Jan Fišar o své životní roli Riegra v Havlově hře Odcházení: Za každým slovem se něco skrývá

Když se dnes zmíní jméno Václava Havla, mnozí lidé řeknou: O něm nemluv, ten za všechno může. A mají na mysli ty skutečnosti, které jim dneska vadí. Lidí, kteří si Havla váží, je snad méně než těch, kteří ho odmítají. Cítíš to také tak?

Samozřejmě, myslím si, že konkrétně tady na Ostravsku lidé příliš Václavu Havlovi nakloněni nejsou, až na určité množství inteligentních a vzdělaných lidí. Mně se dokonce jeden výtvarník zeptal, jestli toho Havla hraju za trest. Ta otázka může být pochopitelně dvousečná, buď ten člověk nemá rád Václava Havla, nebo naopak ho má rád a ví, jak jsou jeho texty velmi náročné.

Ve tvém případě to nemůže být trest za to, že bys neměl rád Havla.

Ano, můj vztah k Václavu Havlovi je naprosto mimořádný a veskrze pozitivní. Nesmírně si ho vážím a považuji ho za jediného úctyhodného prezidenta, který u nás po roce 1989 byl. Je to pro mne nesmírně silná osobnost, a to nejen jako spisovatel, ale i jako politik. Stačí si připomenout jeho návštěvu v USA a obrovský úspěch jeho projevu v Kongresu, nemluvě o dalších státech.

Čím to je, že doma tenhle člověk, jak se říká, není prorokem?

Možná je to tím, že nás všechny přesahoval a vlastně dodnes přesahuje, je v tom takový ten malý český mindrák.

Ale to je přece také divné! Umělci a zejména herci byli vždy v našem národě ctění a vážení. A v listopadu 1989 přece právě herci a hlavně studenti sehráli rozhodující roli…

Ano, studenti a také herci, umělci. A v tom je také problém. Tu revoluci v roce 1989 začala inteligence.

Před generální stávkou v roce 1989 tehdejší skomírající režim pomlouval Havla s tím, že je to buržoazní synek a že mu jde hlavně o to získat majetek. A lidé, kteří neznali Havlovy hry a vůbec jeho literární tvorbu, na to slyšeli.

A co se děje dnes? Do lidí někdo neustále hustí to, že je tu nějaká pražská kavárna, havlisti, tzv. pravdoláskaři a mnoho dalších blábolů, stačí si přečíst jeden z posledních rozhovorů s Václavem Klausem, který tam říká, že Havlovi šlo především o moc, neznám však nikoho tak žíznícího po moci jako byl právě Václav Klaus.

Přišli jsme si povídat o tvé roli v inscenaci poslední Havlovy hry Odcházení, ale pořád se bavíme spíše o politice …

Není se čemu divit. Je listopad, slavíme třicáté výročí listopadu 1989. Bez Havla by nebyl.

Ano, bez Havla by sametová revoluce nebyla. Pojďme ale k Odcházení. Většina lidí Havlovy hry nezná. A opět k nim přistupují s předsudky, že to bude filozofování a otrava. Netuší, že jde převážně o skvělé komedie. Je Odcházení komedie?

V každé Havlově hře jsou podstatné jeho myšlenky. Odcházení je tak trochu jiná hra než všechny jeho předchozí. Je to loučení. V této hře Václav Havel zakázal škrtat text. Čím déle jsme Odcházení zkoušeli, tím více jsem chápal proč. Za každou jeho větou, za každým jeho slovem se něco skrývá. Určitě to všechno neodhalíme. Nikdy. Havel sám natočil film Odcházení, tam možná hercům sdělil, co za tím je a jak to mají hrát.

Zmínil jsi film. Docela jsem mu zazlíval, že udělal tenhle film. Dokonce jsem ho podezíral z jisté marnivosti. Že si prostě chtěl zkusit roli filmového režiséra. Přečetl jsem si hru, a ta mne zaujala mnohem více. Na druhé straně v tom filmu hrála plejáda našich nejlepších herců.

