Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo Struska je víc o drogách než o železe, říká Ivan Motýl o své básnické sbírce v komiksu

Struska je víc o drogách než o železe, říká Ivan Motýl o své básnické sbírce v komiksu

7.8.2019 Obraz & Slovo

Jednapadesátiletý Ivan Motýl, mimo jiné stálý spolupracovník kulturního deníku Ostravan.cz, vydal před několika dny sbírku svých básní v komiksové úpravě s názvem Struska. „Strusku považuji za kolektivní dílo. Jsem jen autorem poezie, komiks ale potřebuje dobrého kreslíře, v tomto případě se jím stal mladý sochař Petr Szyroki,“ říká Ivan Motýl v rozhovoru, ve kterém se řeč stočí i na novinařinu, na ostravská ghetta a tajné galerie i krčmy.

Zvětšit obrázek

Básník a novinář Ivan Motýl je známou postavou ostravského kulturního života.
Foto: Martin Popelář

V závěrečném večeru Měsíce autorského čtení (MAČ) jsi veřejnosti představil knihu Struska. Nelze nevidět, že jde o poezii, která vzniká na základě znalosti určité literární tradice, v niž je důraz položen na obraznost, na energetickou hodnotu každého slova. Které básníky rád čteš?

Ten energetický náboj je pro mě hodně důležitý. Vyrostl jsem na poetismu, v patnácti jsem miloval Devětsil a hned poté dadaismus a surrealismus, vzápětí expresionismus a patafyzické básnění. Básničku s názvem Leje, kterou napsal Raymond Queneau, jsem se učil co nejšíleněji deklamovat ke zkouškám na JAMU. Psal se rok 1986. Legendární ostravská herečka Zora Rozsypalová, která mě na zkoušky připravovala, se trochu zděsila a chtěla, abych básni dodal rytmus. Nemám ovšem hudební sluch, tohle bylo nemožné. Tak jsem se od paní Zory dozvěděl, že zkoušky na JAMU jsou předem prohrané, a stal se jen kantorem, který učil pouhých pár týdnů. A posléze novinářem, který by nejraději psal jako Jaroslav Hašek v redakci Světa zvířat. A historikem, který nesnáší data. Divadlo jsem miloval, tohle prostředí jsem cítil jako nejpřátelštější, jako stvořené pro mou duši. Všude jinde se vlastně trápím, i v poezii.

A ti básníci, které čteš?

Někdy má i zdánlivě nudná báseň o několika slovech energii jaderné elektrárny. Často myslím na první báseň, která mě kdy oslovila. Byl to vlastně jen zápis do trampského cancáku, mohl jsem mít třináct nebo čtrnáct let, když jsem ten text našel v rubrice Táborový oheň v Mladém světě: „Když padá hvězda / můžete si prý něco přát. / Já si vždycky přeju, / aby se neuhodila.“  Tam někde se rozžhavilo mé čtenářské srdce, na tom zdánlivě banálním, přesto nesmírně uhrančivém obraze s padající hvězdou. Ve Strusce se dost často umírá. Vojáci na bojištích, narkomani v ostravských ulicích. Je to sbírka především o smrti, alkoholu či tvrdých drogách, rozhodně víc než o železe nebo o industriálních krásách Ostravy. Je i o závislých, kteří do sebe bodají stříkačky „jako šicí stroj“, jak jsem to slyšel od jednoho uživatele heroinu. Proto ten návod na použití šicího stroje na obálce Strusky.

Nějak jsme zase zamluvili ta jména básníků…

Promiň. Někdy mám pocit, že svět poezie ani nevnímám na základě nějakých konkrétních jmen. Jsou to spíš fragmenty z básní, které ve mně uvízly. Ale dobře, z mládí si vybavuji vzdálené vjemy z básní mnoha autorů, byl to třeba Robert Desnos, Gottfried Benn, Joyce Mansourová, všichni slovenští nadrealisté, Jaroslav Seifert, Vítězslav Nezval, Ivan Wernisch a především Oldřich Wenzl. Nudil mě Březina, nudil mě Machar. Když se teď dívám do elektronického záznamu svých výpůjček z ostravské vědecké knihovny, v posledních měsících jsem četl třeba posledního Hrbáče, Ohniska, Šiktance či Borkovce s Kolmačkou. I Zajíce se Slívou, právě Slívova sbírka Ultima thúlé, nejzazší zem na mě udělala ze všech těch půjčených knih asi největší dojem. Společně s posledním Hruškou.

