Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo Hájku, zelený hájku, napsal jsem v tobě haiku, veršuje Milan Krupa v jarním čísle Protimluvu

Hájku, zelený hájku, napsal jsem v tobě haiku, veršuje Milan Krupa v jarním čísle Protimluvu

15.5.2019 Obraz & Slovo

První letošní číslo revue Protimluv představuje jeho šéfredaktor Jiří Macháček jako rozkvetlou jarní přírodu plnou léčivek i jedovatých rostlin a dřevin. „Básně Milana Krupy mají blízko k účinkům krušiny olšové,“ tvrdí například. Květeny se proto drží i tato malá reflexe. V novém Protimluvu totiž rozkvetly literární skvosty, třeba koniklec či hlaváček, na louku se ale vloudila i kopřiva se šťovíkem.

Zvětšit obrázek

Výřez z obálky nového čísla Protimluvu.

Z prvního letošního Protimluvu si vybírám jen některé původní beletristické příspěvky, vždyť časopis kdysi vznikl především jako literární platforma. Valašský básník a šéfredaktor časopisu Texty Pavel Kotrla, jehož tvorba nový Protimluv otvírá, patří ke květeně, kterou je třeba chránit. Tenhle poeta je něčím jako kriticky ohroženým druhem, třeba hvozdíkem moravským. Téměř endemitem. Jeho cyklus básní je vyzrálý jak hruška máslovka, přitom až wernischovsky poťouchlý. Jsou to básně milostné, zároveň však i horor. Dovolím si proto citovat hned dva „kousky“:

* * *

V zahradě zdivočelé
Obklopené starým lesem
Měl jsem strach
Že vyruší mne hlídač
A opravdu
Na prahu
Dřevěného domku s probořenou střechou
Ležely jeho kosti 

* * *

Poltergeist rozkýval nože nad dřezem
Nebo jsi to byla ty?
Napětí je zavěšené na struně noci

Překvapením čísla je nová próza, kterou napsal Petr Pazdera Payne. Trochu temná jako vraní oko čtyřlisté, zároveň ale psaná křesťanským srdcem, byť za mučivých okolností. Je to rozbolavěla květena, možná bodlák, nejspíše ostropestřec mariánský. Uplynulo vlastně jen několik měsíců, kdy Payne projížděl přes Ostravu domů na Vysočinu. Z Polska. Z okolí jedné z největších polských tepelných elektráren u města Bełchatów, kde hledal potomky českých protestanských exulantů, kteří museli po Bílé hoře utéct z vlasti. Pamatuji, jak byl tou výpravou rozrušen, a nyní už má jeho rozechvění podobu povídky.

Hrdina příběhu Jan našel namísto potomků exulantů vyrabovaný hnědouhelný revír: „Jan stojí na okraji a jeho duch se vznáší nad propastí. Po jejím dně se posouvají nákladní auta jako mravenci, zatímco naproti nad kráterem trůní elektrárna s kouřícími komíny a chladicími věžemi. Cesta z Čech ho dovedla až sem.“ Vydavatel Protimluvu Jiří Macháček o Paynovi hovoří jako o autorovi, v jehož tvorbě někdy zaslechne zvláštní soulad s poetikou Jana Balabána. Popřít to nelze, stačí se začíst třeba do tohoto popisu: „Zírá do obrovité jámy. Do cíle své cesty. Jako by koukal přes Mrtvé moře na východní břeh Jordánu. Tady se hloubením dostal člověk taky pod hladinu moře, a kdoví jestli ne hloub.“

Tohle drzé ostravské porovnávání se s výjimečným talentem, jakým disponoval Jan Balabán, nezatracuji. Kam jinam by měli autoři a vydavatelé vzhlížet než k metám nejvyšším? Svého úspěšnějšího kamaráda se vždy snažil dostihnout i Jaroslav Žila, Balabánův spolužák z jedné gymnaziální třídy. Vlastně je to dosud jen těžko přijatelný fakt, že hned dva mimořádně nadaní autoři z jedné třídy opustili předčasně své psací stoly. Jan Balabán zesnul v devětačtyřiceti letech v dubnu 2010, Jaroslav Žila v šestapadesáti letech v dubnu 2017.

