Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Metal je hodně vtipný žánr, říká Jan Pater, zpěvák opavské kapely Ghostface

Metal je hodně vtipný žánr, říká Jan Pater, zpěvák opavské kapely Ghostface

30.7.2019 Hudba

The Fall of Ghostface jsou mrtví, ať žijí Ghostface. I tak můžeme nahlížet na aktuální dění v této opavské skupině, která pozměnila název a která se vždy vyznačovala tím, boří hranice mezi žánry. Platí to i pro nový singl Grove Street, jejž v následujícím rozhovoru blíže představí Jan „Ozzy“ Pater, zpěvák kapely Ghostface. Dočtete se však také jeho postřehy k opavské hudební scéně, nechybí ani komentář na adresu divochů Hentai Corporation nebo reakce na klip, prostřednictvím kterého se připomíná, že za posledních deset let bylo zbytečně vyplýtváno asi 13 miliard tun jídla.

Zvětšit obrázek

Opavská kapela Ghostface.

Úvodní otázka se nabízí sama, protože jste zkrátili název z The Fall of Ghostface na Ghostface. Proč jste se tak rozhodli?

Kdybychom měli cihlu za to, když někdo někde špatně napsal nebo řekl náš původní název, tak máme třeba 67 cihel. Byli jsme už Fall of The Ghostface, The Face of Ghostfall a někde doma se mi válí backstage pass z Brutal Assaultu pyšnící se mojí oblíbenou zkomoleninou Fall From A Ghost Face. Nekecám. Navíc o nás všichni stejně vždycky mluvili jako o Ghostface a časy metalcorových kapel s názvy složenými ze čtyř souvětí jsou zapomenuty v propadlišti dějin. Taky jsme teď už tak trochu jiná kapela, než jsme bývali kdysi, takže to bylo všechno tak nějak příhodné.

Další novinkou z vašeho tábora je videoklip Grove Street… S jakým záměrem jste tento klip natáčeli? Každopádně jde opět o videoklip, v rámci kterého znázorňujete také text skladby… Je to náhoda, nebo to pro vás má nějaký specifický význam?

Nikdy jsem pro Ghostface nepsal nějak extra seriózní texty. Vždycky jsem si říkal, že je důležité si z té tvrďácké hudby umět udělat i trochu srandu. Když jsem ale psal text ke Grove Street, cestoval jsem zrovna tři hodiny vlakem z Brna do Opavy jen proto, abychom si s kluky po dlouhé době zahráli. Chytla mě nostalgická a napsal jsem písničku o tom, že i když jsme z toho už trochu vyrostli a všichni šli tak nějak vlastní cestou, vždycky se rádi vracíme do té naší hood (náš domov, naše ulice – pozn. autora) a rádi si spolu zahrajeme. A že kolikrát to není o tom nahrávat a skládat každý den nový materiál, ale hlavně o tom, co nás celé ty roky drží pohromadě. A proto i když se na konci klipu sice sejdeme ve zkušebně, raději si spolu zahrajeme Guitar Hero (hudební videohra – pozn. autora).

Každopádně když se zaposloucháme do songu Grove Street, tak jde o píseň, kde v rámci vaší tvorby můžeme slyšet snad největší kontrast mezi brutálními a melodickými pasážemi, jež se umně prolínají. Navíc je to skladba se spoustou zvratů temp… Je to tedy cesta, kterou se snažíte aktuálně jít? Tedy propojování zdánlivých protikladů, na jedné straně být co nejostřejší a na té druhé co možná i nejchytlavější…

Popravdě je to možná spíše naopak, když to porovnáme s tím, co jsme hrávali kdysi. Liché takty, změny tempa a další křivosti… S Grove Street a další novou tvorbou se držíme spíše při zemi. Řekli jsme si, že by možná bylo fajn skládat písničky, které i zvládneme zahrát. Hlavně nás ale baví bořit hranice mezi žánry a kombinovat je. Na EP, které chystáme, se třeba objevuje song s rapovou pasáží i scattingovým sólem. Pořád sice máme metalové kořeny, ale čím dál tím víc nás to táhne k rock’n’rollu. A chytlavé refrény jsou samozřejmě totální základ. Vždycky když píšu refrény, tak nejsem spokojený, dokud mě nezačnou vyloženě štvát, protože je neumím dostat z hlavy.

