Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo Vynikající Pavla Gajdošíková v roli Maryši si říká o titul nejlepšího ženského hereckého výkonu v sezóně

Vynikající Pavla Gajdošíková v roli Maryši si říká o titul nejlepšího ženského hereckého výkonu v sezóně

27.1.2018 Divadlo

Divadlo Petra Bezruče uvedlo v pátek 26. ledna premiéru nového pojetí hry bratří Aloise a Viléma Mrštíků Maryša. V Ostravě vznikla velmi silná inscenace, která vyniká nejenom svým režijním uchopením, ale i velmi výraznými hereckými výkony, mezi kterými se nejvíce vyjímá protagonistka hlavní role. Pavla Gajdošíková je jednou z nejvýraznějších a nejlepších Maryš, jaké se kdy na českých jevištích objevily.

Zvětšit obrázek

Maryšu v Divadle Petra Bezruče ztělesňuje Pavla Gajdošíková.
Foto: Lukáš Horký

Dramaturgyně Kateřina Menclerová a režisérka Janka Ryšánek Schmiedtová se rozhodly pro takový výklad jednoho z nejlepších českých realistických dramat, ve kterém je akcentován po staletí platný křesťanský žebříček hodnot, jehož je Maryša ztělesněním. V jejich pojetí je počet jednajících osob omezen na přímé účastníky Maryšiny tragédie. Kromě titulní postavy se v hracím prostoru objevují už jen Maryšin otec Lízal, její matka Lízalka, vdovec a posléze Maryšin manžel Vávra, Maryšin milý Francek a jeho matka Horačka, sousedka Strouhalka, Maryšina babička, hospodská a služka Rozára. Vyškrtnutím ostatních postav je zdůrazněn existenciální rozměr a mírně potlačen vliv okolí. Co je zdůrazněno nejvíce, to je křesťanské paradigma, soubor tradičních křesťanských životních a morálních hodnot a právo na osobní rozhodování člověka o jeho vlastním životě.

Ve výpravě Lucie Labajové je hlediště postaveno do podoby dvou protilehlých tribun jako na sportovním zápase. Jenže v této hře půjde o život. Na hrací ploše je půl metru vysoké, obdélníkové, několik metrů dlouhé a téměř dva metry široké molo, jehož povrch připomíná starý bíle lakovaný oprýskaný kuchyňský nábytek. Na horních okrajích se dá sedět, dá se po nich i chodit. Nad molem visí na stahovacích šnůrách kuchyňská svítidla. Na jedné boční stěně sálu, v pomyslném prostoru Maryšina domova, visí oválný obraz s Madonou a Ježíškem v kolébce, na protilehlé stěně je několik desek, připomínajících plot, které ale v průběhu představení plní i další úkoly. Celek doplňuje několik starých židlí.

Dušan Urban a Pavla Gajdošíková. (Foto: Lukáš Horký)

Jednou z nejdůležitějších inscenačních složek je hudba Ivana Achera. V její instrumentaci je slyšet cimbál, celkový zvuk je ale spíše rockový. Velmi dobře vystihuje i podkresluje jednotlivé situace. Jediná píseň, která zazní na konci prvního jednání, silně zdůrazňuje klíčový moment v životě člověka, šanci na šťastný životní let v nebi splněných přání, kterou lze ovšem snadno promeškat a úplně ztratit.

Po zhasnutí v sále je nasvícen obraz s náboženským motivem a zazní hudba inspirovaná folklorními prvky. Postupně přicházejí ženy, oděné převážně do béžových kostýmů vzdáleně připomínajících lidový kroj. Nesou si hrnce, usedají na okraj mola, stahují si svítidla níže k hlavám a sáhnou dolů k podlaze mola, odkud naberou do dlaně suchá zrnka hrachu. Přebírají, přesypávají, zvuk připomíná padání kamínků. Výstižná metafora tradičního ženského životního údělu. Jako poslední přichází Maryša. Její projev na rozdíl od ostatních je plný vitality a mladistvé radosti. Tragický příběh začíná.

I když se dramaturgicko-režijní tandem částečně snaží potlačit prvek rodičovské autority, je vyjádření vzájemného vztahu mezi Maryšou a rodiči přece jen zpočátku naplněno důrazem na poslušnost dcery a plnění přání rodičů. Důležité však je, že Maryšino rozhodnutí vdát se za Vávru tu není vynuceno rodiči, ale jejím ctěním jednoho z příkazů Desatera: Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi. To, co se však K. Menclerové a J. Ryšánek Schmiedtové podařilo velmi dobře vyjádřit, je paradox obsažený v Maryšině příběhu. Byť ona sama naplní první část přikázání a ctí své rodiče, druhá část přikázání v jejím životě naplněna není. Z toho důvodu, že Maryšini rodiče vyžadují něco, co ve své podstatě je špatné. Závěr první části před přestávkou, ve kterém ženy házejí na snoubence při svatebním obřadu hrách, připomíná házení rýže pro štěstí, ale v konečném důsledku působí jako sypání hlíny a kamínků na rakev. A molo se tu mění v hrob. Potvrzení síly této scénické metafory pak přijde v okamžiku Vávrovy smrti v závěru hry.

