Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo Braková Vana ve Staré aréně představuje hrůzostrašnou historku pro pobavení

Braková Vana ve Staré aréně představuje hrůzostrašnou historku pro pobavení

9.4.2018 Divadlo

Ve Staré aréně v Ostravě mají rádi takzvaný brak. Nyní v tomto okrajovém žánru už potřetí za sebou hledají vraha. Jde ale vlastně jen o záminku k vybouření vlastní kreativity. Nejprve se na diváky zaměřily jejich mysteriózně laděné Mrtvé oči aneb Brak 1, pak přišlo intermezzo s názvem Storáče se schizofrenickým detektivem Himmelmüllerem a nakonec je tady třetí inscenace nazvaná Vana – Brak 2, parodická absintová lázeň a oáza žánrových klišé.  Ale ne, nebudeme se zas tak úplně bát. I když tvůrci měli zadání vytvořit hrůzostrašnou historku, povedl se jim černohumorný pastiš podobný Krvavému románu, vtip je tady možno sbírat zednickou lžící či spíše stylově absintovou naběračkou.

Zvětšit obrázek

Z inscenace Vana, která vznikla ve Staré aréně.
Foto: Ondřej Bob Vojčiniak

Základem Vany, o kterou se sice divák při vstupu do sálu málem přerazí, ale jinak zůstává skryta, je autorská forma v podání herce a dnes už i režiséra Jan Lefnera. Samotář z Mrtvých očí nebo obávaný boxer z biografického Zuřivce si tentokrát na jevišti užívá po obou stranách, jako jednoruký mrzák Fredy i jako nápaditý snovač rašomonského příběhu. Nikdo totiž vlastně neví, jak to bylo…

Základem Vany je jeden večírek, jehož protagonisté si pokaždé pamatují něco trochu jiného a dohromady skládají značně bizarní mozaiku. Čtyři svědci, dva policisté, mrtvý otec a spousta dohadů. Teprve s pomocí výslechu se divák dostává k pointě a nakonec musí kapitulovat před přemírou groteskních situací.

Brak se v podání tvůrců ze Staré arény mění v nefalšovanou parodii. Dokonalou scénu, kterou tvoří stylově opáskované místo činu, ovládá podivná rodinka Vyorálkových. Tři bratři a otec s urnou své zpopělněné družky (zřejmě vypůjčeno ze zdejší inscenace Hrobník) slaví čtyřicáté výročí narození zesnulé maminky a jeden z nich – ten ušlápnutý Mára alias Mareček (Jakub Chromčák) si zrovna v osudné výročí přivádí svou dívku Kateřinu Kačírek Kačulínek (Sára Erlebachová). Poté, co spolu všichni zahučí na rodinné párty, se ráno proberou o jednoho méně.

Nastává fáze rekonstrukce. Během výslechů, které jedou jako na drátkách, do sebe vše zapadá (skvělá práce se světly a motivem policejní pásky) a z mírné dysfunkční rodinky Vyorálkových se stává bizár podobný Zemanově Studni nebo černočerné komedii Texaský masakr motorovou pilou.

Je nepochybné, že na Markovu Kateřinu měli spadeno jeho dva retardovaní bratři (poslední ženou, kterou prý viděli nahou, byla před patnácti lety jejich sprchující se matka), jenže každý z nich tvrdí něco jiného a otec pokaždé po večerní modlitbě odchází s urnou a závětí do koupelny.

Po formální stránce tvoří brakovou Vanu čtveřice mikropříběhů odvíjejících se z pohledu každého svědka a jenom herecká kreativita protagonistů umožnuje vyniknout jednotlivým detailům i celkové atmosféře. Nejprve je tady pohled dívky, která si nic nepamatuje, následně nápadníka, který se idealizuje, načež přichází úder v podobě výpovědi zfetovaného bratra a koruna nasazená v podobě detektoru na hlavě zpovídaného mrzáka.

Jednotlivé epizody jsou prošpikované parodií rutinního chování policistů, ale scénář je natolik dobrý, že se nám před očima odvíjí plastická braková pochoutka. Některé postavy se ve svých replikách vracejí a nechybí ani tolik potřebné záměrné vypadávání z role, když je nutno pro srozumitelnost některé podrobnosti podtrhnout.

Herců je pouze pět, postav jedenáct, násobeno čtyřmi, to už je slušná mela na to, aby se neztratila detektivní linka. Hledáme vraha? Kdepak. Seznamujeme se s exotickými obyvateli brakového zvěřince. Vévodí mu nepochybně Jan Lefner coby jednoruký brusič nožů a zároveň výrobce absintu. Zřejmě nezažil prvorepublikovou ostravskou Cirkusovou příšeru, ale mohl by jí z oka vypadnout. Jeho bezruký Monfréd alias Fredy přišel ke svému úrazu v dětství, maminka s tatínkem měli hlad a tak jeho levačku jednoho dne snědli.

Pitoreskní hrůzná směsice parodie a kuchyňského „romantismu“ přináší v tomto ohledu na ostravské jeviště novou dimenzi. Zvrácená gesta, nepříjemný zvuk brousícího se nože či rozkaz „vyabsintujte ho!“ skutečně evokují jadrný brak, neschází ani fekální humor. Ano, Monfréd je natolik velkým ztělesněním zla, že tady plně platí pořekadlo o tom, že čím zacházíš, tím také scházíš.

Pan Kejml, který nechal zavraždit čtyři violoncellisty jenom proto, že se mu nelíbilo, jak hrají, je vedle něj učiněný beránek. A Monfréd s mučícím nástrojem v podobě detektoru lži na hlavě, to už je novodobý mučedník v rukách neschopné policie, která tuto zvrácenou párty rozehrála.

Arcizlosyna Fredyho doplňuje jeho neméně vyšinutý bratr Václav (Petr Sedláček), nápaditá je herecká proměna Jakuba Chromčáka ze suverénního Marka až po jeho čtvrté vydání zcela ušlápnutého jedince.

Hostující František Večera z Národního divadla moravskoslezského perlí coby dementní otec pěstující sumo a rozprávějící s urnou. Jedinou ženskou protihráčkou mužské galérky v tomto brakovém zvěřinci je Sára Erlebachová, která všemi prostředky elegantně proplouvá protikladnými postavami brakového dortu, od naivní dívky až po poživačnou samici a ještě zvládne despotickou policistku.

Vana má ve své podstatě hravý základ a pokud se necháte „vyabsintovat“ staroaréňáckým stylem, zažijete velmi zábavný večírek.

Martin Jiroušek | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.