Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Divadlo Opilí bez špetky alkoholu v Divadle 12 jsou ukázkou sugestivního herectví

Opilí bez špetky alkoholu v Divadle 12 jsou ukázkou sugestivního herectví

17.3.2019 00:06 Divadlo

Alkoholové opojení s příměsí pravdomluvnosti přináší na ostravskou scénu inscenace hry Opilí od vůdčí osobnosti současné ruské dramatiky Ivana Vyrypajeva (1974). „Skrze mě teď promlouvá Bůh, protože Bůh vždycky mluví se světem pomocí těch, kdo jsou opilí,“ hlásá motto nového titulu, který na scéně Národního divadla moravskoslezského opět režíruje pohostinně Lukáš Brutovský. Výsledkem je tragikomická fraška, ve které do sebe přesně zapadá režijně dramaturgická koncepce jako v začarovaném kruhu.

Zvětšit obrázek

Z inscenace NDM Opilí.
Foto: Radovan Šťastný

Ruská mystika skrze tlusté sklo pijákovy lahve si své místo našla na jedné z nejmenších ostravských scén, v Divadle 12. Všech čtrnáct postav se tady pomalu ani nevejde, naštěstí má každá z nich cíleně vymezený prostor a celek vypadá jako skupinová terapie, na jejímž konci čeká skupinový Ježíš. Střízlivost je bohužel v nedohlednu, ovšem každou další otázkou se hra mění v čím dál závažnější sdělení.

Vlastním příběhem je jedna divoká party ve čtyřech variantách. Nejprve v podání neznámé krásky a filmového ředitele, pak trojice milenců, kdy se z nejlepší přítelkyně stává manželka odcizeného partnera, následně svízelné setkání dvou postarších párů a konečně divoká manažerská ožíračka uprostřed vegetariánské restaurace s kyprou prostitutkou. Všichni si mají co říct a každý z nich dokáže ve svém rauši spatřit osobního Boha, tak aby z něj vznikl až filozofický traktát ne nepodobný dramatickým extempore geniálního Ladislava Klímy.

Sára Erlebachová a Fr. Strnad. (Foto: Radovan Šťastný)

Po přestávce se čtveřice epizod opakuje, ale v částečně proměněné skladbě postav. Generační rozdíly se stírají, všichni se stávají součástí kolektivního Boha, společného šepotu srdce. Zpovědi jsou kruté, skoro jako v tanečním hororu Climax z nedávné produkce francouzského enfant terrible Gaspara Noea. Nejmarkantnější proměna nastává v setkání filmového ředitele, který poskytuje prozření nikoliv nechápající krásce z úvodu, ale oné prostoduché děvce Rose. Sarkastický ruský Bůh v až mystické severské mentalitě promlouvá a ušklebuje se až na hranici fanatismu. Pravda je tady více než k zamyšlení a Opílí paradoxně nejsou žádným bohapustým blábolením.

Znepokojivé otázky jsou publiku kladeny v překladu Terezy Krčálové a v dramaturgii Sylvie Vůjtkové. Asketická scéna Juraje Kuchárka má tvar čtvercové plochy – ringu osázeného po stranách čtrnácti židlemi. Pracuje se místy s atmosférickým nasvícením, kdy tlumené bodové reflektory od podlahy prozrazují tušené prostory „za zdí“, když postavy přicházejí v druhé části na scénu. Naopak v části první už sedí na scéně dříve než samotní diváci, výchozí situaci šachového turnaje podkresluje znepokojivá až podprahová elektronická hudba, jejímž autorem je také Lukáš Brutovský.

V popřed Petra Kocmanová. (Foto: Radovan Šťastný)

Herci v civilních současných kostýmech Zuzany Hudákové sedí nezúčastněně a způsobně jako někde v čekárně na židlích u zdí. V okamžiku, kdy povstanou, pohltí je automaticky alkoholové opojení. Bez jakýchkoliv dalších zbytečných rekvizit, nevidíme ani jednu láhev, natož štamprli, vše se odehrává v nitru postav.

