Romantický večer s Janáčkovou filharmonií na MHF Leoše Janáčka

Janáčkova filharmonie má za sebou náročnou koncertní sezonu, v níž orchestr zaregistroval řadu úspěchů. Od vynikajících crossoverových koncertů přes nastudování zásadní děl hudební literatury až po zisk Ceny Jantar se filharmonii letos dařilo a bylo zřejmé, že orchestr hraje vitálně, rozvíjí se a otevírá pestrým vlivům.

V rámci MHF Leoše Janáčka byla filharmonie přizvána k programu, který není pro její stylové zaměření terra inkognita. Hudba Roberta Schumanna a Johannese Brahmse se v programové nabídce objevuje, méně už poněkud neprávem opomíjené dílo Carla Marii von Webera. Právě jeho předehrou k opeře Oberon filharmonie koncert zahájila. Jedná se o poslední Weberovu operu, jež byla psána na londýnskou objednávku v posledních dnech jeho života.

Z úterního koncertu. (Foto: Martin Straka)

Fantazijní děj opery je hudebními prostředky nastíněn ve zvukomalebné předehře, kterou zahájil signál lesního rohu. Jeho tři vzestupné celé tóny, představující kouzelný roh krále víl Oberona, vyzněly s měkkostí a sugerovaly pohádkovou atmosféru plnou tajemství. Náladu obarvily též violy v rozsáhlém volném úvodu předehry.

Typické weberovské allegrové téma zahráli filharmonici energicky a v pěkné souhře. Vedlejší hudební myšlence, která symbolizuje modlitbu za ochranu lásky, nechyběla vroucnost a zlatistá hudební barvitost. S přesností vyznělo tečkované, ostře rytmizované téma, jež je citací árie Rezie z druhého dějství. Weberova předehra byla krásně dynamicky vygradována a instrumentální sólové vyhrávky se všem hráčům moc povedly. Doslova romantickou přidanou hodnotou byla během provedení této skladby bouře, provazy deště a kroupy, které část předehry hlasitě bubnovaly o střechu Domu kultury.

Z úterního koncertu. (Foto: Martin Straka)

Od Weberovy syntézy klasicistní a romantické estetiky je krůček k nejopravdovějšímu romantikovi v hudebních dějinách. Robert Schumann je osobností, který svou hudbou i životem představuje prototyp mimořádně nadaného, univerzálně vzdělaného umělce, který má od geniality stejně blízko ke stavům naprostého zoufalství a šílenství. Jeho Koncert pro klavír a orchestr, a moll, op. 54 slyšelo kdysi české publikum poprvé v provedení zcela jedinečném: v lednu roku 1847 jej v Praze hrála Schumannova manželka Klára, skladatel sám dirigoval. Obecenstvo prý tehdy šílelo nadšením a fenomenálnímu úspěchu byl přítomen i tehdy třiadvacetiletý Bedřich Smetana, který po koncertě Schumannovy navštívil a odnesl si nejeden cenný impulz pro vlastní tvorbu.

Hudebně je Schumannův koncert přímo prototypem romantického klavírního koncertu. Tytam jsou vnějšková apartnost a zbytnělá brilance technických fines, koncert je subjektivní meditací, subtilním i vzrušeným dialogem klavíru a orchestru jako dvou zcela rovnoprávných entit. Dénes Várjon vstoupil do první věty třemi energickými takty, jejich tečkovaný rytmus však trochu přepálil, protože byly rytmicky rozmazané.  V dalším průběhu se pianista více soustředil na zpěvnost frází a místy se trochu s orchestrem rytmicky rozcházel (povětšinou byl napřed). Příjemně vyznělo Andantino grazioso druhé věty s dynamicky a výrazově uměřeným rozhovorem klavíru a smyčců a nádherně širokou kantilénou violoncell.

Dénes Várjon. (Foto: Martin Straka)

Allegro vivace nepostrádalo plnokrevnou prudkost a brilantní rytmizaci. Sólista Várjon sklidil v Ostravě velký úspěch, publikum bylo evidentně spokojeno a někteří i povstali a hlasitě projevovali umělci své uznání. Myslím si však, že spravedlivější by bylo připsat úspěch provedení na vrub hudbě Roberta Schumanna, která je natolik charismatická, že není někdy podstatné, měla-li kadence opravdu bohaté odstíny, zda sólista na patřičných místech svůj part rytmicky zvládnul, případně jestlipak hrál s orchestrem nebo proti němu.

Přiznám, že jsem dosud slyšel spíše lepší, chcete-li „romantičtější“ provedení, to Várjonovo bylo spíše opatrné, k vizi bouřliváka a emocemi zmítaného romantického hrdiny mu přece jen trochu drajvu chybělo. Pianista svou spřízněnost s hudbou Roberta Schumanna přesto deklaroval v přídavku, kterým byla poslední část klavírního cyklu Dětské scény, op. 15. V sólovém klavírním čísle projevil větší nadhled a osobnější pojetí, i tady se však jednalo spíše o interpretační průměr, zvlášť když člověk ví, jak se dá v Schumannovi čarovat s hudební barvou, agogikou, dynamikou, tempovými prostředky a kolorováním melodie.

Dirigent Victor Aviat. (Foto: Martin Straka)

Závěrečná skladba je pro mne obtížně hodnotitelná. Symfonii č. 1 c moll. Op. 68 Johannese Brahmse mám ze symfonického repertoáru odjakživa na nejpřednějších příčkách, považuji ji za geniální a neuvěřitelně nadčasové dílo, jehož krása, hloubka a síla jsou trvalé. K čemu však tato symfonie, ostatně jako kterékoli jiné velké dílo, není rezistentní, je kvalita provedení, schopnost vyhmátnout z její vznešené dimenze, tragického pulzu a lyricky intimních zákoutí hudební podstatu, vnímat Brahmsovu symfonii jako velký a obdivuhodný příběh plný pochybností i nalezených jistot. Domnívám se, že pojetí a prezentace dirigenta se neopíraly o příliš zřetelnou představu nějaké cesty. Byly však podepřeny (a to bylo štěstí!) spolehlivou hrou Janáčkovy filharmonie, která Brahmse svou precizností, poctivostí a entuziasmem (pro mnohé evidentně oblíbeného skladatele) zahrála pochopeně.

Je jasné, že dirigentské charisma je osobní věc a Aviat možná některé posluchače oslovil. Osobně jsem však necítil ani nenašel v jeho pojetí a způsobu taktování a přehledu v partituře jasnou komunikační linku ani s orchestrem, ani s Brahmsovou hudbou. Poslech a rozbor každého díla a interpreta by měly být vždy založeny na důvěře, zkušenostech a empatii, až posléze na kritickém zhodnocení. Jakkoliv jsem se snažil, tentokrát jsem měl prostě dojem, že sólista a dirigent nedostáli svým „okázalým“ životopisům. Nicméně to podstatné se zásluhou ostravských filharmoniků bez ztráty kytičky povedlo. Provedení orchestru mělo atributy sehranosti a čistých instrumentálních výkonů.