Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo Ostrava v obrazech? Nová výstava v Chagallu je dokladem kurátorské vyprázdněnosti

Ostrava v obrazech? Nová výstava v Chagallu je dokladem kurátorské vyprázdněnosti

3.11.2017 Obraz & Slovo

Výstava s názvem Ostrava v obrazech byla ve čtvrtek zahájena ve Výtvarném centru Chagall v Ostravě.  Název expozice by ale v nezasvěceném návštěvníkovi mohl vzbudit naprosto lichá očekávání. Koncept výstavy totiž neinvenčně těží z historických klišé obrazu města

Zvětšit obrázek

Vilém Wünsche: Horník

Výtvarné centrum Chagall, které bylo v minulosti respektovanou institucí, funguje kontinuálně od roku 1990 a ve své dramaturgii nabídlo v minulosti třeba soubornou výstavu grafik S. Dalího, J. Miró, M. Chagalla, P. Picassa či v roce 1995 výstavu skupiny 42. Kromě výstavní a aukční činnosti nabízí nejrůznější doprovodné služby a prodej výtvarných potřeb. Jako komplexní prostor věnovaný výtvarné tvorbě si jistě v Ostravě zaslouží respekt, ale v současnosti mi v programu galerie chybí přesah k reflexi nové situace ve výtvarném umění.

Protěžování starší generace umělců a převládající orientace na období do nástupu postmoderny brzdí jednak konkurenceschopnost této instituce a pohřbívá i její možnosti hledat si mladší publikum. Svědčí to o jisté opatrnosti a pohodlnosti setrvávat na osvědčených pozicích prezentace prvorepublikové tvorby, s Ostravou úzce spjatého socialistického realismu a nekomplikovaných lyrických poloh regionálních tvůrců. U soukromé galerie se ale není čemu divit a onen nalezený pevný bod fungování se prostě těžko opouští.

Ota Holas: Ostrava

Bohužel aktuální výstava nazvaná Ostrava v obrazech je právě dokladem této bezzubé vyprázdněnosti. Pokud někdo dlouhodobě sleduje dramaturgii galerie, mohl ještě před vernisáží vytušit autorské zastoupení i celkovou koncepci výstavy, což se v mém případě také stalo. Ze silné generace prvorepublikových ostravských umělců zde nalezneme malíře Ferdiše Dušu, Viléma Wünsche či sochaře Augustina Handzela a Jitku Válovou.

Převažující část výstavy ale zastupují malíři socialistického realismu s přesahem do šedesátých let a sedmdesátých let dvacátého století, jako jsou Milan Zezula, Ota Holas, nebo Karel Šťetkář. I když první věta anotace k výstavě (ostravské výtvarné dění současnosti navazuje na bohaté umělecké aktivity meziválečného období) mohla rozžehnout jiskřičku naděje, že zde budou nabídnuty konfrontační polohy s mladší, nebo zcela současnou malbou, nestalo se tak. Návštěvník výstavy se prostě znovu utopí ve stojatých vodách obrazu Ostravy jako dělnického města, plného kontrastů, bídy, industriálních kulis a heroizovaných figur horníků a hutníků.

Augustin Handzel: Starý horník. (Foto: J. Michna)

Tento étos města je tak omšelý a zarytý pod kůží, že znovu ho koncipovat do samostatné výstavy v roce 2017 a navíc přímo v Ostravě mi přijde jako úplná kurátorská banalita. Město již přeci dávno není hornickou periférií, v níž brenpartije brázdí haldy a kde úderníci plní plány na sto deset procent. Existují zde zcela nové vrstvy postkapitalistických a sociálních problémů vázaných právě na umírání těžkého průmyslu a především zde tvoří novější generace autorů, kteří by mohli redefinovat současnou tvář města a prolomit onu zacyklenou konzervovanost industriálního klišé.

Kurátorsky zajímavým přínosem by zcela jistě byla právě konfrontace na výstavě zastoupených autorů s nejnovějšími polohami ostravské výtvarné scény. Možná tady by se obnažil otazník po výroku z anotace výstavy, zdali ono ostravské děni současnosti opravdu staví na umělecké aktivitě meziválečného období (které má mimochodem na výstavě menšinový podíl).

Josef Drha: Trhy na ostravském náměstí

Výstavě prostě chybí jakýkoliv přesah, který by takto postavenou otázku vybrušoval. Těžit stále z toho, že Ostrava vznikala živelně a stala se tavícím kotlem etnických, kulturních, jazykových a sociálních substancí již nemůže dnes obstát a usvědčuje to galerii z konzervativní zastydlosti a neinvečnosti v přístupu k fenoménu výstav jakožto komunikačního média.

V roce 2015 Ostravan.cz recenzoval výstavu s názvem Ostrava ve výtvarném umění a i když je dvouletá perioda navracení těchto tematických výstav do programu galerie přiznaná a záměrná, je vlastně až úsměvné, že mustr této recenze by se dal použit na popis aktuální výstavy.

Dokonce na čtvrteční  vernisáži zazněla i v dřívější recenzi zmiňovaná motivace výstavního záměru probouzet v lidech nostalgické postřehy a vzpomínky na proměňující se veduty a zákoutí průmyslového města. Osobně si myslím, že by tuto ambici lépe zvládla fotografická výstava sestavená z archivních snímků než často subjektivizované a expresivní polohy malířských interpretací.

Malba a kresba Michala Zezuly. (Foto: J. Michna)

Jaký je společenský význam takovéhoto výstavního projektu? Ukázat to, co všichni víme, známe a co je mnohým Ostravanům dnes už i protivné? Tedy stále omílané klišé Ostravy jakožto průmyslové periferie plné horníků a upachtěné existence? Není možné se z pozice kurátora zamýšlet nad tím, jak se tento mazut historické tíže transformuje do současných dispozic města a jeho výtvarné reflexe?

Na výstavě se sice objevilo jedno novější plátno od Daniela Balabána jakožto zástupce střední generace ostravských malířů. Obraz ale pochází z roku 1988 a nese zcela neosobní impresivní výraz, což jistě odráží dobu jeho vzniku, kdy se ještě naplno nemohl zkonstituovat otevřený vztah místních tvůrců k ukončené etapě socialistického bezvětří. Ani tento případ tak nenabídl novější alternativnější obraz Ostravy.

Jaroslav Michna | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.