Struska vznikala ve spolupráci s Petrem Szyrokim (1991), coby autorem kreseb, které mají v knize více než jen ilustrační charakter. Mohl bys přiblížit, nakolik jde o výsledek náhlého vnuknutí, nebo v tobě nápad krystalizoval dlouho a rodil se s jasnou představou knihy?

Náhlé vnuknutí. Byla to rána jako z děla, vlastně spíš výstřel z kulovnice. Petr Szyroki, tehdy ještě student v sochařském ateliéru Fakulty umění, totiž od roku 2015 ilustroval moji mystifikační rubriku Černá zvěř v časopise Posed, což býval literární občasník Absintového klubu Les. A o rok později z té smyšlené černé kroniky vznikla výstava, kterou jednou spatřili vydavatelé Pavel Řehořík a Petr Minařík z brněnských Větrných mlýnů. V tu chvíli třeskla ta rána a já vypálil větu, že se moje verše vydají jako komiks. Že poezii, která nikdy předtím nevyšla knižně, převedeme do komiksové podoby. Nakladatelé ocenili, že to bude první pokus svého druhu v současné české poezii.

Jak se ti osobně, jako autorovi, konečný tvar zamlouvá a můžeš čtenářům Ostravanu přiblížit třebas i první reakce tvého nejbližšího okolí?

Po náhlém vnuknutí a velké kocovině, která následovala po té ráně v klubu Les, jsme to přece jen zkusili. Petr Szyroki byl nadšený od počátku, já se nápadu trochu bál. Petr je talent od Boha, ne všechny boží úradky se ale věřícím líbí. Struska se částečně zrodila s neuvěřitelnou lehkostí, někdy to ale docela bolelo. A vina byla na obou stranách, drhnuly verše, prohluboval se nesoulad textu a kreseb. Chvílemi už jsme byli na prášky, pak se ale Struskou začal zabývat i vynikající grafik a typograf Jan Čumlivski z pražské UMPRUM, mimochodem držitel dvou cen za nejlepší autorskou knihu v soutěží Nejkrásnější české knihy roku. A jeho grafická úprava dala knížce nový rozměr. Čumlivski vlastně se Struskou pracoval jako se skutečnou vsázkou do vysoké pece a vytavil z knihy čistou strusku. Nejsem tak namyšlený, abych očekával, že z těch našich podkladů šla vytavit ušlechtilá ocel nejvyšší jakosti. Stačí kvalitní odpad, tedy struska. Tahle kniha má v každém případě tři autory: básníka Motýla, kreslíře Szyrokého a grafika Čumlivského. Považuji ji za kolektivní dílo.

Zleva Jan Čumlivski, Ivan Motýl a Petr Szyroki. (Foto: P. Grundzová)

A ty první reakce?

Co mám říkat? Tak dlouho trvající potlesk jako po uvedení Strusky jsem ještě nezažil. Děkuji všem. Ale vlastně měl ten potlesk normální délku, protože byl čtyřnásobný, náležel i Petru Szyrokému, Janu Čumlivskému i básníku Petru Čichoňovi, autorovi doslovu. Ti všichni četli ze svých děl v rámci programu při uvádění knihy. Druhý den ráno mě potěšila sms zpráva mladého básníka Filipa Klegy, která končila takto: „Jedem na chatu na Slovensko a vezeme si sebou Strusku.“ Už druhý den po vydání se tedy kniha dostala do ciziny (smích). Pozitivních reakcí mám více i od renomovaných básníků, ale určitě teď u piva sedí i jiní básnicí, kteří říkají: „Chujovina, ten Motýl je fakt blb.“

Když si Struskou listuju a procházím ji, a tady se musím vyznat, že uhranutý, zdá se mi, že je to snaha zachytit i tvůj projev básnický při čteních. Knížka jako by svá slova vrhala jaksi mimochodem do tříště divokých obrazů a velkých, pohyblivých ploch lidských radostí i neštěstí. Byl to záměr, nebo byl důvod spolupráce s Petrem Szyrokim jiný?