Myslíte si, že se vaše tvorba mění s tím, jak se (nejen kulturně) vyvíjí či nevyvíjí Opava, anebo máte spíše pocit, že se vaše tvorba opavské hudební scéně, respektive opavskému (hudebnímu) myšlení vzdaluje?

Opava vždycky byla, a troufám si říct, že i pořád je, hudební velmoc. Je fakt úctyhodné, kolik hudebních projektů z tak malého města vzešlo. Spousta kapel už sice ukončila svou činnost, ale pořád vznikají nové, které naše otěže nesou dál. Třeba mladíci z When Your Smile Falling Down taky ukazují, že metal v Opavě ještě opravdu nekončí. Nemyslím si, že nás nějak ovlivňuje scéna, spíše se vyvíjejí naše hudební chutě a kdo ví, třeba to bude opravdu tak, jak je to v textu Grove Street: „When we were sixteen, breakdowns were on repeat, now we like Springsteen, Toto, Celine. When we’re sixty, we’ll play jazz and when we’re dead it’s death metal I guess.” [volný překlad: Když nám bylo 16, pouštěli jsme si stále dokola breakdowny, teď máme rádi Springsteena, Toto a Celine (Dion). Až nám bude 60, budem hrát jazz a až budeme mrtví, tak asi death metal. – pozn. autora]

Vaše poslední album se objevilo před čtyřmi roky. Už jsi zmínil, že chystáte nové EP… Je tomu tak?

Za ty čtyři roky se toho hodně událo. Naši sestavu opustila zpěvačka Haňa a to nás donutilo se vrátit tak trochu na začátek a v podstatě dát do kupy úplně novou kapelu, protože dost písniček jsme bez ní už nemohli hrát. To období nás sice trochu demotivovalo, ale zároveň nakoplo, protože jsme měli možnost začít dělat věci úplně jinak. Vydali jsme sice jen dva singly, ale napsali jsme kupu dalších věcí, se kterými jsme i nadále objížděli kluby. A teď už můžu konečně beztrestně říct, že nové EP je hotové a máme z něj obrovskou radost. Nahrávali jsme u nás v Jarhead Studiu po dobu téměř dvou let a mix a mastering si vzal pod taktovku Rony Janeček z John Wolfhooker. Čím dalším na EP taky přispěl, si nechám jako překvapení.

V dokumentu, který jste připravili k albu Secret Ingredient, Pt. 1 z roku 2015, říkáte, že nahrávání je za odměnu… Platí to tedy ve vašem případě stále?

To je zajímavá otázka, a když jsem se nad ní zamyslel, tak je to teď dost možná úplně naopak. Dříve jsme psali hudbu dost strojově. Skládali a zapisovali jsme všechno na počítači. Zdrojový soubor jsme si přehazovali mezi sebou a vymýšleli tam i aranže a kompozici. Na zkoušce už jsme pak vyloženě jen hráli hotové skladby. Od tohoto procesu jsme upustili a vrátili jsme se ke kořenům, ke skládání na zkouškách, což se ukázalo být náš nový hnací motor. K nahrávání se teď stavíme spíš tak, že se tam snažíme co nejvíc zachytit tu syrovost ze zkušebny. A to jsme předtím dělali úplně opačně.

Co se týká zmíněného dokumentu, jak jej v současnosti s odstupem čtyř let vnímáte? Vidíte v tom dokumentu stále sami sebe, zkrátka mladší verzi vašich já, nebo máte pocit, že v současnosti vnímáte svět zcela jinak?

Určitě jsme to pořád my, naše představy ani ambice se nezměnily. Dokud to pro nás bude zábava, pojítko pro naše přátelství a vzájemnou střelenost, tak nemáme důvod přestat. Možná bych si na sebe dneska vzal jinou košili, než mám v tom dokumentu…

Jaký máte recept na to, aby si kapela vašeho střihu udržela fanoušky? Přece jenom alba každý rok nevydáváte, ani nekoncertujete každý víkend, navíc jak známo fanoušci jsou stále rozmlsanější a jejich hudební preference se mění…

Tak dobrý recept by asi byl, držte se toho žánru, který vám fungoval v roce 2012, neměňte sestavu a jen pilujte to, co vám jde. Jsme prostě asi jen špatní kuchaři. Jasně že jsme přišli o kopec fanoušků, kteří mají raději breakdowny anebo radši na podiu sledují pěknou slečnu než bandu vousatých otrhanců, ale poznali jsme taky kupu nových lidí. Když jsme pořádali v opavském Jamu koncert k výročí deseti let naší existence, klub se naplnil dosyta jako vždy, když jsme tam hráli. Nicméně bylo hodně zajímavé pozorovat, které tváře vídáme déle než ty ostatní. Některým ubylo vlasů a přibylo pupků, ale byli tam i takoví, kteří v době našich začátků za sebou ještě tahali kačera.

