Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo Nová výstava Art-Brut-All v ostravském Dole Michal mizí v černé díře neurčitosti

Nová výstava Art-Brut-All v ostravském Dole Michal mizí v černé díře neurčitosti

1.9.2018 Obraz & Slovo

Výstava Art-Brut-All je již třetím pokusem v řadě propojit metalovou hudbu a výtvarné umění. Už od prvního ročníku, který vznikl v hlavě malíře Pavla Formana, byl tento nápad součástí metalového festivalu Brutal Assault a výtvarná díla se vždy prezentovala jak na festivalu samotném (pevnost Josefov), tak v prostorách ostravského Dolu Michal.

Zvětšit obrázek

Z výstavy na Dole Michal, v popředí objekt Xénie Hoffmeisterové.
Foto: Jaroslav Michna

První dva ročníky tohoto projektu, který staví na myšlence dialogu výtvarného umění a metalové hudby, nemůžu soudit, jelikož jsem je neviděl. Možná, že byly přesvědčivé a možná by mi pomohly záměr plastičtěji uchopit. Poslední pokus v řadě v podobě aktuální výstavy v areálu Národní kulturní památky Důl Michal totiž na mě rozhodně přesvědčivě nepůsobí. Především mi uniká smysl i souvislosti.

Kurátorský záměr je postaven na jakési abstrahované myšlence jednoho z kurátorů výstavy Pavla Formana, který spatřuje „souvislost mezi nasazením metalových hudebníků a některých členů výtvarné úderky“. Pokud bylo tohle poznání hnacím motorem celého výstavního cyklu, moc rád bych se dozvěděl, ovšem nejlépe z výstavy samotné, podle jakého klíče mám tuto souvislost číst. Já osobně jsem jí na výstavě nenašel. Hledání už je samozřejmě na počátku znejistěno vágností obrazu onoho „nasazení“ jakožto společného jmenovatele výtvarníků a hudebníků.

Obraz Jiřího Kuděly. (Foto: J. Michna)

Asi se můžeme shodnout na tom, že metaloví muzikanti a výtvarní umělci tvoří na základě nějakého vnitřního puzení a na základě kreativního potenciálu, který dávají všanc svým posluchačům, respektive vnimatelům. Ale tohle přeci dělá každý, kdo nějakým způsobem tvoří, a je jedno, jestli je to skladatel současné vážné hudby, raper nebo jazzový kytarista, takže tuto vágní souvislost, která je ale asi nejzásadnějším momentem vzniku výstavního projektu jsem prostě nezachytil.

Obraz Václava Buchtelíka. (Foto: J. Michna)

Výstava je nazvaná Art-Brutt-All. Je to skvělá slovní hříčka, právě v souvislosti s názvem metalového festivalu Brutal Assault. Ovšem pokud slovní hříčku takto vystavím, musím počítat s tím, že minimálně návštěvník znalý alespoň orientačně kontextu výtvarného umění bude očekávat díla neškolených, psychicky nemocných, hraničních osobností nebo amatérských tvůrců, jejichž základním projevem bude jistý automatismus a nedotčenost školenými, poučenými či institucionálními postupy. Naproti tomu se ale na výstavě setkáme s profesory, akademickými malíři, asistenty a absolventy fakult umění. Souvislost s art brut jsem tedy také nepochopil a nepomohla mi k tomu ani slova Pavla Formana, že: „to co může být za jistých okolností viděno a slyšeno jako brutální a v surovém stavu, dává šanci být uchopeno a prožito jako autentické a původní“.

Pokud se zamyslím nad tím, co má přímo metalová hudba společného s postupy umění art brut, tak mám za to, že metal je sice stylově rozrůzněný do mnoha odnoží, ale v podstatě staví na pevném a precizním základu, který ho vlastně definuje jako celek. Takže by se dal označit jako jasně vymezený hudební žánr s mnoha deriváty. Když už, tak s art brut uměním mi konvenuje spíše free jazz, jamování nejrůznějšího druhu nebo třeba kapela The Tap Tap. I když jasné je, že součástí metalové hudby jsou transové stavy, v nichž mohou vznikat z racia vytržené, nezáměrné postupy vynořující se z podvědomí…

Objekt Jense Hikela. (Foto: Jaroslav Michna)

Ještě větší záhadou je pro mě ale podtitul výstavy „Louds of clouds“, tedy snad volně přeloženo Hlasitost mraků, kdy mraky jsou podle kurátorů jakýmsi archetypálními podněcovateli tvůrčí fantazie a jsou doslovně: „symbolem přicházející vláhy a tedy i života, ale mohou vzbuzovat strach z nadcházející bouře…“ Tady mi už souvislosti mezi metalovou hudbou, festivalem, art brut estetikou a vystavenými díly, absolutně unikají. Spíš si připadám jako v nějakém surrealistickém snu plném inverzních, neuchopitelných obrazů a významů, které v důsledku nekonstruují žádný význam. Chci se probudit.

Takže poselství výstavy jsem prostě nepochopil. Je rozdrobena do tolika volných asociací, že mi v důsledku nedává žádný smysl. Možná tady je naplněn onen princip art brut. Pokud ale odmyslím, že se kurátorům nepodařilo pevně uchopit téma a precizněji vykrystalizovat záměr, a zaměřím se na samotná díla na výstavě, budu opět vržen do chaosu. Výrazové polohy jednotlivých protagonistů jsou totiž natolik rozdílné, že tam jen těžko budu hledat jednotící zprávu.

Obraz Daniela Balabána. (Foto: Jaroslav Michna)

Jistě, určité polohy vystavených děl mohou konvenovat s temnými odnožemi metalové hudby, ale další se zase od tohoto konceptu na míle vzdalují. Například kritický osten videa od Rafanů, jehož zvuk prostupuje celým výstavním prostorem, se stává svou naléhavou atmosférou dominantním znakem celé výstavy, což mi vůbec nedává smysl. Není totiž art brutově syrový, ale naopak intelektuálně čistý a vycizelovaný… Pak Balabán, Rodek a jejich pády do existence, Buchtelík s osobní zpovědí a Peter Cvik a jeho zářivé architektonické struktury… vír se točí a dravě požírá celek.

Obraz Václava Rodka. (Foto: J. Michna)

Asociace, obrazy, metafory a nejednoznačné vymezování hranic výstavního záměru mohou být občerstvující a můžou podněcovat myšlení diváka. Tak nějak to patří ke koloritu výstav současného umění, ale hranice by se neměly úplně rozpadat a mizet v černých dírách neurčitosti a nevýznamnosti. Tato výstava, i když v ní samozřejmě nalezneme spoustu kvalitního umění, na mě přesně takto působí. Jako rozbitá váza, z níž se vylila voda.

Jaroslav Michna | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.