Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Divadlo Herec Komorní scény Aréna Michal Čapka: Nejdůležitější je si divadlo pořádně užít

Herec Komorní scény Aréna Michal Čapka: Nejdůležitější je si divadlo pořádně užít

29.4.2019 Divadlo

Herec ostravské Komorní scény Aréna Michal Čapka se svými divadelními rolemi nesmazatelně zapsal do povědomí nejen ostravských diváků. Po absolvování Janáčkovy konzervatoře v Ostravě v roce 1999 zakotvil na dvě sezony v Městském divadle v Karlových Varech a přes kratičké angažmá v Divadle loutek Ostrava zamířil v roce 2002 do své nynější domovské scény. Na svém kontě má přes pětašedesát rolí, získal také významná divadelní ocenění (Cena Alfréda Radoka a Cena Thálie pro mladého umělce do 33 let) a ač letos oslaví čtyřicátiny, bilancovat se prozatím nechystá. Momentálně ho diváci Komorní scény Aréna mohou vidět v celkem osmi inscenacích, hostuje v pražském Činoherním klubu a čas od času se objeví také na televizní obrazovce nebo filmovém plátně.

Zvětšit obrázek

Michal Čapka a Šimon Krupa v inscenaci Mandragora.
Foto: Roman Polášek

Tvou zatím poslední rolí v Aréně je Ligur v Mandragoře – značně protřelý manipulátor. Jak se ti tato postava hraje?

Dobře!

Máš takové postavy rád?

Mám. Ale zrovna právě k Ligurovi jsem si cestu hledal asi o něco déle, abych ho mohl mít rád. A o to cennější pro mne je, že se mi ho povedlo mít rád.

Takže si společně s ním libuješ ve všech těch jeho manipulacích?

Libovat si – to není úplně přesné slovo. Máme za sebou tři, čtyři reprízy a než se vše usadí a člověk bude moct s klidem říct, že si v tom všem libuje a že může být uvolněný, tak to ještě asi nějakou chvilku potrvá.

Už na premiéře bylo patrné, že Mandragora by mohla patřit k divácky vděčným inscenacím. Že by mohla postupně pěkně rozkvétat a zrát. A že si ji určitě budete jako herci také patřičně užívat. Užívali jste si také zkoušení? Jak moc se během něho vyvíjel a měnil tvar inscenace?

Měnil se docela dost. Jde o relativně starou hru, starý je také překlad. Lidé si navíc často myslí, že jde o komedii dell‘arte (improvizovaná komedie s ustálenými typy postav, pozn. red.) a že by se podle toho tak Mandragora měla i hrát. Tedy jako taškařice, případně jako něco mezi fraškou a taškařicí… Což ale právě v případě této hry zase tak úplně neplatí. Když jsme se blížili do finále, bylo to především o hledání přesného stylu.

S výsledným tvarem jste tedy spokojení?

No, spokojení… To je složitější. Vždycky dost záleží na tom, jak představení funguje s diváky. Tady je výhoda, že se jedná o komedii, takže tu jsou jasná místa, kde by se lidé měli smát… Což zmiňuji hlavně proto, že tak herec rychleji a snadněji pozná, že představení prostě funguje. A někdy to funguje víc a někdy zase míň.

Z inscenace Mandragora. (Foto: R. Polášek)

Jsi také tváří plakátu k této inscenaci a tvůj výraz – alespoň pro mne – spojuje určitou rafinovanost, „pekelnost“, ale i svatouškovství… Jako by se v něm odrážely všechny ty role, které momentálně hraješ. Nemáš pocit, že těch negativně zabarvených, ďábelských a pokušitelských postav je v poslední době už moc?

Já ale právě nemám pocit, že by jich bylo zas až tak moc. Takový pocit jsem míval spíš dřív. Na jevišti navíc rozhodně neprožívám to, jak moje postava ve výsledku vypadá. Takže to ďábelské – jestli to tak myslíš – by se na mě nemělo podepsat.

Spíš jsem uvažovala, jestli bys nepřivítal nějakou zcela opačnou roli, která by šla proti tomu určitému typu, do kterého tě často obsazují…

Já takový jednostranný pocit nemám, třeba takový policajt v Něco za něco rozhodně není démonická figura… Navíc mezi všemi těmi postavami vždycky určitý rozdíl je, i když je pokaždé spojuje to, že je hraju já a že si některé situace vykládám na základě svých životních zkušeností.

A hrál jsi někdy veskrze pozitivní postavu?

Morta ve stejnojmenné inscenaci podle Terryho Pratchetta. Ale i když i on měl své smutné chvilky (úsměv).

