Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo Bravo, Ostravo! Baletní Don Quijote ukazuje, že na tuto klasiku ani po 150 letech nesedá prach

Bravo, Ostravo! Baletní Don Quijote ukazuje, že na tuto klasiku ani po 150 letech nesedá prach

13.4.2018 Divadlo

Don Quijote, to je bez nadsázky jeden z pilířů klasického baletního repertoáru. Autoři jeho originální verze, ruský choreograf par excelence Marius Petipa a skladatel Ludwig Minkus snad ani netušili, že se toto dílo dočká nespočtu uvedení na světových i lokálních scénách po dobu bezmála 150 let od premiéry a že i přes různá zpracování a úpravy jeho gró zůstane nezměněno. Ve čtvrteční premiéře se Don Quijote vrátil také na jeviště divadla Antonína Dvořáka, a to po téměř dvaceti letech od posledního uvedení. Režie a choreografie představení se ujal sólista baletu Národního divadla Michal Štípa, pro kterého je ostravský Don Quijote zároveň choreografickým debutem.

Zvětšit obrázek

Z baletní inscenace Don Quiote.
Foto: Martin Popelář

Baletní verze Dona Quijota se opírá o literární předlohu Miguela de Cervantese, pozornost je v něm však upřena na romantický příběh španělské dívky Kitri a lazebníka Basila. Don Quijote figuruje spíše jako průvodce dějem a je pojícím prvkem mezi jednotlivými obrazy, které skýtají dostatek prostoru pro temperamentní variace, energické sborové tance i herecká intermezza.

Ani ostravský Don Quijote se příliš neodchyluje od této koncepce, literární prvek je v něm však zastoupen mnohem výrazněji – rafinované kulisy (včetně podlahy) Aleše Valáška mají ve všech třech jednáních baletu podobu otevřených knih a popsaných stránek, z nichž tanečníci vystupují jako oživlé postavy Cervantesova vyprávění. Působivě vyznívá prolog, v němž se Don Quijote v podání herce Petra Sýkory pouští do první kapitoly svých pamětí a písmena psaná brkem na pergamen se zároveň objevují na transparentní cloně v přední části jeviště. Tím je nenásilně uvedeno první jednání baletu, odehrávající se na náměstí v Barceloně.

Čirá radost na jevišti

Čilý ruch, zvuk kastanět a tamburín, pentle a jasné barvy rázem vykouzlí atmosféru španělského města. Náměstíčko se zalidňuje, z taverny vybíhá krásná Kitri a prosí svého otce Lorenza, aby jí koupil vějíř. Ten souhlasí, ale jen pokud dívka s vějířem zatančí. A tak přichází první, baletním znalcům notoricky známá úvodní variace Kitri – pro diváky podívaná plná odvážných skoků a pověstného španělského temperamentu, pro sólistku ztvárňující roli Kitri první prubířský kámen její techniky a jevištního charismatu.

Sawa Shiratsuki, která se během premiérového večera zhostila hlavní ženské úlohy, se díky své technické virtuozitě přes tento náročný úvod přenesla s přehledem a elegancí, navíc bez onoho premiérové napětí, které tak často doléhá na výkon tanečníků.  Není jednoduché vyplnit očekávání perfektního ztvárnění, zvláště bereme-li v úvahu zástupy skvělých tanečnic, díky kterým je dnes pomyslná laťka pro roli Kitri neuvěřitelně vysoko – Shiratsuki však bezesporu patří mezi ty baleríny, které se této laťce těsně přibližují.

Tanečnice Sawa Shiratsuki. (Foto: Anna Rasmussen)

Energie na jevišti se zdvojnásobí s příchodem Basila, lišáckého lazebníka, který se Kitri dvoří a ona jeho náklonnost (i přes otcovy námitky) opětuje. Pro Sergia Mendeze Romera, tanečníka původem z Madridu, je Basil jedna z řady hlavních rolí, které má v Ostravě příležitost tančit, a zároveň jedna z nejnáročnějších. Stejně jako je role Kitri vysněným Everestem většiny tanečnic, je totiž Basil vrcholnou metou mnoha tanečníků. Tento part umožňuje prokázat (nebo naopak neprokázat) brilantní techniku a zároveň bavičský um, tedy komplexní jevištní talent. Romerovi tato role velmi sluší, je vidět, že si ji užívá a zároveň se umí dostatečně koncentrovat v technicky náročných pasážích.

Po entré Kitri a Basila a jejich společném tanci se situace zvrátí, neboť na scénu přijíždí šlechtic Camacho, kterého si velkou chutí zahrál David Janošek, a začne si Kitri namlouvat. Ta ho však odmítá, posmívá se mu a vzdoruje Lorenzovi (skvělý Jiří Sedláček), který v Camachovi vidí slibného ženicha pro svou dceru. Komický výjev přeruší příchod toreádorů v čele s Espadou (Stefano Pietragalla) a ohnivou Mercedes (Shino Sakurado). V následné sekvenci stylizovaných španělských tanců, kde museli tanečníci mimo jiné zručně zacházet s muletami, vějíři, pohárky či tamburínami, zazářila právě Shino Sakurado, především díky naprosté technické jistotě a výjimečné energičnosti, která místy až přehlušila dojem z variací Kitri.

Do víru veselí a strkanic náhle vstupuje Don Quijote se sluhou Sancho Panzou, kteří se chtějí na cestách občerstvit v místní taverně a rázem se stávají středem pozornosti. Věčně hladového Sancho Panzu si místní dobírají, a protože ve Štípově verzi Dona Quijota je úloha Sancho Panzy nejen herecká, ale i taneční, může se v ní Rei Masatomi jaksepatří vyřádit – a tak vidíme Panzu předvádět piruety, skoky, akrobatické prvky i vtipných gagy. Děj prvního jednání tím graduje a vrcholí pas de deux Kitri a Basila, kteří pak prchají před neodbytným Lorenzem a nechtěným nápadníkem Camachem.

