Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Tomáš Kačo nejprve dobyl Carnegie Hall, teď mu vestoje konečně tleskala i Ostrava

Tomáš Kačo nejprve dobyl Carnegie Hall, teď mu vestoje konečně tleskala i Ostrava

5.6.2019 Hudba

Klavírista Tomáš Kačo v úterý večer debutoval na Mezinárodním hudebním festivalu Leoše Janáčka. Rodák z Nového Jičína se etabloval jako jeden z nejvýraznějších pianistů mladé generace zejména svou fúzí klasické hudby a jazzu, kterými okrášluje i běžné popové standardy. V Domě kultury města Ostravy Kačo vystoupil na samostatném sólovém recitálu vůbec poprvé. V téměř stominutovém programu bez přestávky opravdu nechyběla klasika, jazz ani česká a romská lidovka.

Zvětšit obrázek

Tomáš Kačo v úterý koncertoval v Ostravě.
Foto: Martin Straka

Rodák z Nového Jičína vystudoval Janáčkovu konzervatoř v Ostravě, Berklee College of Music v Bostonu a v současnosti žije ve Spojených státech amerických, kde si zahrál mimo jiné ve slavné Carnegie Hall. Pro ostravský recitál Kačo podle očekávání zvolil zejména skladby ze svého aktuálního alba My Home, které mu vyneslo pozitivní ohlas a také nominaci na Cenu Jantar, kterou letos v březnu i získal.

Tomáš Kačo zahájil svůj ostravský recitál souvislým pásmem několika skladeb. Zazněla jeho autorská kompozice Hope, Nocturno Es dur Fryderyka Chopina a bizarní valčíková kompozice November, kterou Kačo původně napsal pro smyčcový orchestr. První část koncertu zakončil jednou ze svých nejoblíbenějších lidových písní Široký, hluboký. Po tomto téměř půlhodinovém bloku Kačo přivítal posluchače, vzpomenul se sympatickou nenuceností na své klavírní začátky, fascinaci velkolepým zvukem filharmonie, kterou slyšel prvně jako student na konzervatoři a nastínil další průběh koncertu.

Tomáš Kačo v Ostravě. (Foto: Martin Straka)

Niterné kouzlo měla skladba Kamahas pes, srdeční záležitost jeho babičky je uměleckou parafrází na tradiční romskou melodii, kterou se Kačo naučil kdysi hrát z otřískaného kazeťáku. Skladba získala v jeho podání impresivní, melancholicky tklivé kouzlo, měkce poddajnou dynamiku a kultivovanou barevnost tónu. Kačo ve druhé polovině koncertu zahrál také několik coververzí popových standardů a vlastních úprav klasických skladeb. Za nejzdařilejší je možno považovat Yesterday od Beatles nebo How Deep Is Your Love od Bee Gees, svěží byla také jeho invenční předělávka klavírní skladby Ludwiga van Beethovena známé pod názvem Pro Elišku, které vetknul perkusivní rytmizaci a zajímavou harmonii.

Z avizovaných sedmdesáti minut koncertu bylo nakonec o dvacet více, Tomáš Kačo dal jasně najevo, že jej hraní baví, neřídil se striktně žádným harmonogramem, ale přidával empaticky naslouchajícímu publiku další a další skladby. Nakonec se Kačo s diváky, kteří mu tleskali vestoje, na chvíli rozloučil, ale za pár minut už byl zase zpátky, aby odpovídal na moderovaném talk show na dotazy Jiřího Vejvody. Obdivuhodné nasazení.

Jiří Vejvoda a Tomáš Kačo během besedy. (Foto: Martin Straka)

Podívejme se nyní po přiblížení sledu koncertu na to, jak se Kačovi dařilo po interpretační stránce. Musím s potěšením konstatovat, že Tomáš Kačo zvládá klavírní tón v celé jeho kráse, rozmanitosti a bohatství odstínů a různých druhů úhozu, které jsou na klavíru možné. Dnešní nástroje dávají hráči k dispozici bohatou stupnici dynamických odstínů. Kačo se držel spíše v nižší a střední dynamice, skutečné fortissimo jsme od něj během koncertu spíše nezaslechli.

Jeho nejpřirozenějším výrazovým prostředkem je mimořádně flexibilní práce s délkou tónu.  Nejen, že zvládá krásné, měkké a zpěvné legato, které jeho přednes rozezpívává do nádherné kantilény, Kačo často využívá i další paletu úhozů včetně portamenta (nevázaný úhoz, oddělující jednotlivé noty) a staccata (krátký úhoz).

Tomáš Kačo v Ostravě. (Foto: Martin Straka)

Melodii Kačo hraje vždy plným a zvučným úhozem, jeho klavírní technika doznává klasické školení, kláves se dotýká pomalu a celou masou prstů, čímž docílil hedvábného zvuku. Velmi důvtipně také využívá oba pedály, přičemž dominantní je samozřejmě prolongační pravý pedál, který dává jeho hře zvukovou plnost. V souvislosti s improvizacemi, které často prorůstají tkáň interpretovaných skladeb, se také objevilo několik věcí, které nebyly dotaženy do nejlepšího konce.

Proti pružné a melodicky dominantní pravačce se v Kačově levé ruce, která se mnohde soustředila na ostinátně kráčející bas a jeho transformace, projevilo, že ne vždy se modulace šťastně sešly se zvoleným hudebním materiálem a atmosférou. Možná mnohé ovlivnila tíha okolností, Kačo si také užil své s nepříjemnou trémou (každý, kdo někdy vystupoval, ví, jak dokáže zavařit), protože v prvních skladbách bylo možno zaslechnout také jisté množství chyb. Domnívám se, že na harmonickém potenciálu levé ruky, její větší pevnosti, dynamické plastičnosti a hlavně improvizační jistoty by měl mladý pianista ještě zapracovat.

Tomáš Kačo v Ostravě. (Foto: Martin Straka)

Pokud chce Tomáš Kačo patřit mezi naprostou světovou elitu, je třeba tyto věci dopilovat, stejně jako si dobře rozmyslet, co chce lidem během skladeb sdělit. První polovinu koncertu si Kačo pěkně uvedl a s příjemným vtipem a mírnou neobratností (časté „é“, a pokašlávání mohou někomu vadit) moderoval. O té druhé se už posluchači téměř nedozvěděli. Nebylo také patrné, kdy končí standardní program a kdy už pianista hraje přídavky. Závěr koncertu dle mého názoru Kačo časově přepálil a působil poněkud mělce a bez patřičné gradace.

Přes všechny drobnosti je zřejmé, že zde vyrostla velice pozoruhodná osobnost skladatele, interpreta a aranžéra, který má obrovský talent a potenciál přiblížit špičkové interpretační umění širokému spektru lidí. To, jakým způsobem dokáže oživit, obohatit a nasvítit klasické kusy z žánrově různých hudebních oblastí, je skutečně obdivuhodné. A to je věc, kterou považuji na jeho přístupu za nejpřínosnější. Až Tomáš Kačo vychytá všechny detaily, budou jeho koncerty skutečnou lahůdkou, o kterých budou pět jenom ódy i pedanti, jako je moje maličkost.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.