Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Divadlo Druhá premiéra romantické opery Robert ďábel uzavřela 100. sezonu ostravského NDM

Druhá premiéra romantické opery Robert ďábel uzavřela 100. sezonu ostravského NDM

16.6.2019 Divadlo

V sobotu se v Národním divadle moravskoslezském opět rojili duchové s jeptiškami a řádil domnělý ďábel. Opera Robert ďábel Giacoma Meyerbeera byla představena ve druhém premiérovém obsazení. V hlavních rolích v sobotu účinkovali José Manuel, Miloš Horák, Mariana Hochelová, Martin Šrejma, Soňa Godarská, Roman Vlkovič, Erik Ondruš a Petr Němec. Spoluúčinkoval sbor, balet a operní orchestr Národního divadla moravskoslezského pod vedením dirigenta Adama Sedlického.

Zvětšit obrázek

Miloš Horák v operní inscenaci Robert ďábel.
Foto: Martin Popelář

Opera líčí příběh člověka ovládaného ďáblem, kterého zachrání čistá láska. Kvalitativní slabiny libreta zahlazují působivé scény a grandiózní hudba. Siciliana, balada, virtuózní koloratury, stretty, slavnostní tance, turnajové intrády, ukolébavky, milostné scény, teatrální árie, imitace, sekvence, sborové modlitby i tanec jeptišek. To všechno spojil Meyerbeer inspirován rytířskými romány a fantaskním prvkem pekelných sil a světem kouzel dohromady.

Inscenaci a její specifika jsme charakterizovali v ohlédnutí za čtvrteční premiérou, dnes se proto omezíme jenom na přiblížení jednotlivých výkonů sobotního nastudování. Charismatická předehra k opeře, v níž se v druhé části objevují na souhru náročné stretty, byla v sobotu zahrána kompaktněji a potěšila adekvátním výrazem a jistější sehraností. Na orchestr zdařile navázal také sbor, který byl jednou z dominant celého díla a prezentoval se velkolepou zvukovostí, souladem s orchestrem a zvládnutím dramatických scén.

Podívejme se na klíčové postavy inscenace. Ďábelského Bertrama v sobotu ztvárnil Miloš Horák. Typově vhodný basbarytonista začal impozantně už v prvním dějství. Jeho hlas měl příjemný objem i technický nadhled nad rychlými staccatovými běhy, přesvědčil výrazem i dramatickým napětím. Jeho výkon byl sugestivní a stal se nejspolehlivějším sólistou sobotní inscenace i přes to, že se mu místy trochu nedařilo s rekvizitami (zasunutí meče napodruhé, přilba…).

Jeho syna v sobotu ztvárnil José Manuel. Energický tenorista měl dostatek kuráže a vložil do role správnou akci, rozervanost, rozkolísanost a pochyby. Jeho projev byl v souladu s intencí pochybnostmi sužovaného, snadno ovlivnitelného vévody. Přestože měl v sobotu méně jisté výšky, jeho tenor je hlas dobrých kvalit a zejména díky svému přesvědčivému položení se do role (místy s takovým drajvem, že se netrefil na židli při posedu) patřil k dalším pilířům sobotní inscenace.

José Manuel. (Foto: Martin Popelář)

Prosadit se dokázal i Martin Šrejma jako normandský venkovan Raimbaut, příjemně překvapily i pohodové výkony Romana Vlkoviče a zejména Petra Němce a Erika Ondruše. Na famózní Michaelu Zajmi a Janu Siberu první premiéry navázaly dílčím způsobem v sobotu Isabella Mariany Hochelové a Alice Soni Godarské. Ač obě dámy představily velmi seriózní a pěkné výkony, nepovedlo se úplně vše. Sopranistce Hochelové v klíčové a nesmírně obtížné árii s doprovodem harfy trochu selhávala intonace, jinak ovšem po celou dobu zpívala velmi přesvědčivě. Odpovídající výraz nechyběl ani Godarské, jejíž hlas zněl kultivovaně, barvitě a technicky spolehlivě, ale postava trochu postrádala rafinovanou psychologii a dramatickou prokreslenost, s níž se prezentovala ve čtvrtek Zajmi. Obě dámy jsou ovšem po interpretační stránce velkým příslibem a jejich výkony mohou v dalších reprízách gradovat a příjemně překvapit, za předpokladu výraznější psychologie svých postav.

Největšími pilíři sobotního nastudování byli Miloš Horák a také sbor a orchestr NDM pod taktovkou Adama Sedlického, který projevil větší nadhled a nedopustil, aby dynamika orchestru zastínila sólové hlasy. Semknuté a zdařilé výkony zněly napříč orchestrálním plénem včetně elegantní harfy, melancholického hoboje, flétny a dalších nástrojů. Sbor připravený Jurijem Galatenkem potěšil šťavnatou dynamikou a dobrým rozložením sil. Sluší se ocenit i taneční výstupy, jakkoli se dle mého názoru svérázná choreografie rozcházela s místy klasicky, místy spektakulárně řešenou narací příběhu.

Robert ďábel je ryzí romantické dílo, nejde v něm ani tak o logickou výstavbu, jako o schopnost vytvořit iluzi a vyvolat napětí a vzrušení. S ohledem na tyto požadavky v Ostravě, i přes místy zvláštní inscenační pojetí a nepřesnosti, dostáli tomuto náročnému úkolu poměrně se ctí.

Čtěte také: Recenze první premiéry opery Robert ďábel

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.