Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo Král umírá v Ostravě. Klasika absurdního divadla sedí i dnes jako ulitá

Král umírá v Ostravě. Klasika absurdního divadla sedí i dnes jako ulitá

25.1.2019 Divadlo

Král umírá. Konečně, chtělo by se zvolat, protože tato slavná, společnost demaskující Ionescova hra se do Ostravy dostává poprvé od doby svého vzniku v roce 1962. Pozdě, ale přece. Jako kdyby Ostrava za celou dobu své existence nepotřebovala glosovat své vladaře. Anebo snad obecně všechny vladaře i za branami města?

Zvětšit obrázek

Zleva František Večeřa, Tomáš Jirman a Petra Lorencová.
Foto: Radovan Šťastný

Hra Král umírá je při své ostravské premiéře servírována na zlatém podnosu výjimečnosti, v podmanivých kulisách, za libé hudby, krasných hereckých výkonů, v době divadelního blahobytu a v rafinované režii.

Ionesco, zdůrazňující mechanismy vládnutí, je však v prvé řadě pestrým hereckým koncertem Františka Večeři v titulní roli. Je to taková zlatá jednohubka na pyramidě dosavadní dramaturgie Národního divadla moravskoslezského. A pokud král absurdního dramatu musel tak dlouho čekat před branami města, jeho vstup je přiměřeně honosný, dobře cílený a v katarzi tolik potřebný jako sůl do ran dnešní provincie.

Šéf činohry Vojtěch Štěpánek zažívá sice s tímto Ionescovým titulem přelomovou premiéru na nové komorní scéně NDM, v Divadle„12“. Zároveň dotahuje odvážnou dramaturgii své režijní trilogie, kterou započal již v Komorní scéně Aréně tituly Budovatelé říše a Vyrozumění.

Anna Cónová a Tomáš Jirman. (Foto: Radovan Šťastný)

Odvěký příběh nás zavádí do nejmenovaného království v rozkladu. Všechno se zde hroutí, ačkoliv král Beranger I. si nic takového zdaleka nepřipouští. Všichni to vědí, zvláště dvorní lékař, astrolog a kat v jedné úloze. Nic naplat, že mu zbývá pouhá hodina života, králi se na smrt nechce. Zvláště když je obklopen dvěma manželkami, upřímně krutou Markétou a naivní kráskou Marií.

Služebnictvo ale už tuší, že věc nedopadne dobře, stráž si zoufá, že vyhasíná krb, ohni nelze poručit a služka Julinka marně bojuje s pavučinami, dokonce se objevují trhliny ve zdi. Král sice nevěří, přesto se před publikem v hodině odvíjí jeho „obdivuhodná“ agónie, proměna od muže plného sil až po breptající nemluvně.

Agónii krále má pevně v rukou František Večera, v tomto případě jednoznačný „castingový“ objev. Konečně, chtělo by se zvolat. Hodinu a půl trvající strhující výkon od naprostého minimalismu až po ty nejdramatičtější pózy. Když král, tak především tento muž, často spíše představitel vedlejších rolí, který tady exceluje hned v několika rovinách, symbolizovaných zejména kostýmy anebo proměnlivostí gest od dravé dynamiky přes hravé a téměř kaskadérské mátožení až k fyzické  nemohoucnosti a dětinskosti.

František Večeřa. (Foto: Radovan Šťastný)

Jeho král je vystavěn jako nezodpovědný flamendr, který má chod říše na háku, hlavně že on se baví. Ve víru samotné zábavy mu shnije střecha nad hlavou a režisér jej nechává už od samého počátku povalovat se na scéně zabaleného v koberci, kam se ukryl snad před zimou, nebo snad před světem?

První part na scéně ovšem odehraje dadaista Jiří Sedláček coby strážný v až absurdně realistickém brnění, které mu brání v pohybu, což herec skvělě rozehrává ku vlastnímu prospěchu a donkichotsky vyzve na souboj olejový radiátor. Vše je marné, ach ano, slunci nelze poručit, stejně tak dešti nebo i větru. Řada vládců je dodnes přesvědčena o opaku, takže Ionesca potřebujeme jako životabudič.

Druhý vstup na scénu obstará služka Julinka, ve které se věrně našla Renáta Klemensová, jediná civilnější postava celého kusu, která ví, že pavučiny jsou večné, stejně jako lidská blbost. Třetím poddaným je lékař, kat a astrolog v jedné osobě rafinovaně ztvárněný Tomášem Jirmanem ve staromódní bílé paruce a se šarlatánsky černými brýlemi. Rádce i popravčí v jednom.

Petra Lorencová. (Foto: Radovan Šťastný)

Pak jsou tady dvě dámy, královy manželky, symbolizujcí dvě etapy vůdcovy „tvorby“, nevyhnutelný odchod i věčnou touhu setrvat. Střízlivě sošná až goticky asketická Anna Cónová a naopak novodobá diskotékově gotická „lady Gaga“ Petra Lorencová.

Scénu Milana Davida tvoří honosné koberce zavěšené na stěnách, samostatný trůn na schůdkách, zrcadlo, obstarožní lustr a další serepetičky, které zapadají do celku. Kostýmní fantazie Marty Roszkopfové nebyla snad nikdy tak absurdně zářivá a sarkasticky lesklá, vykládaná třpytem i pastelovými barvami. Královny vyhlížejí jako převrácený den a noc, brnění jako pravé železářství, kejklíř jako skutečný eskamotér…

F. Večeřa. P. Lorencová a T. Jirman. (Foto: Radovan Šťastný)

Pozozuhodným režijním rysem Vojtěcha Štěpánka je snaha o popření fyzikálních zákonitostí. Za plentou, tedy kobercem, se tady chodí vždy o něco déle, než by to odpovídalo vzdálenosti, slzy z oči se neutírají,  ale rovnou se pucují zrcadlová skla s groteskním kvikáním látky klouzající po povrchu.

A hlavně – ve středu scény zeje černá díra! Černočerné propadlo. Škoda, že jeho funkce nevyústila v jednu velkou černou díru, ve které všichni a všechno postupně zmizí. Přesto je tento prvek využitý!

Hraje se v překladu Josefa a Mileny Tomáškových a v dramaturgii Sylvie Vůjtkové. Ostravské nastudování je o něco sevřenější než předloha. V mnoha ohledech je stručnější v textu i v podrobných scénických poznámkách samotného autora, který přímo předepisuje eskamotérské mizení kulis. Přesto je režie Vojtěcha Štěpánka v rámci fyzikálních možností nápaditá a dokáže maximálně vytěžit třeba jen ze souhry světla a tmy, která se stávají vítaným osvěžením v celkové skladbě inscenace.

„Zemřu, až já budu chtít! Já jsem král, já jsem ten, kdo rozhoduje!“ Tuto hlubokou pravdu o životě, ale také o životě po životě, si rozhodně nenechte ujít. Absurdita současného života nás bude zase o něco méně bolet a divadlo tak naplní svou odvěkou funkci duševního léčitele.

Martin Jiroušek | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.