Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo Janáčkovo operní prokletí jménem Osud? Zdařilá ostravská inscenace vyvrací mnoho zažitých mýtů

Janáčkovo operní prokletí jménem Osud? Zdařilá ostravská inscenace vyvrací mnoho zažitých mýtů

19.10.2018 Divadlo

Inscenace opery Osud Leoše Janáčka je pro Národní divadlo moravskoslezské v mnohém klíčovým a zlomovým okamžikem. Její čtvrteční premiérou se ostravský operní dům stal teprve druhým divadlem, které se může pochlubit kompletací všech Janáčkových oper. A že si dal celý realizační tým v čele s režisérem záležet, je nasnadě. V hlavních rolích účinkovali ve čtvrteční premiéře Martin Šrejma, Linda Ballová, Petra Alvarez Šimková a další. Orchestr Národního divadla moravskoslezského vedl a hudební nastudování připravil dirigent Jakub Klecker.

Zvětšit obrázek

V popředí Linda Ballová a Martin Šrejma.
Foto: Martin Popelář

S žádnou svou operou nebyl Leoš Janáček tak nespokojen jako s Osudem. Výhrady však obecně směřovaly nikoli k hudbě, nýbrž k literární předloze, kterou si Janáček načrtnul prózou sám, inspirován konverzační Charpentierovou Louisou – operou francouzského skladatele, kterou slyšel v Praze v roce 1903, jakož i Čajkovského Evženem Oněginem. V Osudu je sice narážka na skutečný příběh Kamily Urválkové-Choutkové, ale řada dalších motivů je podnícena osobními zážitky a zkušenostmi skladatele.

Prubířským kamenem se ukázala být literární předloha. Tu Janáček nejprve poslal dvacetileté brněnské učitelce Fedoře Bartošové, která měla vypracovat veršované libreto.  Po mnoha peripetiích a kritických odsudcích literárních osobností (Max Brod aj.) si skladatel odtrpěl své také intrikami tehdejšího pražského vinohradského divadla, kam operu Osud zadal k prvnímu provedení. Dílo se léta odkládalo a Janáček se dokonce rozhodl bránit svá práva soudně, přesto se provedení Osudu za svého života ani v Brně ani v Praze nedočkal.

Z inscenace opery Osud. (Foto: Martin Popelář)

Ostravská inscenace zdařile vyvrací řadu mýtů, kterých se o této Janáčkově opeře za léta nahromadilo víc než dost. Osud je situován na lázeňskou kolonádu Luhačovic, do tísnivého ovzduší městského bytu a v závěru do foyeru konzervatoře. Výtvarník scény Daniel Dvořák vytvořil jako ústřední scelující motiv inscenace symbol klaviatury, která definuje a ohraničuje prostor a stává se jakousi tichou rezonancí tvůrčího i lidského zápasu Živného – Janáčka o dokončení, případně nedokončení svého díla – života. Dvořák v prvním dějství využil řadu zajímavých scénických prvků – od tryskajících lázeňských pramenů, přes listování v časových pohlednicích až po dusivý interiér bytu s šílenou matkou – jeho scéna vždy slouží celku, je minimalistická a monolitní. Poslední dějství mělo scénograficky největší dynamiku. Videoprojekce Otakara Mlčocha má největší prostor v prvním dějství, ve druhém se připomene vizuální ilustrací pádu matky, která strhne dceru Mílu sebou.

Kostýmy Simony Rybákové příjemně korespondují s černobílou klaviaturou, která obtéká scénu:  povedeně rezonují zejména světlé tóny kostýmů lázeňských hostů. Ve druhém dějství Rybáková zdůraznila symboliku barev akcentací černé a fialové, ilustrující nebezpečí a plíživé zlo. Její kostýmy nepostrádají funkčnost, ale i příjemnou eleganci, která nepůsobí pouze coby secesní retrospektiva, nýbrž i jako svým způsobem moderní analogie k současným trendům módních návratů a kontaktů s minulostí.

Z inscenace opery Osud. (Foto: Martin Popelář)

 

Režie Jiřího Nekvasila vychází z dobré znalosti námětu i dosavadních provedení této opery. Osobní interes je zřejmý také z historické chronologie a rodinné tradice: režisérův otec Osud inscenoval v roce 1978 v Českých Budějovicích a současný šéf Národního divadla moravskoslezského se tak mohl opřít nejen o vlastní fantazii, ale také o uměleckou komparaci a autentické vzpomínky. Nekvasilův Osud se jeví jako postmoderní dílo na pomezí fantazie a reality. Svým pojetím vyvrací zažité klišé o nedokonalém libretu a vrhá veškerou intenzitu k tvůrčí svobodě skladatele, v jehož životě a díle se stírají hranice mezi realitou, vzpomínkou a tvůrčím dílem. Tyto dějové náznaky ve třetím dějství Nekvasil účelně vygradoval do virtuózní umělecké koláže, která Osud sbližuje s avantgardními postupy Janáčkových Výletů páně Broučkových a poslední opery Z mrtvého domu. Také dramaturgie Evy Mikuláškové obstarala zodpovědnou uměleckou spojnici mezi dílem a jeho inscenátory. Jedním z problémů ostravské inscenace je pohybová složka. Povedlo se výrazově silné, metaforické stínování blížící se hrozby Žánem a Nánou, které predikuje katastrofu v podobě vraždy a sebevraždy matky a Míly. Obecně je však Nekvasilovo pojetí pohybu postav na scéně prvoplánové, nedořešené a nezáživné. Naopak osvěžující jsou baletní sekvence Yago Catalinase Heredii v postavě nalévačky vody a také v kohoutkovi ve třetím dějství.