Já jsem ten film viděl v době, kdy jsem vůbec netušil, že bude tato hra nasazena a že v ní budu někdy hrát. Působil na mne tak trochu jako happening. Navíc natočený s kamarády. S vynikajícími herci, výbornou kamerou. Ale Havel nebyl filmový režisér.

Pojďme ke hře. Je o loučení člověka, který tuší, že už dlouho nebude živ, nebo je o odcházení člověka do ústraní? Může to být odchod z politického života.  Může to být i loučení s uměleckou tvorbou, může to být mnohoznačné …

Ano, přesně tak. Je tam ze všeho něco. Každý si tam najde něco jiného a v tom je ta hra úchvatná.

Myslíš si, že tady Havel vepsal zjištění, že pragmatická politika porazila idealisty? Kdo je to Klein? A Rieger je Havel?

Určitě, aspoň si to myslím. Jestliže je postava Riegera brána skoro jako autobiografická postava Václava Havla, tak postava Kleina určité souvislosti s Václavem Klausem pochopitelně má. Havel jako mimořádný umělec samozřejmě uvažoval jinak, než uvažuje pragmatik. Václav Klaus přece mnohokrát řekl, že Havel a lidé kolem něho vlastně nevěděli, co chtějí. Věděli, co nechtějí – totalitní režim, život v nesvobodě. Ale jak udělat přeměnu v demokratickou společnost, v demokratický a prosperující stát, to nevěděli. Na to potřebovali tyhle lidi, kteří byli v mnohém velmi nemilosrdní.

Přece Havel sám přivedl Václava Klause k moci. Byl to přece on, kdo řekl: Konečně je tady někdo, kdo tomu rozumí. Netušil, jak se mýlí.

Podstatné je, že pragmatismus zvítězil nad pravdou, láskou a slušností. V Odcházení je třeba funkce poradce poradce. Člověk, který radí někomu, kdo radí dalšímu. Absurdita, řekneme si. Ale jak skutečná. A jak směšná. A zrůdná. Ale vždyť je to přece absurdní drama.

Tady si Havel dělá legraci z politiků, kteří by bez poradců byli bezradní…

A kolik jich dnes, včetně těch nejvýše postavených je!

Kdybys porovnal své velké role s tohle rolí, kde by v žebříčku náročnosti postava Riegra stála?

To je těžké srovnávat, vezmu-li např. Cyrana, tak Vrchlického překlad je natolik dokonalý a zpěvný , že se učí  „lehčeji“, další velké nebo titulní role se opravdu těžce srovnávají, ale třeba  Arnolf ze Školy pro ženy, ten je v alexandrinu, tedy v jednom z nejnáročnějších veršů, navíc ve skvělém překladu S. Kadlece. Tam, když ve verši prohodíte slova, tak to najednou zní falešně a ten verš rozbijete, podobné je to v Odcházení, V. Havel má ve svých větách úplně jiný slovosled a prohodíte-li slova v jeho větě, tak je to podobné jako v těch verších, ta věta zní najednou také falešně a divně.

A ještě jednu vzpomínku bych rád zmínil. V roce 2001 napsal hudební skladatel Petr Kotík hudbu k Havlovým „Dopisům Olze“. Z oné krásné knihy jsem měl tehdy tu čest číst vybrané pasáže s panem Janem Třískou. Koncert se konal v Praze ve Španělském sále Pražského hradu za účasti největších osobností české kultury, ale především pana prezidenta Václava Havla. A musím se přiznat , že to pro mne byly snad největší nervy ,jaké jsem kdy měl. Posléze jsem měl možnost s panem Havlem hovořit. Byl to fantastický zážitek. Charisma, které z něj vždy vyzařovalo se tímto osobním setkáním ještě mnohokrát znásobilo. A vlastně i pro tohle všechno byla práce na Odcházení pro mne určitým závazkem.