Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Hudba Klavírista Miroslav Beinhauer: Připadá mi přirozené zařazovat do programů skladby soudobých autorů

Klavírista Miroslav Beinhauer: Připadá mi přirozené zařazovat do programů skladby soudobých autorů

7.12.2018 Hudba

Tradiční dva vánoční koncerty čekají na příznivce klavíristy Miroslava Beinhauera. Ostravský rodák zahraje 16. prosince v Hradci nad Moravicí a o tři dny později v Domě kultury Města Ostravy velmi nevšední program spolu s žesťovým ansámblem Academia Brass Brno. Mladý klavírista na sebe prozradil, že nejen interpretace, ale také hudební věda a výzkum patří k jeho současným zájmům a povinnostem. Absolvent Janáčkovy akademie múzických umění v Brně také vysvětluje, proč na jeho koncertech návštěvníci uslyší převážně soudobou hudbu.

Zvětšit obrázek

Klavírista Miroslav Beinhauer.
Foto: Adolf Horsinka

Naposledy jsem vás slyšel v šestinotónové opeře Aloise Háby Přijď království Tvé. Vypadá to, že jste našel zalíbení v experimentální hudbě, je tomu tak?

Dle mého názoru není Hábova opera Přijď království Tvé experimentální. Je pouze zkomponovaná v šestinotónovém systému namísto konvenčního půltónového. Nemyslím si, že existuje pevně vymezená hranice mezi tím, co už je v hudbě experimentální a co není. Výjimku tvoří skladby, které sám autor nazve „hudební experiment“ nebo „happening“, pak se skutečně jedná o experimentální hudbu.

Jak pokračují vaše studia klavíru? Po ostravské konzervatoři jste zamířil na JAMU do Brna. Jste v jihomoravské metropoli spokojen?

V Brně jsem byl po celou dobu svého studia velmi spokojen, což bylo dáno do velké míry mou klavírní profesorkou, kterou byla Helena Suchárová Weiser. Je to nejen prvotřídní pedagožka, ale také člověk s velkým srdcem. Jsem rád, že jsem se dostal právě do její klavírní třídy. Mezi jejími studenty navíc panuje unikátní soudržná atmosféra, kterou jsem nikde jinde nezažil. V letošním roce jsem na JAMU dokončil magisterský studijní program a zároveň nastoupil do doktorského. Mým tématem je shodou okolností Alois Hába a jeho klávesová tvorba, neboť jsem zjistil, že většina jeho sólových klávesových skladeb (půltónových, čtvrttónových i jedna šestinotónová) stále čeká na své první nastudování, což je vzhledem k velikosti a důležitosti Hábova odkazu dost smutné zjištění. Nyní se tedy zaměřuji v rámci mého studia především na vědu a výzkum a v Brně se už spíše jen míhám.

Vánoční koncert je pro vás každoroční radostí. Vracíte se pravidelně na dvě adresy: zámek Hradec nad Moravicí a Ostrava. Proč vás lákají právě tato dvě města? 

K oběma městům mám osobní vztah. V Ostravě jsem se narodil, zde je tedy volba jasná. V okolí Hradce nad Moravicí žije většina mých příbuzných; když jsme před lety začali pořádat vánoční koncerty a rodinní příslušníci měli zájem je navštěvovat, přemýšleli jsme, kde koncert uspořádat. Volba padla na prostory zámku v Hradci nad Moravicí a od té doby je tam pořádáme pravidelně. Dnes už naše vánoční koncerty navštěvují posluchači z celého Opavska, což mě velmi těší.

V minulosti jste spolupracoval pravidelně s Kubínovým kvartetem. Smyčce jste nyní vystřídal dechovými nástroji komorního orchestru Academia Brass Brno. Proč jste se rozhodl právě pro tento brněnský soubor?

Společně s Kubínovým kvartetem jsem každoročně po dobu tří let nastudoval jeden klavírní kvintet, který jsme přednesli na těchto vánočních koncertech (Schumannův, Dvořákův a Franckův). Byla to velmi pěkná a plodná spolupráce, dodnes na ni rád vzpomínám. Poté, co Kubínovo kvarteto ukončilo koncertní činnost, hosté a tedy i obsazení se na vánočních koncertech mění. Spolu s Ostravským dechovým kvintetem jsme předvedli Poulencův Sextet a vloni s Petrem Macečkem a Jiřím Hanouskem Šostakovičovo druhé klavírní trio. Když jsem počátkem letošního roku přemýšlel, kam tyto vánoční koncerty posunout, aby dlouhodobě nestagnovaly (zároveň jsem však chtěl zachovat některé věci, které v minulosti fungovaly jako například rozdělení koncertu na první sólovou část a druhou komorní část s klavírem), napadlo mě oslovit dirigenta Víta Spilku, se kterým jsme v roce 2016 na festivalu Janáček Brno provedli Janáčkovo Capriccio. Tehdy hráli v ansámblu převážně studenti JAMU. A vzhledem k tomu, že to byla velmi úspěšná spolupráce, chtěl jsem letos Janáčkovo Capriccio v podobném obsazení ukázat také moravskoslezskému publiku. Ansámbl jsme tedy pojmenovali Academia Brass Brno, jen v něm nyní hraje mnohem méně studentů.