Linda Ballová a Martin Šrejma. (Foto: Martin Popelář)

Martin Šrejma skladatele Živného vystihl jako plastickou, velice zajímavou figuru. Šrejma účelně šetřil gesty, jeho Živný nebyl hypertrofický ani překotný a reagoval na jednotlivé dějové sekvence a katastrofy s pronikavou psychologií a pozvolnou gradací, která vyvrcholí ve třetím dějství. Současně Šrejma zazpíval výškově extrémně přepjatý pěvecký part s elegantní lehkostí a intonační jistotou.

Jeho partnerku na premiéře vytvořila slovenská sopranistka Linda Ballová, která Mílu pojala rovněž s lehkostí a bez přehnaného patosu. Povedlo se jí vystihnout jemné nuance pochybností během nečekaného setkání s Živným na lázeňské kolonádě, stejně jako emocionálně přesvědčivé vyprávění o době, kdy ji Živný opustil. Ballová přesvědčila i lahodnou hlasovou barvou, dynamickým rozpětím a zřetelnou artikulací.

Linda Ballová. (Foto: Martin Popelář)

Femme fatale Janáčkova Osudu však nebyla ona, nýbrž její matka, ztělesněná Petrou Alvarez Šimkovou. Ta se v prvním dějství jen mihne, zato v druhém se stává ústřední temnou postavou, kterou hudebně charakterizují disonantní souzvuky parodických napodobenin zpěvu Živného o zmenšenou oktávu níž. Petra Alvarez Šimková zazpívala dynamicky exponovaný part s démonickou posedlostí, byla iracionální, nevypočitatelnou hrozbou a neřízenou střelou, která vinou zažitých rodinných stereotypů byla ponechána svému osudu, aby mohla dokonat dílo chaotické zkázy. Její hrozivý, temný i exaltovaný alt byl jednou z nejsilnějších domén premiéry.

Také v dalších úlohách se na premiéře sešly znamenité výkony, které prezentovali Petr Levíček jako doktor Suda, skvělý barytonista Roman Hoza v roli malíře Lhotského a zejména dokonale úchvatný Lukáš Bařák, který se zaskvěl v závěrečné parodii malého Doubka a jeho maminky a převedl nejen své mimořádné pěvecké nadání, ale i hereckou přesvědčivost a pohybový talent.

Slečna Stuhlá Evy Dřízgové-Jirušové vsadila herecky na zbytečně přehnaná gesta a afekt, kterému ve srovnání s dalšími postavami chyběla přirozenost. Velmi šikovně zazpíval pěvecky obtížný part malého Doubka mladičký Ondřej Mager, v drobnějších rolích zaujali především poeta Václava Čížka, student Rudolfa Medňanského, ale i řada dalších.

Z inscenace opery Osud. (Foto: Martin Popelář)

Výraznou a progresivní funkci má v Osudu sbor, s nímž Janáček zacházel velmi invenčně. Sbor Národního divadla moravskoslezského pod vedením Jurije Galatenka opět ukázal, že Janáčka prostě umí a dokáže ho zazpívat autenticky. Působivé bylo střídání ženské a mužské části sboru, jako vynikající lze hodnotit srozumitelnost zpěvu, výraz a barevnost jednotlivých hlasových skupin.

Jednou z největších předností ostravské inscenace je hudební nastudování dirigenta Jakuba Kleckera. Už listování partiturou naznačuje, že se zde setkáváme s interpretačně nesmírně obtížným dílem, které je však hudebně životné a nesené žhavým lyrismem a prudkou dramatičností. Každé dějství má svou hudební myšlenku, která je odvozena z osudového motivu, shodného s klíčovou otázkou malého Doubka „Víš co je láska?“. Orchestr Národního divadla moravskoslezského se popral se svízelnými party srdnatě. Znamenité byly jednotlivé nástrojové sekce, z nichž se sluší vyzdvihnout zejména rytmickou, žesťovou a dřevěnou dechovou skupinu, méně se tentokráte dařilo smyčcům, včetně náročného houslového sóla.

Z inscenace opery Osud. (Foto: Martin Popelář)

Jakubu Kleckerovi se podařilo hudebně vzkřísit velmi barvitého a dynamicky až satyrského Janáčka, který v prvním dějství zpočátku intenzitou trochu zastiňoval pěvce. Tato disproporce se však přiblížením scény divákům i postupně rostoucí vyvážeností celkové dynamiky orchestru a zpěváků úplně vytratila. Klecker představil hudbu Osudu jako emocemi vrchovatě napěchované dílo, v němž není nouze o valčíkovou tanečnost a plenérovou slunnost, subjektivní lyriku i vyhrocenou dramatičnost.

Šokující a odvážné jsou rovněž avantgardní hudební prostředky, které Janáček zvolil: moderně vyzněly promluvy sólového klavíru, sborové pasáže i zjevné ironické momenty, svědčící o očividném nadhledu skladatele, který v posledním dějství de facto představil novátorské postupy divadla na divadle a prolínání skutečnosti s fantazií.

Janáčkův Osud se dočkal v Národním divadle moravskoslezském invenční a důstojné inscenace, která potěšuje v několika důležitých aspektech. Jednak ukazuje, že libreto nemusí být jediným zdrojem k odsouzení celého, zejména hudebně úchvatného díla. Současně se vyjevilo, že osudový zápas o lidské štěstí a umělecký výraz se Janáčkovi podařilo v tomto díle vyjádřit – díky vynikajícímu nastudování a výkonům všech – s jedinečnou originalitou a smělostí, která dodnes bere dech.

Čtěte také: Recenze druhé premiéry ostravského nastudování opery Osud

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.