Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Atd. Český film v porovnání s polskou kinematografií stagnuje, říká Martin Novosad po skončení festivalu Kino na hranici

Český film v porovnání s polskou kinematografií stagnuje, říká Martin Novosad po skončení festivalu Kino na hranici

4.5.2019 Atd.

Mezinárodní filmový festival Kino na hranici vyvrcholil projekcí aktuálního dramatu Klér, unikátního snímku česko-polské produkce, jenž mohl vzniknout jen díky možnosti natáčet na české straně, zejména v Orlové a v Ostravě. O tom, jak těšínský festival před více jak dvaceti lety začal a kam může směřovat, vypráví pro Ostravan.cz dlouholetý dramaturg a programový ředitel české sekce Martin Novosad. Diváci jej znají i jako moderátora setkání s tvůrci před českými nebo slovenskými filmy a z debat po projekcích vedených v sále kin.

Zvětšit obrázek

Martin Novosad (druhý zprava) na debatě s členy kapely Vložte kočku.
Foto: Kino na hranici

Kino na hranici právě uzavřelo 21. ročník, ty v něm působíš jen o rok méně. Jaké byly začátky?

Zpočátku šlo primárně o akci polských nadšenců, kteří měli rádi české filmy. Z přesvědčení, že se v Polsku málo ví o českém kině, uspořádali spontánní přehlídku s některými slavnými díly starší české kinematografie. Podařilo se jim tenkrát pozvat režiséra Jiřího Menzela a promítání se konalo jen v polském Těšíně. Už v té době jsem byl v kontaktu s Jolou Dygoś, která je nejen ředitelkou, ale i iniciátorkou celého Kina na hranici.  Společně jsme na to téma diskutovali a shodli jsme se, že by se neměla dělat jen přehlídka českého filmu v Polsku, ale bylo by lepší vymyslet koncept přehlídky s reprezentativnějším pojetím. Aby také odrážela situaci, že jsme v jednom městě, které bylo rozděleno na území dvou států, navíc v blízkosti Slovenska. Takže by bylo zajímavější vedle sebe uvádět kinematografii všech tří států: Česka, Polska a Slovenska. Od druhého ročníku tento koncept začal žít a funguje dodnes. Kino na hranici je prezentací české, polské a slovenské kinematografie. Postupně za těch dvacet let jsme ji ale rozšířili o řadu dalších sekcí a doprovodných akcí.

V čem byl 21. ročník jiný?

Každý ročník je něčím zajímavý. Ne vždy se jej podaří postavit na účastí velkých hostů, kterým věnujeme retrospektivy, což je letos případ Jaromíra Hanzlíka nebo Milana Kňažka. Jsem rád, že se pana Hanzlíka podařilo oslovit a domluvit jeho účast, shodou okolností je rodákem z Českého Těšína a nebyl zde hodně dlouho. Milana Kňažka považuji za vynikajícího herce jedné slovenské generace. Je mi naopak líto, že s námi letos nemohl být režisér Jan Švankmajer, kterému jsme připravili velmi komplexní retrospektivu. Bohužel zdravotní limity pana Švankjamera a jeho producenta Jaromíra Kallisty neumožnily jejich osobní účast. Z polské strany byl po Švankmajerových filmech obrovský hlad, přitom se paradoxně všechny jeho celovečerní snímky už v historii Kina na hranici uváděly. Ale třeba řadu jeho krátkých filmů diváci neviděli, takže jsme jim nabídli unikátní kolekci, která byla promítána najednou.