Má to více důvodů. Už třicet let odmítám vydat sbírku básní v tradiční podobě, nepřijal jsem nabídku z nakladatelství Host, Veles, Protimluv ani od Větrných mlýnů. Můj starší bratr je totiž také básníkem a v devadesátých letech vstoupil do literatury za hlasitého potlesku, hlavně za sbírku Šílený Fridrich. Nějak mi přišlo trapné, aby vydával básně i další Motýl. A to je přitom velmi zajímavým poetou i náš otec Günter, v šedesátých letech mu připravovanou sbírku editoval básník Petr Kabeš. Nechtěl jsem, aby v české poezii bylo přemotýlováno, takže jsem se soustředil výhradně na autorská čtení a snažil se zaujmout v roli křičícího potulného minnesengera. Prostě dělat poezii jinak. A básně v komiksu určitě také patří k jiné cestě. Nevím v Česku o jiném kolegovi, který by vydal původní rukopis pouze jako komiks. A máš pravdu, že v těch kresbách jako bych znova křičel. To je přesný postřeh, Szyroki a Čumlivski to dokázali vystihnout. Možná je ale všechno jinak.

A co?

Pominu-li vlastním nákladem vydanou sbírku Zloděj ve sklenici z roku 1991, s ilustracemi Hany Puchové, tak jsem dosud žádnou sbírku nevydal hlavně proto, že víc piju pivo, než sedím nad svým básnickým dílem. A že si nevěřím. Tak nějak vše dohromady. Proto nakonec ten název Struska, odpad z vysoké pece. Ale snad i nějak využitelný odpad. Četl jsem, že vysokopecní struska se „vyznačuje dokonalou hydraulickou vlastností a osvědčila se jako plnidlo cihlářských pálených výrobků, kde příměs strusky zvyšuje odolnost proti tahu, tlaku, nárazu a povětrnostním vlivům“.

Kromě mnoha jiných činností se také neúnavně snažíš přibližovat a představovat začínající adepty básnictví, která jména z toho množství mladých autorů a autorek tě napadají jako ti, kteří mohou do budoucna představovat literární hodnotu a kvalitu?

O to se občas pokouším právě v kulturním deníku Ostravan.cz v rubrice Chvilka poezie. Zajímají mě hlavně ti mladší, tam je potenciál největší. Hodně mě překvapili Dominik Bárt a Petr Ligocký společně s Radkem Toušem. Věřím ve Filipa Klegu, stále silnější přednes má Kristýna Svidroňová a zajímavé nové básně napsala i Monika Kubicová. Těším se na další průniky do literární skupiny Harakiri czurakami, svoje básně slíbili zaslat Ostravanu třeba Nela Bártová nebo Vasilios Chaleplis. Vždycky jsme ale zvědav i na nové básně Romana Polácha i starých ostravských bardů, na verše Petra Čichoně, Marka Pražáka, Petra Hrušky i mnohých dalších. Milanem Krupou se třeba zaobírám celoživotně.

Když bychom se podívali na současnou poezii obecněji, napadá tě, v čem by mohl být její největší problém?

Někdy mi leze krkem takzvaná poezie na Písmáku či dalších internetových „nástěnkách“ určených pro grafomany. Pak mi ale dojde, že kdo píše na tyto stránky, alespoň nezlobí. Také by mohl psát kolegyním v práci: „Zajdi si večer na hřbitov, a už tam zůstaň!“ Kyberšikana mě děsí, zrovna dnes jsme o ní četl drastickou reportáž ve slovenských internetových novinách Aktuality.sk. A u nás to nebude lepší než u sousedů, spolužáci či spolupracovníci mají díky neomaleným zprávám podíl na mnoha sebevraždách.

A jsme u novinařiny a dalších tvých profesí i povolání. Na jedné straně jsi novinářem, od devadesátých let volně se pohybujícím mezi různými tiskovinami a médii. Na straně druhé také galeristou, spolu se ženou Elli jste vedli několik galerijních míst, až jste společně zakotvili v Prozatímní galerii Wurst v Hlučíně. Toto místo tak dnes představuje do jisté míry unikátní spojení života, výtvarného umění i básnického či hudebního projevu. V rámci tematicky zaměřených výstav jako kdyby v Hlučíně vznikala jakási nová halda uměleckých děl, v níž se vedle sebe hromadí a kupí nejrůznější postupy a výtvarné projevy, na každé z akcí doplňovány o básnické slovo či hudební doprovod. Když by sis vedle sebe, nebo proti sobě, postavil všechny ty tři pozice, to znamená novinařinu, galerijní činnost a básnictví, je některá, které dáváš osobně, lidsky přednost, nebo jsou všechny stejnou integrální součástí tvého života?