Nejprve je tady setkání dvou protikladných perspektiv, Marta, krásná mladá dívka, kterou naivně a bezprostředně hraje Sára Erlebachová, a Mark, ředitel filmového festivalu v podání strohého a suše jadrného Františka Strnada, bez velkých řečí, ale už tady je náznak hledání a pokus o porozumění, ovšem ještě na dvou protichůdných kolejích. Scéna pouhého podání rukou se mění v kaskadérský kousek.

V případě modelky Laury v živelném projevu Petry Lorencové a její kamarádky Magdy v klaunském podání Petry Kocmanové a jejího sebestředného manžela Lawrence v sugestivním ztvárnění Ivana Dejmala už to jiskří a ve třetí epozidě setkání bankéře Gustava (Petr Houska) jeho ženy Lory (Kateřina Vainarová) a bankéře Karla (David Viktora) a jeho paní Lindy (Renáta Klemensová) se divákovi dostane působivě vystavěné klauniády, kdy herci perlí a ukazují, že půjde o daleko více než jen triviální opilecké téma se vzlety a pády. Zvláště duel Housky a Viktory je bravurní ukázkou absurdní komiky.

Ivan Dejmal, David Viktora a Petra Kocmanová. (Foto: R. Šťastný)

Finální čtvrtou část první poloviny kusu obstará čtveřice nejmladších hereckých představitelů jakési aktuální skladby současné hybatelské společenské vrstvy dravého mládí, která si sem odskočila patrně z nedaleké Stodolní: tři manažeři Rudolf (Vít Hofmann), Max (Ondřej Malý) a Mathias (Vít Roleček), zástupce vedoucího Gabriel (Robert Finta) a prostitutka Róza (Anna Polcrová).

Zvláště Robert Finta dává vzpomenout na jeho dřívější velké herecké role z doby Mesiáše nebo Případu se psem, ovšem tady v hodně střízlivějším podání. Opilecké žvásty se mění v absurdní filosofický traktát o nalezení boha, lásky a odevzdání se. Tady a teď, na kterémkoliv chodníku uprostřed města, kde se setkají dva náhodní kolemjdoucí a mají chuť diskutovat.

Autor je sice z čechovovského ranku, on sám se ale takovému srovnání brání. Opilí pochází z  období, kdy Vyrypajev téměř v každé hře nacházel potřebu psát na téma Boha, ale to už se změnilo a Bůh se z jeho textů, jak přiznává, vytratil. Patrně vystřízlivěl.

Z inscenace Opilí. Foto: Radovan Šťastný

Ostravští Opilí jsou skvělou ukázkou z jeho prvního období a v působivém načasování, ovšem pokud bychom chtěli toto filozofování nad otevřenou lahví vzít vážně, je otázka, co se stane, až naše postavy skutečně vystřízliví. Jakkoliv intenzivní pravda pronášená se třemi promile v krvi zní v podstatě absurdně, pokud nemá možnost širší reflexe. Což je třeba případ Klímovy Lidské tragikomedie anebo Ruské zavařeniny, kde vidíme i další peripetie s opojenými postavami jistou dobu poté, co prázdnota bez Boha o to více doléhá.

Opilí ve Dvanáctce přinášejí radost z momentální rozkoše opojení i herecké odevzdanosti hraničící s až bolestivou dovádivostí na tvrdé ploše bez žíněnky. Kolektivní výkon souboru se vymyká vděčným klišé a jde ruku v ruce s téměř autentickou terapií, během které se čtrnáct charakterů, často obskurních i velmi lidských, proměňuje v kolektivní mechanismus.

Bůh jsme všichni. Jen aby nám ono opojení z této pravdy až příliš rychle nezhořklo, přeci jenom ráno po flámu může být pořádně hořké.

Martin Jiroušek | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.