Kdo si myslí, že operetní žánr patří historii, ještě neviděl opavskou Mamzelle Nitouche

Florimond Ronger Hervé napsal Mamzelle Nitouche téměř ve svých šedesáti letech. Nebýt této operety, dávno by se po něm zavřela stavidla paměti. Příběh Célestina, před den spořádaného varhaníka (organisty) v klášterní škole pro mladé dámy a v noci operetního skladatele Floridora a milence vykřičené subrety Corinny má starosvětské kouzlo a klasický styl. Samozřejmostí je druhá dvojice, kterou představuje mladá žačka Denisa de Flavigny a její nastávající snoubenec Fernand de Champlatreux, jež čeká jakýsi sňatek z rozumu, neboť se nikdy neviděli. V operetě jsou i další zdařilé figurky, jako major Chateau-Gibus, potřeštěná matka představená dívčího kláštera, neschopný ředitel divadla apod.

Evžen Trupar a Zdeněk Kapl. (Foto: Tomáš Ruta)

Režisér Dominik Beneš text Mamzelle Nitouche v původním překladu legendárního herce Oldřicha Nového mírně modifikoval, aby více zdůraznil nadsázku a jemnou ironii. Vedle přidaných francouzských textů je z Hervého operety Chipéric vypůjčena píseň, kterou zpívá Corinna. Současně je libreto doslova prošpikováno originálními bonmoty a hláškami, jež vznikly spontánně přímo zde a často velmi neotřele reagují na aktuální situace, stavy a zdařile nahlodávají konvenční řešení operetního žánru.

Z inscenace Mamzelle Nitouche. (Foto: Tomáš Ruta)

Talentovaný scénograf David Janošek potěšil obvyklou elegancí a schopností využít hospodárně a funkčně jeviště. Scénu a její jednotlivé proměny sjednocuje barokní portál, který propojuje všechna jednání a současně slouží jako klášterní, kasárenský i šantánový spojovací oblouk. Janošek ukázal i smysl pro humor, nezapomenutelné jsou modré ptačí budky na klášterní zdi, jízda kočárem apod. Povedly se i kostýmy Zuzany Přidalové, jež mají stylově a barevně vyladěnou formu a pěkný střih. Všem postavám padly opravdu na míru, a přestože jsou koncipovány v retrospektivním, klasickém duchu, vůbec nepůsobí archaicky. Inscenaci příjemně doprovází též choreografie Martina Tomsy, jež se nejvýrazněji uvedla taneční sekvencí na předscéně.

Uprostřed Roman Harok. (Foto: Tomáš Ruta)

Nedělní premiéře dominovaly zejména herecké výkony. V prvním dějství zaujal Roman Harok, jemuž dvojrole organisty a autora operetních šlágrů Célestina a Floridora sedla na míru a zúročil v nich své zkušenosti a cit pro míru hereckých prostředků. Také Zdeněk Kapl v převlekové roli matky představené kláštera vytvořil zdařilou kreaci, která přinutila diváka zapojit bránice, například v jeho louskaných „osmnáctkách“, rákosce a odzbrojujících hláškách. Evžen Trupar jako major Chateau-Gibus byl rovněž sázkou na jistotu. Opavský doyen si ve svých replikách šťouchnul i do ožehavých problémů Slezského divadla (konkrétně do klimatizace), z pozice letitého hereckého barda také v jedné promluvě vzpomenul na legendárního Emanuela Křenka.

Vlevo Barbora Čechová. (Foto: Tomáš Ruta)

Nejvýraznější postavou a magnetem opavské inscenace byla v neděli Barbora Čechová v roli Denisy de Flavigny. Mladá sopranistka představitelsky zazářila a také po pěvecké stránce byla nejpřesvědčivější. S potěšením sleduji, jak tato mladá dáma na jevišti získává pevnou půdu a jistotu, její projev se zpřesnil a uzrál do výstižného a celistvého tvaru a podoby.

Režisér Beneš dovedně zdůraznil také vedlejší role a poskytnul prostor kreativitě jednotlivých představitelů. Nejvýraznější byl Michal Stalmach, jehož nedávný odchod ze Slezského divadla se i po včerejšku jeví jako věčná škoda. Stalmach zahrál postavu přiopilého důstojníka Loriota s naprostou noblesou a perlil takovými hláškami, že to spolehlivě rozsekalo většinu publika.

Z inscenace Mamzelle Nitouche. (Foto: Tomáš Ruta)

Výborná byla rovněž dvojice hašteřících se operetních subret Katarína Jorda a Zdenka Mervová, nezklamala Markéta Vaňkátová jako inspicientka a neztratil se ani ředitel divadla Alexander Vovk, jehož replika o řediteli, kterého za pětadvacet let ještě nenapadlo nic kloudného, rozesmála publikum.

Lukáš Randák se v roli Champlatreuxe trochu hledal, postrádal jsem u něj jistější pěvecké i herecké prostředky. Škoda, že si inscenátoři nevzpomněli na Rudolfa Medňanského, kterému by tato role byla bývala padla.

Katarína Jorda (uprostřed). (Foto: Tomáš Ruta)

Prekérní stránkou Mamzelle Nitouche je hudba. V opavské inscenaci se hudebního nastudování chopil dirigent Josef Štefan. S jeho velkým množstvím „nádherných melodií“ ani při dobré vůli nelze souhlasit. Hudba této operety prostě ve srovnání s nejlepšími díly Offenbacha či Strausse postrádá melodické charisma. Je však třeba uznat, že orchestr Slezského divadla v Opavě se vyznamenal a podal neproblematický a v několika konkrétních momentech vyloženě vytříbený výkon. Rád bych zdůraznil především melodickou úlohu violoncella, kterou znamenitě ztvárnil Jan Zlámal, ale sofistikované sólové výkony se v instrumentačně různorodé partituře objevily také v dalších nástrojích (housle, klarinet i žestě) a solidní byla též souhra. Co nemohla emocionálně vykřesat samotná hudba, to se podařilo v Opavě předat iniciativním a aktivním přístupem všech protagonistů.

Z inscenace Mamzelle Nitouche. (Foto: Tomáš Ruta)

Opavská Mamzelle Nitouche v režii Dominika Beneše si je vědoma ošemetnosti operetní problematiky. Není vůbec jednoduché podat takový příběh způsobem, který se vyhne trapnostem a inscenačnímu klišé. V Opavě se to ale díky řadě invenčních postupů podařilo a vznikla inscenace, jejímiž bezmála třemi hodinami protančíte s lehounkým úsměvem na tváři i se slzami smíchu v očích. Sentimentální příchuť starosvětské dvojí morálky nepostrádá v opavské inscenaci aktuální a ryze současnou optiku zření a nabízí zábavu pro všechny generace. Slezské divadlo si může připsat velký úspěch a opravdu vkusně a smysluplně připravenou inscenaci. A já se jdu podívat do špajzu na nějaké ty zavařeniny.