Milan Bátor
Foto: Ivan Korč
Přicházím do sálu Domu kultury, který bobtná jako nalitý podzimní úl. Obecenstvo vyšňořeno, načechráno, téměř si ve vykasané košili připadám jako barbar. Začíná se přesně, ačkoli je v sále nabito k prasknutí. Taková přesnost musí bejt, řekl jednou Švejk. Po mých zkušenostech z některých jiných festivalů není taková přesnost na to, co by dodal hostinský Palivec, nýbrž je třeba si jí vážit.
Na úvod je nutno vyslechnout obligatorní projevy ředitele filharmonie Jana Žemly a ostravského primátora Tomáše Macury. Nutnost je však v jejich téměř hereckém podání obrácena v chtěný žert i ironii. Pánové si konvenují nejen fyzickým vzrůstem, ale i osobnostním naturelem. Jejich zdravice a proslovy jsou stručné, intuitivně asertivní a zbytečně nezdržují napěchovaný a nedočkavý sál od hudby a filharmoniků, kteří již čekají usazeni na svých místech. Dobrá strategie.
Zleva ředitel filharmonie Jan Žemla a primátor Tomáš Macura. (Foto: Ivan Korč)
Přichází ruský dirigent Sinaisky a arménský mladík s havraními vlasy a vykasanou košilí (těší mne, že v tom nejsem sám!) jménem Sergej Khachatryan. Na programu je nejprve Houslový koncert D dur, op. 77 Johannese Brahmse. Skladatel prý neměl příliš velké zkušenosti v oblasti virtuózní houslové hry, píše se běžně v profesionálně tvářící se literatuře. Proto Brahms koncipoval sólový part ve spolupráci s houslistou Josephem Joachimem.
Jako ve všem, co Brahms napsal, i zde jeho hudba nekráčí cestou exkluzívnosti, nýbrž se pouští trajektorií dramatické výstavby a filozofické meditace. Levá ruka přitom dostává slušně zabrat: nesnadné dvojhmaty, velké skoky a extrémní polohy jsou téměř permanentně přítomny. Přitom je to pořád a v každém okamžiku čistá hudba, nikoli virtuózní eskamotáž, v níž je obsahem obal. Proč se však o tom rozepisuju?
Sergej Khachatryan. (Foto: Ivan Korč)
Zejména z důvodu, že veškeré a nezpochybnitelné technické nároky, které si sólový part Brahmsova koncertu vyžaduje, arménský houslista Sergej Khachatryan v podstatě nivelizoval do zurčivé a libozvučné podoby až neuvěřitelně zpěvných linií, kontur a melodických oblouků. V první větě se tón jeho houslí třpytil ve své celistvosti a vysokých polohách, brilantních kaskádách běhů a arpeggií. V Adagiu věty druhé se koncentroval na subtilní rozhovor s vybranými nástroji orchestru, které s ním svedly rovnocenný koncertantní dialog. Bezchybné výkony zde odvedli především hráči na hoboj, klarinet, lesní roh apod. Bujaré rondo Allegro giocoso třetí věty se vymykalo z běžných interpretačních hranic skvěle vypíchnutou rytmikou, soustředěností v souhře a absolutně jásavým (ten kontrast proti meditativní druhé větě!) a živelným elementem sólového nástroje.
To, co předvedl Sergej Khachatryan v Brahmsově koncertu, se slýchá skutečně jen vzácně. Bezedná muzikalita, cit a cizelovaný výraz tohoto houslisty svědčí o nadání a temperamentu vzácně soustředěném, vyrovnaném a široce rozprostraněném. Jeho technika je naprosto dokonalá, neslyšel jsem v posledních letech mnoho houslistů, kteří by se mu mohli v technické suverenitě rovnat. Rád bych rovněž vyzdvihnul Khachatryanův svítivý tón a neuvěřitelnou dynamickou škálu (vyrovnanou ve všech patrech!), přitom jeho pojetí bezmezně zohledňovalo filozofickou dimenzi Brahmsovy kompozice a vycházelo z podstaty hudby, nikoli pouze z technické náročnosti a danosti partu. V těch okamžicích se tvář jinak velmi koncentrovaného houslisty rozsvítila jako Slunce po setrvání v dlouhých temnotách. Kolik úchvatných tónů, barev a nuancí vykouzlil Khachatryan ze svých houslí, bylo zbytečné počítat.