Možnost srovnání kinematografii je čím dál zajímavější. Situace na Slovensku je dána tím, že jde o nejmenší zemi a její kinematografie není tak bohatá, má ale silnou dokumentaristickou školu. Hraných filmů je málo, ale je třeba super, že jsme mohli uvést například úplnou novinku Ostrým nožem, která podle mě patří k těm výborným slovenským filmům z poslední doby. Nejdůležitější je ale srovnání s polskou kinematografií, které je pro mne jako pro Čecha poněkud bolestné. Jsme sice několikrát menší zemí, vzhledem k našim dřívějším úspěchům jsme ale i tak ve srovnání s Polskem ve stagnující pozici. Navštívili jsme loni festival v Gdyni, na kterém jsme vybírali snímky pro letošní ročník. Byly skvělé, viděli jsme na třicet nových polských filmů a z toho dvacet jich bylo opravdu vynikajících, navíc žánrově i tematicky pestrých. Je mezi nimi zastoupena řada režisérek, překvapují svými nápady. Je to až jakýsi vrchol současného nového polského filmu. Je tady spousta mladých, nových, progresivních režisérů, kteří skvěle vládnou své profesi. Jen namátkou třeba Vlkodlak, kterého jsme uvedli hned v prvních dnech přehlídky, je famózní debut. Neuvědomuji si, že by mezi českými snímky byl v poslední době nějaký srovnatelně kvalitní debut.

Jaký je tedy současný stav české kinematografie?

Nechci se dotknout české kinematografie, ale z těch zajímavějších věci má co nabídnout v rámci témat. Z novinek  patří k nejzajímavějším Jan Palach a debutantský Domestik. Kvantitativně je na tom ale český film velmi špatně. V porovnání s polskými filmy to pro nás není žádná sláva.

Podílel ses na polské produkci fenomenálního Kléru, který bravurně uzavřel 21. ročník festivalu v téměř plném sálu kina Central. V čem spočívá jeho kvalita?

Klér je z historického hlediska nejnavštěvovanějším snímkem v Polsku. Nejde přitom jen o diváckou atrakci. Je natočen v česko-polské koprodukci a už podle scénáře bylo vidět, že jde o velmi přesně popsanou situaci, která popisuje „nešvary“ církve. Zdaleka nejde jen o polské téma, ale o téma daleko širší, vlastně celosvětové, třeba v tom, jak kněží zneužívají děti nebo dotace. Klér vzbudil velkou diskusi, proto tak velká návštěvnost. Přestože je Česko většinově ateistický stát, může tento snímek oslovit i zdejší publikum.

Jak to bylo s uváděním Kléru v katolickém Polsku? Snímek je velmi kritický právě vůči církvi.

Část polské společnosti, která je upnuta ke straně Právo a spravedlnost a k církevním kruhům, se samozřejmě velmi ostře vůči kritice ze strany Kléru ohradila. Ale i tato negativní kritika byla vlastně pro Klér skvělou reklamou, a proto ještě více začal diváky zajímat. Od několika přátel, kteří vedou v Polsku kina, vím, že některá města přímo zakázala projekci Kléru na jejich terénu. Situace není jednoduchá, i přesto si k němu lidé nacházejí cestu. Navíc je to skvělá ukázka česko-polské spolupráce, snímek se natáčel zejména na Karvinsku, v Orlové, a bez českého partnera by velmi pravděpodobně nevzniknul.

Jednadvacet let Kina na hranici, to už je hodně široký záběr do historie české kinematografie. Je ještě z čeho vybírat?

Upřímně řečeno, narážíme na jisté mantinely, co se týká retrospektiv. Co se týče zlatého fondu československého filmu, jsme svázáni tím, že chceme představovat zejména ještě žijící tvůrce. Není jich už mnoho, přesto se stále najdou osobnosti, o jejich účast bych hodně stál, třeba režisér Hynek Bočan. Radu jeho filmů jsme ale už hráli v rámci jiných sekcí. Osobnostní retrospektivy směrem do historie jsme již patrně vyčerpali, což ale neplatí o mladých tvůrcích. Měli jsme například velmi úspěšnou retrospektivu herečky Ani Geislerové, stejně tak je možno uvažovat nad Taťánou Wilhelmovou.

Nabízí se otázka, když docházejí filmy, není možnost použít více děl z televizního archívu a osvěžit repertoárovou nabídku?

Televize má jistě co nabídnout, padla tady i myšlenka, že bychom mohli v budoucnu jednu sekci věnovat její tvorbě. Zatím ale čekáme, protože se chceme primárně věnovat kinofilmům.

Martin Jiroušek | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Atd.", nebo přejděte na úvodní stranu.