Norbert Lichý jako Lízal. (Foto: Lukáš Horký)

Otce Lízala hraje Norbert Lichý. Jeho Lízal je zpočátku velmi silný a autoritativní muž, sebevědomý sedlák, milující svoji dceru. Je přesvědčen, že pro Maryšu chce jen to nejlepší. Lichý velmi úspěšně vyjadřuje konzervativní přístup k životu, zohledňování vlivu majetku a materiálních hodnot na úkor hodnot vnitřních, duševních. Není to však člověk bezcitný. Na konci prvního jednání je dokonce ochoten přemýšlet o tom, že Maryšin vzdor a její nechuť vzít si Vávru je něco, co nelze přejít bez povšimnutí. Ve druhé části pak velmi dobře hraje zlomeného otce, nešťastného z toho, co způsobil. Lichého výkon je jedním z vrcholů celého představení.

Markéta Haroková jako matka Maryši. (Foto: Lukáš Horký)

Lízalku, Maryšinu matku, hraje Markéta Haroková. Reprezentuje ženu okoralého srdce, smířenou s útrpným ženským údělem, ve kterém je jen málo místa pro šťastnou lásku. Smířenou s životem, ve kterém nakonec nejdůležitější roli hraje schopnost zvyknout si na všechno a přizpůsobit se daným podmínkám. Nejvýrazněji tu herečka vyjadřuje charakter postavy v situaci, kdy matka vyžaduje dceřinu poslušnost výčtem všeho, co pro své dítě udělala, a v následném dialogu s Lízalem, ve kterém fakticky donutí Maryšina otce, aby trval na poslušnosti dcery a plnění přání rodičů. V té chvíli se matka stává hlavní osobou v příběhu tragického Maryšina osudu. Inscenačnímu týmu se však díky hercům daří vyjádřit i přesvědčení rodičů, že pro svoji dceru chtějí jen to nejlepší. Je to však „to nejlepší“ z jiného světa než vnitřního světa Maryši.

Dušan Urban v roli Vávry. (Foto: Lukáš Horký)

Vávra Dušana Urbana nevytváří dojem starého vdovce. Na první pohled by byl pro Maryšu docela přijatelným partnerem, kdyby to ovšem nebyl vdovec, o kterém se povídá, že utrápil svoji manželku a matku svých dětí. Ve výkladu této postavy a v jejím ztvárnění je však přece jen ještě trochu prostoru pro zdůraznění motivu peněz, o které jde Vávrovi vedle touhy po mladé ženě nejvíce. Dušan Urban je velmi věrohodný v situacích projevu zklamané touhy po Maryšině odevzdaném přístupu k plnění manželské povinnosti, ale i v samotném závěru, kdy žadoní alespoň o trochu lásky ze strany své manželky. Zde je z hlediska celkové režijně-dramaturgickém koncepce velmi dobře vyškrtnut motiv jeho vztahu ke služce Rozáře, což věrohodnosti takto pojaté postavy Vávry napomáhá.

Vojtěch Říha hraje Francka. (Foto: Lukáš Horký)

Francka, Maryšina milého, hraje Vojtěch Říha. Francek v jeho podání je více klukovský, než obvykle bývá. I přesto však Říha dokáže vyjádřit nepodřízenost a vzdor proti autoritám, které svoji důležitost opírají o starší věk a majetek. I jeho touha po životě s Maryšou je tu opravdová, není opřena jen o tělesnou žádost nebo touhu porazit soka či obecné opovržení nad Franckovou chudobou. Říhův Francek je tak v závěru děje zralý a skutečně milující muž. Takto vyložený a zahraný Francek velmi přispívá k celkovému vyznění titulní postavy Maryši v podání Pavly Gajdošíkové.

Pavla Gajdošíková jako Maryša. (Foto: Lukáš Horký)

Pavla Gajdošíková je výborná Maryša. Zpočátku dětská, hravá, ale také přemýšlivá a vnitřně velmi dospělá. Režie jí hned v první scéně dovoluje rozverně házet po ostatních ženách přebíraný hrách. Jako by tím Maryša říkala: vy máte svůj život, ale já budu mít jiný. V prvním dialogu s otcem nevěří, že by zmínka o jejím sňatku s Vávrou mohla být vůbec míněna jen trochu vážně. Když zjistí, že rodiče to vážně myslí, na chvíli se vzbouří, ale nakonec podlehne své výchově. Maryšina věta „Ale bude to život k utopení,“ je v podání Pavly Gajdošíkové jasným odsouzením přehlížení naplňování představ o vlastním štěstí u každého člověka.