V jaké kondici se podle tebe momentálně nachází Komorní scéna Aréna? V poslední době u vás došlo souběhem různých okolností k výměně řady herců…

Těžko se mi to posuzuje zevnitř, ale myslím, že si sedíme čím dál líp… V tomhle ohledu pořád vidím cestu, kudy lze jít dál a posouvat se.

M. Čapka a J. Kaluža v inscenaci Chacharije. (Foto: R. Polášek)

Určitě je to vidět i na Mandragoře, ve které si to na jevišti vzájemně dost užíváte…

To je konečně nejdůležitější, všechno ostatní je druhořadé.

Víš už, co tě čeká v další sezoně?

Ne, a ani jsem se neptal. Neptal jsem se na pohlaví svých dětí, než se narodily, tak se v tomto případě také neptám a jednoduše čekám, co přijde.

Byl jsi někdy zklamaný, když se na fermanu objevil titul, ve kterém by sis rád zahrál, ale tvé jméno v obsazení chybělo?

Někdy jo, ale jen z důvodu takové vnitřní ješitnosti. Ono by to samozřejmě vypadalo hezky, ale pak si člověk za tím vším představí to moře práce a přejde ho to… Zrovna v Aréně dělení rolí funguje velmi spravedlivě, tady si na něco takového, jako je nevytíženost, rozhodně nemohu stěžovat. To není můj případ. A také si nemyslím, že by divadlo mělo být mistrovství světa a člověk měl každý den absolvovat nějaké závody…

Z inscenace Vyrozumění. (Foto: Roman Polášek)

Momentálně nicméně hraješ v osmi inscenacích…

Ano, v osmi, každá se reprízuje tak dvakrát do měsíce.

Osm inscenací – to je poměrně dost, ne?

Je, ale zase to není v českém divadelním prostředí nic neobvyklého.

Ve světě – např. v divadlech ve Velké Británii – ale funguje i systém, kdy se inscenace uvádějí v jednom zátahu třeba i více jak měsíc…

Párkrát jsem to zažil i u jiných produkcí, třeba v rámci Letních shakespearovských slavností nebo Hudebního festivalu Znojmo, kde jsme dělali operu (Král Artuš v režii Jany Janěkové, pozn. red.), a musím říct, že mi víc vyhovuje systém střídání repríz, než když vím, že budu celý týden hrát jednu inscenaci. U druhé, třetí reprízy to člověka ještě může bavit, je to snad i k dobru, že se zbaví trémy a víc uvolní, ale v principu mám raději, když je mezi jednotlivými představeními časový odstup.

A to pak trému nemíváš?

Něco jako trému ano, spíš bych tomu říkal napětí.

Z inscenace Lidská tragikomedie. (Foto: R. Polášek)

Za chvíli míříš do Arény, kde uvádíte Smíření. Jak vlastně vypadá takový hercův den před reprízou. Máte nějaké rituály? Běžný divák si možná tuto fázi herecké práce nedokáže moc představit!

Přijdu normálně do práce jako každý (úsměv). A rituály? Už vlastně to, že musím být v divadle nejméně hodinu před představením, jakýsi rituál je. Jdeme si dát s klukama cigáro a kafe, abychom se na sebe naladili, a to nám vytvoří takový deštníček nad námi, kdy jsme hodně pospolití. Člověk si zopakuje text, pak se převleče do kostýmu… A tohle všechno, když se pravidelně opakuje, samo o sobě vlastně jistý rituál tvoří. Ale žádná šamanská zaříkávání nemáme.

Určitě k hraní jako práci nelze přistupovat automaticky…

To ne. Příprava vlastně začíná už od rána. Když mám večer představení, tak je můj den úplně jiný, než když nehraju. To pak to napětí nebo naladění se – zvlášť pokud jde o náročnější kus – přichází od rána v postupných vlnách.

Která z tvých současných rolí je pro tebe teď asi nejtěžší?

Momentálně Mandragora. Ta role je náročná textově, na jevišti trávím celkem dost času. A také je to samozřejmě nová věc.

Navíc se říká, že hrát komedii tak, aby vše dobře sedlo a divák se smál, je mnohem těžší než třeba v případě vážných žánrů… Vnímáš to také tak?

Jak co! Neumím jednoznačně říct, jestli je těžší hrát Hamleta nebo třeba Petruccia ve Zkrocení zlé ženy. Něco je těžší na tom, něco jiného zase na tom. Někdy se člověk na roli od rána cítí a pak se dostavuje ta asi největší radost z hraní. A to je pak vlastně jedno, jestli jde o komedii nebo drama. Ten pocit, když herec nemusí přemáhat únavu během dne, nebo se mu jen tak obyčejně nechce. To se také někdy stává, ale divák by to rozhodně neměl z jeviště pocítit. Na druhou stranu, divadlo není kino, kde se něco natočí a už se to nemění. Tady je to s každou reprízou vždy jiné a nové. A také diváci už s tím – myslím – počítají. I když, jednou se na mě přišel do divadla podívat můj kamarád a nedal mi naschvál vědět, aby se přesvědčil, jestli hraju stejně i když nevím, že je v publiku někdo známý. A já jen řekl: Hraju furt stejně, že jo? A on to potvrdil: Jo, furt stejně dobře.

