Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo Hodnoty, jistoty, mám je já, máš je ty. Statické divadlo opeklo Párek ve své originální poetice

Hodnoty, jistoty, mám je já, máš je ty. Statické divadlo opeklo Párek ve své originální poetice

26.4.2019 Divadlo

Párek. To je název nové autorské inscenace Statického divadla. Nový titul si odbyl ve čtvrtek premiéru v ostravském kulturním centru Cooltour. Divadlo z Frýdku-Místku v něm potvrdilo své kvality i originální poetiku.

Zvětšit obrázek

Z premiéry inscenace Statického divadla Párek.
Foto: Petr Kiška

Statické divadlo tvoří Jakub Tichý, herec a autor, Ondřej Turoň, herec a scénograf, Josef Jusku, herec a proviantér, Radoslav Piekielnicki, herec a šéfkulisák, Jan Lörincz, muzikant a suflér (a nepřiznaný výtvarník, pozn. red.) a Petr Votoupal, technik a osvětlovač.

Tato skupina osvícených mužů (osvícených – tedy nadaných nevšedním intelektem) působí na celostátní scéně neprofesionálního divadla od roku 2015. Od samého počátku existence dávají kluci (snad mi prominou to označení) najevo, že jim není lhostejný řečeno s Komenským stav věcí lidských, a lze dodat i veřejných.

Z inscenace Párek. (Foto: Petr Kiška)

 

Poetika Statického divadla není ničím novým. Ivan Vyskočil v počátcích svého Nedivadla také zdůrazňoval, stejně jak to činí Statické divadlo, herecké neumění a rezignaci na kvalitativní požadavky jevištního tvaru. Nejen Vyskočilovo Nedivadlo, ale řada dalších divadelních tvůrců stavěla svá vystoupení na vyzrálé schopnosti úsudku a dostatku kritického myšlení. To všechno je Statickému divadlu vlastní.

Přesto by předváděnému jevištnímu tvaru slušela profesionálnější práce s mluvní složkou hereckého projevu u všech. Je škoda každého slova, které není slyšet, případně není srozumitelné. Ostatní složky hereckého projevu i inscenační stavby mohou klidně zůstat v předváděné podobě. Ale pozor, nejde o neumění, jde o záměr.

Z inscenace Párek. (Foto: Petr Kiška)

Hra Párek je o nás. Ano, o nás všech, kteří dnes tvoříme populaci České republiky. Téma je tedy dáno: naše malost, naše sebestřednost, dosebezahledění, nevraživost na všechny a všechno, co nám podle nás bere naše jistoty a naše vlastní hodnoty.

Hra Párek na rozdíl od předchozího opusu Statického divadla Útěk postrádá příběh. Co nepostrádá, to je stejně jako v případě Útěku oceněného na loňském Šrámkově Písku i na Jiráskově Hronově kvalitní textová předloha. Jejím obsahem je zesměšňování lidské malosti a varování před neschopností hledat a uskutečňovat nápravu tam, kde je nutná, chceme-li předejít katastrofě.

V hracím prostoru je několik bílých židlí na černé ploše. V pozadí je stůl s mixážním pultem mezi dvěma svislými pruhy, na kterých se postupně objevují kreslené ilustrace zmiňovaných společenských jevů. Ty ilustrují řeči o lásce (zpochybňují její existenci), řeči o vepřovém mase (hlavně to české, naše!) atd.

Z inscenace Párek. (Foto: Petr Kiška)

 

Nechybí však scény o divákovi, který není schopen zúročit výzvy k aktivitě adresované mu z jeviště, ani scény agresivity v okamžiku, kdy nám někdo chce sáhnout na náš vlastnoručně opékaný párek. Vše, co zazní z úst aktérů, je doprovázeno inteligentním a velmi vkusným humorem i satirickým nadhledem.

V samotném závěru každého v hledišti čeká varovné memento: na svislých výtvarných panelech se objeví kus české vlajky s modrým pruhem. Jenže panely jsou dva a vlajka je nakreslena zrcadlově – oba modré klíny mají základnu na straně u středu, což znamená jediné: přisazením k sobě vzniká modrý kosočtverec v rudé základně.

Každý ať to čte, jak chce, ale existuje jedno rčení, které autor recenze zná od svých někdejších spolupracovníků z havírny: „ Je to v p..či!“ V kontextu s textem závěrečné písně (Hodnoty, jistoty, mám je já, máš je ty, Hodnoty, jistoty, mám je já, máš je ty…) znějící na ohněm, nad kterým si protagonisté představení opékají svoje párky, a v kontextu závěrečné výzvy ve zvolání „Ale mělo by se s tím něco dělat!“ i dovětkem už ve tmě „Však ono nakonec něco přijde,“ je varování Statického divadla vlastně voláním o pomoc, která však může a snad i musí přijít jedině od nás všech.

Ladislav Vrchovský | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.