Novinář, básník a galerista v jednom, tak to cítím. Ale trojjedinost samozřejmě obyčejný smrtelník nemůže zvládnout, tak jsem ve všech těch oborech pořád začátečníkem. A nejlépe je mi, když nemusím být ani v jedné z těch rolí, když jsem sám za sebe u studeného piva v nějakém zapadlém maloměstě. Tam kde ještě zůstal kus starého hrabalovského hospodského světa.

Co vás s Elli přivedlo na myšlenku udělat si „galerii doma“? Kromě starých nezávislých baráků, jako je Skalákův mlýn a podobná místa, myslím si, moc podobných prostor není.

První výstavu jsme společně s bratrem uspořádali v roce 1983 v Revoluční ulici v Ostravě, dnes je tam proluka na rohu ulic Českobratrské a Poděbradky. V jedné vybydlené secesní vile, ta výstava se jmenovala Akce Bronx, představovala fotky z ghetta kolem Stodolní, ale i instalace z hromad kuchyňského nádobí, hrálo se divadlo, performovalo se. A pak už jsem šel z akce do akce, s budoucí manželkou Elli jsem byl u založení Fiducie ve Frýdku v roce 1992, na první akci vystupoval Petr Hruška, můj bratr Petr a já. Mezi roky 2002 až 2011 jsme s Elli vedli Galerii Červený kostel v Hlučíně, v té době v Ostravě moc nezávislých výstavních síní nebylo, takže na vernisáž přijíždělo i sto lidí. Byl to takový ostravský ostrov mezi Prajzáky. Pak jsme na přívozském náměstí dělali skoro čtyři roky Galerii a tajnou krčmu Rubrum, ale když jsem se jednou nepohodl s Michalem Moučkou, který byl jakýmsi pronájemcem, rozhodli jsme se udělat Prozatímní galerii Wurst v bývalém řeznictví na našem dvorku v Hlučíně.

Je v tom nějaký druh intimity, nejen obrazy vystavovat, ale vlastně s nimi dost intenzivně žít?

Když musíte třeba po několika měsících vrátit umělci jeho dílo, pak vám často schází. Třeba mně teď chybí objekt s názvem Srdce Gdaňsku od Jakuba Černého, to železo na řeznickém háku ve Wurstu jsem si úplně zamiloval. Naštěstí je teď stejný objekt aktuálně vystaven v ostravské městské galerii PLATO, tak ho tam chodím kontrolovat.

Vím, že je to otázka těžká a komplikovaná, ale přece ji položím. Který z výtvarných rukopisů dneška je tobě osobně nejbližší?

Na výtvarné umění se divám podobně jako na básně. Buď mě jejich poetika zaujme, anebo nechá chladným. To je docela prosté. Obraz, instalace, performance, cokoliv. Je to jako v této básni ze Strusky: „Báseň je jak plechová zátka na snu / kterou musí vytlačit oxidy zpoceného rána / a přitom se pořád ujišťovat / že ještě stojí za to vyměnit pyžamo za zápalnou šňůru / a spustit další detonaci slov.“  Stačí vyměnit první slovo: „Obraz je jako plechová zátka na snu…“ Na některé z výstav, které jsme se Elii pořádali, samozřejmě vzpomínám více než na jiné. Třeba na Cachhaus Martina Cacha, v Rubrumu a posléze v Trojhalí. Včera jsme s Janem Čmumlivskim narazili na jméno Andrej Dúbravský, jeho výstava v Rubrumu měla zvláštní sílu, včetně divoké vernisáže. Bavily mě všechny projekty Šárky Mikeskové i Jana Šnébergera nebo výstava Milady Schmidtové v Rubrumu. Pratetičky Jana Balabána, který si tuhle výstavu v Ostravě hrozně přál, ale za jeho života jsme ji nedokázali dát dohromady. Osud Milady Schmidtové je prazvláštní, neboť k malbě inspirovala negramotnou matku Natálii, která se nakonec stala ikonou světového naivního umění a její obrazy jsou nyní v aukčních síních stejně ceněné jako malby slavného insitního celníka Henriho Rousseaua.