V inscenaci hry Něco za něco. (Foto: R. Polášek)

Jaká část na procesu vzniku inscenace tě nejvíc baví? Příprava, zkoušky, nebo samotné hraní?

Tak musím říct, že tohle se docela mění s věkem a momentálně mě dost baví čtené zkoušky. A není to proto, že tam sedíme a můžeme „jen tak číst“! Jedná se o takový vstup do té inscenace, kdy se explikuje a dramaturg s režisérem nás do inscenace důkladně zasvěcují. To mám rád, člověka to dost obohacuje. Pak nastane fáze dřiny, kdy se člověk musí naučit text a prozkoumává situace zleva, zprava, což trvá vlastně až do premiéry. Dřív jsem raději zkoušel, teď raději hraju.

Herci z velkých divadel si v rámci pomyslné herecké hygieny čas od času odskočí na komorní jeviště. Jak to máte vy? Mohlo by to u vás fungovat opačně? Máte nějaké šance zahrát si na velkém jevišti?

My máme možnost zahrát si na jiných, větších jevištích třeba v rámci zájezdů. Na to se vždycky těším, ty změny prostoru a trochu jiné hraní mám moc rád.

Momentálně také hostuješ v pražském Činoherním klubu v inscenaci Bratři Karamazovi, kde ztvárňuješ roli Aljoši. Jak k tomu obsazení došlo?

Bylo to trochu dílo náhody… Znám se s režisérem inscenace Martinem Čičvákem, který studoval na JAMU v ročníku s mým bráchou. Když jsem byl ještě na konzervatoři, tak za ním do Ostravy často jezdil a od té doby se přátelíme. Když pak řešil obsazení Karamazových, napadlo tenkrát Honzu Hájka, který v inscenaci také hraje, že bych byl dobrý já. Takže slovo dalo slovo.

Aréna bývá právě s Činoherním klubem často srovnávána. Pociťuješ nějaké podobnosti?

Našlo by se toho spousta podobného, ale i mnoho rozdílného. Podobnost je v komorním prostoru, sešla se tam také poměrně dobrá parta lidí, kteří už se dřív docela dost znali. Činoherní klub nabízí velkou svobodu v délce zkoušení, v hledání… V těchto malých divadlech se věci zkrátka dají měnit za pochodu. To je v něčem výhoda, v něčem možná i nevýhoda. Bylo to super zkoušení.

S Terezou Dočkalovou v inscenaci Proces. (Foto: R. Polášek)

Spousta lidí chodí do divadla, aby se odreagovali. Také chodíš do divadla relaxovat jako divák?

Chodím. A rád chodím také do lesa!

Lesa s malým, nebo velkým L?

(smích) Toť otázka! Prostě do LESA! Je asi pravda, že do divadla mě to jako diváka už netáhne tak jako dřív. Rád se podívám především na věci, které vznikají mimo Ostravu. Naposledy to byl titul Klaunovy názory s naším kolegou Šimonem Krupou (nejnovější inscenace pražského A studia Rubín v režii Lucie Ferenzové, pozn. red.). To bylo divadlo dle mého gusta, tam jsem si zarelaxoval… Když totiž odejdu z představení zrelaxovaný – a může se jednat klidně o náročnou tragédii – tak je to známka, že se jedná o dobré divadlo! Nicméně, když se potřebuju opravdu od všeho odstřihnout, tak nejraději odpočívám při hraní na kytaru nebo na playstationu…

A skutečně nikdy při sledování divadla nepřemýšlíš o tom, jak je udělané?

Jak říkám, když je to dobré, tak mě to unese a to je relax… A když ne, tak to beru jako práci.

Letos oslavíš čtyřicátiny. Nechystáš se nějak rekapitulovat svou hereckou kariéru?

Nevím, jestli zrovna kariéru… Já moc narozeniny neslavím, ale říkal jsem si, že tu blížící se čtyřicítku by třeba někdo chtěl oslavit se mnou. Rodiče, někteří kolegové, lidi, které mám rád… Tak si říkám, že bych měl něco připravit. Ale je to až za půl roku, tak je ještě dost času rozmyslet se, jestli se potkáme v lese, nebo v Lese.

Pavla Bergmannová | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.