Jarní Protimluv připomněl druhé výročí Žilovy smrti speciální přílohou. „Občas jsem ji vídával u obchodu: stála před výkladem a nahlížela dovnitř. Na prodavače, na zákazníky a pak zase jen na plochu skla. Spatřila v ní rozložité větve olší u potoka, vozy jedoucí za jejími zády a také odraz sebe sama: drobnou ženu v šátku, jejíž nevýrazný a přece souměrný obličej byl plný zádumčivé trpělivosti,“ začíná Žilova povídka s názvem Někde na břehu.

Balabán, Žila, Payne. Obdobná citlivost i člověčina, ač Mistrem pro dějiny literatury zůstane zřejmě jen ten prvně jmenovaný. A jejich společný rostlinný rod? Třeba svlačec, přírodopisci však znají na 250 druhů této úporné popínavé květiny. Jan Balabán sice v novém Protimluvu prostor nedostal, tady je ale kousek jeho Ostravy, konkrétně z povídky Platon a Sofie, v níž je řeč i o svlačci:

„V bezových houštinách mezi řekou a elektrárnou by si našel stezičku na ostroh, kde nikdo nechodí, a tam pod betonovými kalichy chladicích věží v destilovaném hukotu kotlů a turbín by přemýšlel o skutečném světě, tam by snil o Sofii a o tom, jak se před věkem poprvé vzali za ruce na lávce přes tuto řeku a nad kalnými vodami spojili své životy. Sem kromě podivínských rybářů už nikdo nezajde. Všechno, i ty stromy, i ty tunely, i ty pilíře i třicetkrát obnovené svlačce na plotech jsou tytéž, jako když Sofie poprvé políbila Platona a svět se změnil.“

Ostravsko-hlučínský veršotepec a autor několika sbírek Milan Krupa bývá považován za jistotu, která oživí kdejaký literární večer či časopis. Je to pravda, ale výbor z jeho textů musí napřed projít pečlivou editorskou prací. Krupa většinou píše, co mu slina přinese na jazyk, takže je na redaktorech, aby oddělili zrna od plev.

V novém Protimluvu se to úplně nepovedlo. Ve výboru z Krupových básní najdeme třeba docela vtipnou hříčku (byť očekávanou) pohrávající si s absolutním veršem: „Hájku zelený hájku / napsal jsem v tobě haiku.“ Upocená rýmovačka s názvem Holení ale Krupově tvorbě nedělá vůbec dobré jméno: „Šmik a šmik a šmik / už nejsem vousatý jak mužik / jsem hladký jako buzik / pustím si vánoční musik.“

Krupa sice dokáže balancovat mezi hospodskými oplzlostmi a záhrobním černým humorem s jistotou J. H. Krchovského, v následujících verších ale klopýtl hned na začátku. Pouhá přímočarost totiž nic nezaručuje. „Než natáhnu brka / chtěl bych ještě oprcat / chtěl bych trochu oprcat / vycpaninu vakovlka,“ píše Krupa v Protimluvu. Ano, tohle je krušina olšová, která se vyznačuje projímavými účinky, jak v úvodu časopisu naznačil jeho šéfredaktor.

Škoda. Krupa nepíše hůře, než jak tvořil před deseti či dvaceti lety. Jen je třeba sáhnout po vzácném kavylu či katránu, ne se spokojit s pampeliškami. Jen namátkou, jak taková květena voní: „Viděl jsi někdy vlak? / Viděl jsi někdy zblízka vlak? / Viděl jsi velké slupky laku / sypat se za jízdy z vlaku?“ A mimochodem, díky této básni si kdysi Krupu zamiloval už zmiňovaný Jan Balabán.

Krupův talent je v posledním Protimluvu poněkud utlačen kopřivami, které z louky vyhnaly řeřišnice, orseje i sasanky. Celkově je ale nové číslo jarní pasekou s překvapivou druhovou rozmanitostí. Stačí se jen začíst, třeba do nových lučních veršů Martina Skýpaly: „Záhon trávy / Vyroste ze mě jak dvojverší.“

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.