Sergej Khachatryan. (Foto: Ivan Korč)
Sergej Khachatryan si svou excelentní, pokornou a mistrovskou hrou vysloužil dlouhý, leč velmi povlovný standing ovation (tážu se, kolikrát se v Ostravě zvedá publikum při mělkých výkonech?). Jeho subtilní přídavek byl vzácným připomenutím arménské duchovní písně z 10. století. Tato volba za něj v podstatě dopověděla vše podstatné, co mně osobně chybělo jako poslední dílek do mozaiky, kterou jsem si během koncertu o tomto umělci vytvořil. Tak niterný, neokázalý a přirozeně krásný dodatek mohou darovat posluchačům jen ti nejlepší.
Z úvodního koncertu sezóny. (Foto: Ivan Korč)
Téměř to vypadá, že jsem vystřílel celý publicistický arzenál na první polovinu koncertu. Jenže překvapení se konalo i po obligátní občerstvovací pauze. Pohádka – suita z hudby k Zeyerově dramatické pohádce „Radúz a Mahulena“, op. 16 ukázala, že Janáčkova filharmonie má toho večera potenciál a kapacitu svůj výkon ještě vygradovat. A jakoby se opět jednou potvrdila často vágní hypotéza, že tuzemské skladatele české orchestry cítí a hrají přirozeně nejlépe, v Sukově romantické hudbě byl implicitní progres skutečně přítomný. Ať už to bylo v nádherném zvuku violončell, temném témbru dřev, teskném znění lesních rohů, tremolu viol či přesných a evokativních bicích nástrojích. Pohádka Josefa Suka vyzněla ideálně sladkobolně, orchestr spontánně přilnul k okouzlující hudbě tehdy třiadvacetiletého skladatele, souzněl a rezonoval s jeho průzračným a vroucným melodickým talentem tak, jak se sluší a patří. Nádherným houslovým sólem se blýsknul koncertní mistr Jakub Černohorský a mnoho dalších hráčů v melodicky výrazných partech (skvělý fagot a další dechy…).
Dirigent Vasilij Sinajski. (Foto: Ivan Korč)
Jedno jméno bylo prozatím zmíněno pouze marginálně. Dirigent Vasilij Sinajski byl po celou dobu koncertu spolehlivou roznětkou, katalyzátorem i koordinátorem mezi sólistou a filharmoniky, důrazným vyjednavačem, když se jednalo o zdánlivou distinkci, mezi jeho jasnou představou a aktuální situací. V některých momentech si Sinajski důrazně požádal o větší razanci, nebo naopak o subtilnější intimitu. Naopak, v okamžicích, kdy byl patrně spokojen s tím, co se orchestrálním plénu odehrává, povolil otěže a dopřál orchestru svobodu v samostatném modelování průběhu hudebního toku: usmíval se, hýřil radostí a vitalitou…
Podobná hudební chemie v pomyslné triádě orchestr – sólista – dirigent se sejde skutečně velmi vzácně. Jakoby to přítomní vycítili, spirála nevšedního zážitku je vedla ještě k požadavku přídavku: Dvořákovu Slovanskému tanci. V rytmu polky a osobité modifikaci lidové písničky Sil jsem proso na souvrati se Janáčkova filharmonie s dirigentem Sinajským a obecenstvem šibalsky a bryskně rozloučila. Doufám, že ne nadlouho. Byl to jeden z koncertů, na které se nezapomíná. Nezbývá, než si přát, že Khachatryana i Sinajského v Ostravě opět brzy uslyšíme. Zatím se můžeme těšit, že programová nabídka 66. sezony Janáčkovy filharmonie přinese podobné zážitky jako její výtečné symbolické zahájení.