Je úžasné sledovat, kolik detailů se vejde do první půlhodinky tohoto baletu – manipulace se spoustou rekvizit, tleskání do rytmu či drobné interakce, to vše udržuje diváka neustále ve střehu. Tanečníci jdou do všech akcí s vervou, jakoby tančili jen z čiré radosti. Z estetického hlediska lze prvnímu aktu vytknout máloco, vizuálně velmi příjemné kostýmy Romana Šolce dotvářejí jižanský charakter a nešťastným se ukázalo snad jen rozhodnutí neobléci tanečnicím klasické světlé punčochy – nahé nohy sice přispěly k větší přirozenosti, ubraly však na kráse linií, které baletky svými těly vytvářejí.

Z cikánského tábora do rozkvetlé zahrady

Ve druhém dějství nás cesty Dona Quijota přivádí do cikánského tábora, kde ve sborových scénách zatančí horkokrevní muži a v sólovém tanci se zaskví krásná cikánka (Barbora Šulcová), která Dona Quijota omámí nejen svým půvabem, ale i opojným lektvarem. Výrazná variace Cikánky doznala v ostravské verzi Quijota značných úprav; na rozdíl od tradičního pojetí klade větší důraz na gesta paží, pohyb boků a práci s dlouhou sukní, což má ale za následek jistou statičnost, která v kontrastu s živou hudbou variaci ubírá na energii. Protože má ale Barbora Šulcová mimořádný rozsah pohybu i potřebné charisma, dokázala udržet diváky v napětí po celou dobu svého tance.

Barbora Šulcová v roli cikánky. (Foto: Martin Popelář)

Po vypití lektvaru Don Quijote usíná a na jevišti se zhmotňuje jeho sen. Je to květinová zahrada, v níž se dívčí postavy z prvního jednání, tedy Kitri a Mercedes, transformují do symbolických postav Lilie a Růže, jež doprovází sbor tančících květin v čele s Květinovou vílou. Nápad vystavět scénu v tomto duchu mohl být inspirován jinými balety, v nichž je tzv. jardin animé velmi oblíbeným prvkem. Dobře známé variace dryád a Amorka (zde Květinové víly) jsou do značné míry choreograficky věrné původní Petipově verzi a každá z tanečnic vycizelovala svou variace do detailů. Michaela Vápeníková v roli Květinové víly dokázala vystihnout hravost a jiskřivost své postavy, pozadu nezůstal ani baletní sbor, který precizně dotvořil kaleidoskopicky se měnící jevištní obrazy. Snová scéna se nesla v barevné kombinaci sytě růžové a zelené. Tato poměrně odvážná barevná kombinace i volba neotřelých kostýmů měla i své nevýhody – taneční tutus ve tvaru okvětních lístků vypadaly báječně ve statických pozicích, při pohybu či v kleku ale tanečnicím nepomáhaly dotvořit kýženou linii a příliš zelené barvy nesvědčilo světlé pleti některých baletek, spíše ještě zdůraznilo jejich bledost. Opět příjemně překvapila scéna – stylizované květy se promítly na průhlednou clonu i do postranních a horních kulis, růžovo-zelenou barevnost respektoval dokonce i dým, který se pouštěl na jeviště. Snová scéna končí, když se Don Quijote probudí z neklidného spánku, najdou ho Sancho Panza a Cikánka a společně se vracejí do Barcelony.

Závěr ve velkolepém stylu

Jak už to v klasických baletech bývá, finální jednání s sebou přináší nejen rozuzlení děje, ale především pompézní přehlídku taneční bravury. Ani Don Quijote není výjimkou, v jeho případě se však přidává také spousta humoru, kterým je ostatně prodchnut už od začátku. Když se Quijote vrací do barcelonské taverny, setkává se opět s Kitri, Basilem i s toreadory a sleduje, jak se rozmotá klubko jejich osudů. Aby si Basil mohl konečně Kitri vzít, předstírá sebevraždu a ošálený Lorenzo páru požehná. Scénky plné gagů a drobnějších tanečních vstupů vedlejších postav směřují k závěrečnému svatebnímu pas de deux, které je jedním z nejčastěji uváděných tanečních pasáží na nejrůznějších baletních gala či soutěžích. Shiratsuki a Romerovi se pas de deux mimořádně vydařilo, včetně zvedaných figur, sólových variací a zejména pověstných závěrečných fouettés. Obecenstvo se dostalo do varu, bravo zaznělo mnohokrát během tance a potlesk zněl ještě dlouho po něm.

Rei Masatomi ve scéně na náměstí. (Foto: Martin Popelář)

Lze předpokládat (a nadšené ovace premiérového publika to jen potvrzují), že Don Quijote si v Ostravě získá slušnou návštěvnost – kombinace temperamentního a čirého hudebního libreta, zamilovaného příběhu, humoru a efektních tanečních čísel funguje v současné době stejně jako v 19. století. Dějová linka je srozumitelná všem generacím bez ohledu na znalost klasického baletu, a tak se na tuto klasiku klasik mohou vypravit celé rodiny. Michal Štípa coby ústřední inscenátor prokázal cit a respekt ke stavbě velkého klasického díla a ostravský soubor vyvinul veškeré úsilí, aby splnil nároky kladené velkou baletní produkcí. Nezbývá tedy než pogratulovat a popřát Donu Quijotovi, aby ještě dlouho těšil ostravské diváky a přesvědčil je, že klasický balet má na divadelních jevištích stále své pevné místo.

Tereza Cigánková | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.