpy: „Dunaj, Dunaj, Dunaj, Dunaj, aj to širé more, len za Těbou, len za Těbou, počešenie moje…“

Z díla Patrika Kriššáka. (Foto: Ivan Mottýl)

Moře, hory, džungle a velkoměsta. Rázovitá barevnost Kriššákových maleb je syntézou jeho putování po střední Evropě a svým způsobem je to i africký sen. Spontánní uvolněnost, občas černošský portrét, písek, palmy, jako bych na pláži v angolské Luandě potkal místního abstraktního umělce, který mi chce prodat originální suvenýr.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.