Pavla Gajdošíková v roli Maryši. (Foto: Lukáš Horký)

Ve druhé části hry ztělesňuje Gajdošíková zásadní naplňování křesťanských morálních hodnot. Výborně však vyjadřuje i vnitřní konflikt, svoji nuceně potlačovanou lásku k Franckovi. Klíčová věta celé hry „Nešťastná su, ale špatná nebudu,“ je mementem celé inscenace. Maryšina věta vmetená do tváře Vávrovi hrozícímu zastřelením Francka, „Nezastřelíš, od toho su tu ještě já,“ je také hluboce mnohovýznamová a probouzí v publiku asociaci na přikázání Nezabiješ. Je to nejen obrana života své lásky, ale také důrazné upozornění na Maryšinu hlubokou křesťanskou morálku. Gajdošíková tu dává velký prostor ke ztotožnění s její postavou ze strany ženské části publika. Nejen mluvním projevem, ale i pohybem, mimikou a hrou očí a pro zasvěcené i zpěvem písně z konce prvního jednání je Maryša Pavly Gajdošíkové jednou z nejvýraznějších, které se kdy na českých jevištích objevily.

Marie Viková v roli babičky. (Foto: Lukáš Horký)

Babičku hraje Marie Viková. Někdejší členka hereckého souboru Divadla Petra Bezruče, která letos oslaví třiaosmdesáté narozeniny, přišla do Ostravy na přelomu padesátých a šedesátých let s Janem Kačerem a týmem jeho spolužáků z DAMU. Prakticky celý herecký život prožila v DPB a vychovala v Ostravě řadu vynikajících herců a hereček. Její postava hovoří hlavně řečí těla, ale také všeříkajícím výrazem obličeje a hrou pohledů. Sama pak ve své herecké kariéře hrála Maryšu, její matku Lízalku a nyní i Maryšinu babičku. Na scéně je po celou dobu prvního jednání. V textu má jen několik slov, kterými zřetelně vyjadřuje zkostnatělost Maryšina okolí, ale zároveň i důležitost vlastního rozhodnutí a trvání na realizaci vlastní představy o štěstí a naplněné lásce. Babiččina věta „Já ti nemůžu říct braň se,“ je v podání Vikové spíše výzvou než rezignací.

Kateřina Krejčí. (Foto: Lukáš Horký)

Strouhalku hraje Kateřina Krejčí. Je ztělesněním ženské rezignace a odevzdanosti, duševní vyprahlosti a svým způsobem i bezohlednosti. Krejčí některými svými replikami dokonce dokáže probudit hořký smích v hledišti. Dobře reprezentuje tu část společnosti, která kvůli nenaplněnosti vlastního pocitu životního štěstí nepřeje štěstí ani nikomu jinému. Franckovu matku Horačku hraje Marcela Čapková spíše jako uctivou a bezradnou matku milující svého syna, ale neschopnou se jakkoliv za něho postavit.

Docela velký prostor si navzdory menší roli hospodské vybojovala svým přístupem k postavě Markéta Matulová. Hospodská tu vyjadřuje mnohem více autority, než bývá v inscenacích této hry obvyklé. Matulová dokáže věrohodně vyjádřit míru soucitu a solidarity své postavy i pohled okolí na pochybení Maryšiných rodičů. Díky ní však také vynikne poukázání na pokrytectví i neschopnost přiznat svoje pochybení, které je vlastní dalším postavám.

V popředí Magdaléna Tkačíková, vpravo Markéta Matulová. (Foto: Lukáš Horký)

Rozára Magdalény Tkačíkové je spíše kamarádkou Maryši než její služkou. V podstatě epizodní postava je tu spíše k tomu, aby pomohla Pavle Gajdošíkové vyjádřit další Maryšin lidský rozměr ve scéně, kdy se Vávra snaží vymlátit z Rozáry prozrazení přítomnosti Francka v jeho domě a kdy se Maryša Rozáry rázně zastane.

Maryša v režii Janky Ryšánek Schmiedtové patří k velmi zdařilým inscenacím této hry. Má jasný názor. Je prosta přemíry vnějších prostředků. Má silnou režijně scénografickou metaforu a výborné herecké výkony. Publiku Divadla Petra Bezruče nabízí českou klasiku, tradiční realistické drama, v podobě, která musí oslovit i ty nejmladší diváky.

Ladislav Vrchovský | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.