Na serveru Bandzone se mimo jiné u vašeho profilu dočteme, že vaše sestava drží pohromadě díky společnému hudebnímu zájmu a máte tendenci si spíše ze sebe dělat srandu a jdete tak proti trendu rádoby seriózních kapel, které jdou proti své přirozenosti. Můžeš upřesnit? Jak konkrétně se vaše přirozenost projevuje?

Metal je vlastně hodně vtipný žánr. Banda lidí, co řve do mikrofonu a militantně hází hlavou, jak by to řekl můj učitel tělocviku. Jasně že metal máme rádi a tyhle kapely posloucháme dodnes, ale je úplně super, jak lidi z těch nejzlejších kapel jsou většinou ti nejhodnější, co známe. Vždycky mě tenhle kontrast bavil, ale nikdy mi nepřišel úplně přirozený. Diktování na pódiu a upřený a tvrďácký výraz jde prostě s tvrdou hudbou ruku v ruce, na to my ale nehrajeme. Skáčeme tam a točíme kytarami, protože se bavíme a baví nás to hrát a tlemit se u toho. Proto máme písničky o pirátských olihních, kovbojích, kterým nejede internet, lovesongy o kreslených postavičkách nebo píseň o klukovi, co usne ve vlaku a dojede na Mars. Protože o tomhle Ghostface jsou.

V klipu Honey, the Cat Went Viral upozorňujete na to, že za posledních deset let bylo vyhozeno přibližně 13 miliard tun jídla a ptáte se svých fanoušků, zda jsou součástí tohoto problému, nebo se snaží tento problém řešit. Proč jste se rozhodli věnovat tomuto tématu a jaké jste zaznamenali reakce?

Původní myšlenka toho klipu byla trochu někde jinde. O tom, že jedinec dokáže strávit tolik času a úsilí nad vytvářením něčeho jen proto, aby za to pak dostal lajk na Instagramu. Myšlenku s jídlem jsme doplnili až potom, co jsme viděli tu spoušť, co po nás v ateliéru zůstala, a řekli jsme si, že to k tomu narativu celé taky patří. A taky jsme se cítili trochu provinile, že jo. U Honey, the Cat Went Viral lidi reagovali hlavně na to, že to byl náš debut v pětičlenné sestavě, takže jsme většinou skončili u hudební stránky a pak u toho, kolik makrel je potřeba k tomu, aby se s nimi dalo trefit do bubeníka.

Ještě bych tu měl související otázku. Domníváte se, že si často nevážíme toho, co máme, jsme lhostejní k druhým a bereme spoustu věcí jako samozřejmost? A přitom nám právě ta naše pohodlnost bere i vítr z plachet, když máme čelit obtížnějším úkolům?

Jo, to si teda myslím. Třeba nedávno mi přestalo v práci hrát jedno sluchátko u mých oblíbených sluchátek. Lhostejně jsem je vyhodil do koše a pak jsem celou cestu do jedné prodejny s elektrospotřebiči musel strávit v ubíjejícím tichu. To byl fakt obtížný úkol. Přitom jsem si mohl poslechnout alespoň levou kytaru z nového alba In Flames. Mé pokrytectví mi bylo trestem, protože jsem si nevážil ani toho jednoho sluchátka, co jsem měl a bez výčitek ho odsoudil k věčnosti mezi odpadky. To mi ten den vítr z plachet totálně vzalo.

Vícekrát jste také vystoupili s kapelou Hentai Corporation, která je mnohými milována, jinými zase zatracována. V čem máte k sobě blízko? Jak se vám zamlouvá jejich tvorba?  

Přímo Hentai Corporation jsou přesně tou kapelou, která je v backstage úplně stejná jako na podiu. Milujeme jejich hudbu, jejich přirozenost i ten zvrácený smysl pro humor, který je nám tak blízký. Užili jsme si s kluky spoustu večerů, na které sice ve výsledku nemáme žádné vzpomínky, ale tak nějak podvědomě víme, že stály za to.

Petr Bidzinski | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.