Přejděme na chvíli k novinařině, témata, která tě zajímají, nejsou právě nejvyhřívanější na žebříčku sledovanosti a popularity. Myslíš si, že je to osobní volba novináře, vybírat si témata vlastního zájmu, nebo je v tom i kus jakéhosi poslání či zodpovědnosti, informovat i o tom, co třeba společnost právě slyšet nechce a tváří se, jako by takový problém vůbec neexistoval.

Je to práce. Někdy má větší, jindy menší smysl. A někdy je to třeba i nesmysl. Co já vím, kdo vůbec potřebuje číst komentář, který jsem napsal minulý týden do časopisu Týden a pohoršoval se v něm nad falešnou identitou Věry Sosnarové? Ta paní ze sebe udělala vězenkyni sovětského gulagu, i když v sovětském lágru nikdy nebyla. Oklamala i mě, uvěřil jsem jí na besedě na gymnáziu v Zábřehu na Moravě. Nevím také, jaký mají smysl moje reportáže o Romech, kromě toho, že slouží úřadům ještě k většímu tlaku na chudé. Teď se mi stalo, že po jedné reportáži o opravdu velmi bídné romské rodině v Přívoze poslal nějaký čtenář těm chudákům osmnáct tisíc korun. Poděkoval jsem neznámému dárci prostřednictvím časopisu, článek se ale dostal na sociálku a úředníci té cikánské rodině odebrali na měsíc sociální dávky. Docela hnus, ne?

Máš v novinařině nějaký vzor, osobnost, která by tě ve způsobu psaní i nahlížení na svět formovala?

Někde na vrcholu stojí polská reportérka Hanna Krall, úctu mám ale k celé polské škole literárních reportáží a často si kupuji v polských Chalupkách na benzinové stanici deník Gazeta Wyborcza, který má vždy v pondělí skvělou přílohu literárních reportáží Duży Format. Na něco takového, a ještě na papíře, už se skomírající a oligarchy zničená česká žurnalistika asi nikdy nezmůže. A to je mi moc líto.

Otočme se teď k Ostravě. Za ta léta, co procestováváš republiku křížem krážem, proměnil se nějak venkovní pohled na Ostravu? Nebo jde o stále tentýž obrázek temného černého města kdesi na východě, málem Ukrajině?

Centrum Ostravy se proměnilo v řadové provinční globální město. V dobrém slova smyslu. Je tam několik klubů a galerií, pět šest dobrých hospod a docela uvolněná atmosféra, k níž hodně přispěl současný primátor Tomáš Macura. Takových měst jsou v Evropě tucty, je to však lepší stav, než když po Masarykově náměstí po šesté večer chodily jen stíny. A to se dělo ještě tak před třemi čtyřmi lety. Děsí mě však stav periférií. Ostrava na linii z hlavního nádraží přes Přívoz na Muglinov, Heřmanice a Slezskou Ostravu a Michálkovice, to je jedno bezútěšné ghetto, dlouhé tak asi sedm kilometrů. A pro jeho obyvatele se nedělá téměř nic, město nad nimi zlomilo hůl a vytěsňuje je z Ostravy. Pomalu, ovšem cíleně. Na radnicích jsou vlastně rádi, když Romové zničí další činžák či dům v kolonce, ten je zbořen a na místě vyroste nějaký sklad či výrobna, tak se to teď masově děje třeba v Muglinově. Ostrava tak přichází o poslední části s původní zástavbou, vlastně mizí celé ulice. Zbytečně. Lepší by byla usilovná práce se sociálně slabými.

Na úplný závěr našeho rozhovoru tě poprosím, jestli bys nevybral a neokomentoval jednu z básní ze Strusky a nedal tak do ní nahlédnou i čtenářům.

S radostí, a hlavně s požehnáním vydavatele, doplním rozhovor hned třemi básněmi v komiksu. Komentovat je ale nebudu, i když komentáře básníků k tvorbě miluji. Jenže teď by to by bylo kontraproduktivní, protože moje básně komentují kresby Petra Szyrokého. A u některých básní je to dokonce i naopak. Szyroki napřed nakreslil komiks, který se mu mimoděk vylíhnul v hlavě, ale nijak své kresby nekomentoval. A já až pak jednotlivá políčka doplnil verši. To mě strašně moc bavilo.

*

Struska. Texty básní Ivan Motýl, ilustrace Petr Szyroki, grafická úprava Jan Čumlivski, doslov Petr Čichoň. Vydalo nakladatelství Větrné mlýny v Brně v roce 2019.

Jakub Chrobák | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.