Vnímáte určitě rozdíl v hudební komunikaci se smyčcovým kvartetem a dechovým ansámblem. Mohl byste jej popsat?

Pokud se bavíme o dechovém ansámblu, který je potřeba k interpretaci Janáčkova Capriccia, je rozdíl oproti smyčcovému kvartetu obrovský. Nejen, že v Janáčkově kompozici má klavírista mnohem náročnější sólovou úlohu než v jakékoliv skladbě se smyčcovým kvartetem, ale hlavní rozdíl je v postavě dirigenta, který je v Capricciu potřeba. Pianista tedy primárně komunikuje s dirigentem, zatímco se členy smyčcového kvartetu je komunikace mnohem osobnější.

Poslední dobou jste začal do programu svých koncertů zařazovat více děl současných skladatelů. Co vás k tomu vede, respektive jaký cíl tím sledujete?

Neřekl bych, že tím cíleně něco sleduji. Připadá mi přirozené zařazovat do programů svých koncertů skladby soudobých autorů. Tyto skladby jsou aktuální, neboť jsou napsány v době, ve které žijeme, a tak mi dávají větší smysl. Navíc mě baví objevovat neprobádané vody skladeb, které jsou takřka neznámé a následně je představit publiku. Je to velmi vzrušující proces od prvního pohledu do klavírního partu až po reakci publika na koncertě. V porovnání s desetiletími až staletími prověřenými skladbami, jež zazněly už nesčetněkrát a je možné si je poslechnout na internetu ve stovkách verzí a publikum i interpret už ví, co od nich očekávat, je to obrovský rozdíl.

Vánoční koncerty ve vašem podání mají posluchači předložit netradiční program s důrazem na kvalitu repertoáru a hostů. Otázka ale také může znít, která skladba vašeho koncertu vlastně splňuje kritérium přívlastku „vánoční“?

To nechť posoudí každý posluchač sám tím, že přijde na jeden z koncertů. Ale pro mě osobně má hned několik z 12 preludií Carla Vinea vánoční atmosféru, po zimní návštěvě Islandu mi Sonáta Erkki-Svena Tüüra připomíná zasněženou islandskou krajinu, velmi intimní a málo známé En rêve: Nocturne od Liszta ve mně rovněž evokuje vánoční čas, Janáčkovo Capriccio s nádhernou druhou větou a oslavným závěrem taktéž.

V první polovině koncertu zazní 12 klavírních preludií australského skladatele Carla Vinea. Můžete charakterizovat jeho hudební řeč? Je známo, že se životem a tvorbou tohoto autora zabýváte dlouhodobě, ale pro české posluchače je velkou neznámou.

Carl Vine je v Americe či Austrálii velmi známý skladatel, jehož skladby jsou často inerpretovány. V Česku je však jen málo hudebníků, kteří by jeho jméno znali. To je velká škoda, na druhou stranu výhoda pro mě.. Je obtížné několika větami charakterizovat hudbu Carla Vinea. Ve zkratce je to skladatel, který vychází z hudebního jazyka 20. století. Dominantním prvky jeho hudby jsou rytmika, bitonalita, technická náročnost a v pomalých částech lyrické melodie mající až improvizační charakter. Jeho skladby jsou sice obtížné, ale hratelné, a vzhledem k tomu, že Carl Vine byl v mládí sám klavíristou, jeho skladby jsou pianisticky vděčné a dobře se hrají.

Další skladbou, kterou publiku představíte, bude Sonáta estonského současníka Erkki – Svena Tüüra. Jaká je tato kompozice a co od ní mohou návštěvníci koncertu očekávat?

Sonáta Erkki – Svena Tüüra je skladba, kterou jsem objevil na internetu před několika měsíci vlastně náhodou. Jedná se o třívětou sonátu zkomponovanou v minimalistickém, avšak velmi originálním stylu, částečně ovlivněném hudbou Arvo Pärta či Johna Adamse. Hlavní důraz je zde kladen na barvu, harmonii a ve třetí větě na rytmus.

Janáčkova hudba dýchá zvláště v sólových klavírních skladbách reflexivní poezií. Vy jste se rozhodl zařadit na program svého koncertu jeho Capriccio pro levou ruku. Proč padla volba právě na tuto originální kompozici?

Jak jsem již výše zmínil, jedním z důvodů byl fakt, že jsem skladbu před časem již nastudoval pro festival Janáček Brno. Tato skladba má však pro mě zvláštní důležitost, neboť díky ní jsem pochopil a docenil krásu Janáčkovy hudby. Před nastudováním této skladby jsem některé z Janáčkových skladeb hrál a znal, ale vnitřně mě nezasáhly. To se změnilo poté, co jsem měl příležitost nastudovat Janáčkovo Capriccio a od té doby si Janáčkovu hudbu užívám. Snad to bude na vánočních koncertech poznat.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.