Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo Má budoucí vdovo, rouhá se básník Ondřej Hložek v nové sbírce Řez kamenem, která zahání bolest

Má budoucí vdovo, rouhá se básník Ondřej Hložek v nové sbírce Řez kamenem, která zahání bolest

24.11.2019 Obraz & Slovo

Opavský básník Ondřej Hložek vydal sbírku, kterou pojmenoval Řez kamenem. A ta se vědomě hlásí k té předchozí, jež nesla název Ulicí Dolorosa. Vždyť hned v prvním textu nové knihy zazní i tento verš: „Zády k Bílé sobotě / pod Dolorosu hor.“ Hlavním tématem svazku je totiž opět bolest, však básníci jsou tu od toho, aby psali o věcech niterných. Nikoli proto, aby blbě srandovali ve vázaných verších.

Zvětšit obrázek

Opavský básník Ondřej Hložek.
Foto: archiv

Via Dolorosa, to je ulice v Jeruzalémě, kterou podle tradice nesl Ježíš Kristus svůj kříž. Dolorosa je také výraz pro matku bolestnou, obecně také pro bolest. „Anesthesia Dolorosa“, tak zase lékaři nazývají Bolest v místě necitlivém na jiné podněty. A Ondřej Hložek píše bolestné básně i básně o bolesti. Nikoliv verše bolestínské.

Úlohou poezie je i utrpení, tedy poutavě napsané texty, které čtenář pojme jako spoluúčast na svých strastech. Dobré básně, to jsou vlastně žalmy, v nichž lze najít prosbu i dík. A také chválu a obžalobu, pokání a naději, požehnání i kletbu. V důsledku však přinášejí i jistý díl úlevy, jinak by takové texty nikdo nečetl. „Náš život hoří jako svíce / a mrtví milovat nemohou,“ napsal kdysi Václav Hrabě. A dal tak novou naději všem zklamaným milenkám a milencům.

„Hledal jsem rodný kraj / a zabloudil na trati,“ začíná první báseň v Hložkově knize Řez kamenem. Nestává se často, že by hned úvodní řádky sbírky čtenáře vyšinuly z dalšího čtení natolik, že začne bloudit po svém nitru. Já rodný kraj hledám už desítky let, a pořád bez úspěchu. Rozhodně to nejsou Klatovy v západních Čechách, které jsou zapsány v rodném listě. A není to ani Hlučínsko, kde trvale žiji a odkud pochází nejvíce předků. Jeden čas jsem rád mluvil o „rodné Ostravě“, ale i to bylo jen marné hledání. Mámení.

Hledání rodného kraje je zřejmě i jedním z nejčastějších hospodských témat. Nesčetněkrát jsem to zažil z úst básníka Petr Hrušky, jehož duše je rozpolcena mezi Doksy, Ostravu a Kravaře ve Slezsku. Na Hruškovi mě vždycky fascinovalo, že je sice rodilým Ostravákem, ale s libozvučnou češtinou na rtech, kterou zdědil po předcích z Máchova kraje. A co takový Radovan Lipus? Trochu gorol z rodné Bystřice nad Olzou, kapku Ostravák, svým vnitřním naturelem ale spíš „pražský kavárenský povaleč“. Úřední záznam v rodném listě je vlastně formalita, která o rodném kraji nemusí vůbec nic vypovídat.

Hložek ale neřeší jen hledání vlastního rodiště, trápí ho také bolest sudetských Němců, kteří o reálný rodný kraj přišli násilím. Když o rodném kraji uvažujeme ve svobodných poměrech, je to úplně něco jiného, než když vás někdo vyžene z vlasti se samopalem v zádech. Ta strašlivá vykořeněnost, která zůstane po rodácích, je v Moravskoslezském kraji cítit sedm desetiletí po odsunu. Třeba v Jánských koupelích na Vítkovsku, o kterých Hložek píše v textu Johannisbrunn: „Vylámaný asfalt, / dráty slunka lehce se / procpou vyvrženou střechou.“ A vzápětí dojde i na samotné rodáky: „Už umřeli: / masér s knírkem a cigaretovou špičkou, / doktor s mokrou pleší, co ordinuje přejídání / a rezavé hřebíky v jablku na chudokrevnost.“

To jsou spíš recepty do rakve, nikoliv léčba. Osud vyhnanců. A láska je podobně bolestná, a žádný milenec si nepřeje zavržení od své milé. Ani po smrti. Za jednu z nejsilnějších básní v celé sbírce proto považuji trochu vyčítavý a machistický opus s názvem Sama. Chlapskou báseň, trochu panovačnou, protože chlap chce o své ženě rozhodovat i po smrti. To je pochopitelný pocit, málokdo dokáže být Jiří Wolker a na smrtelném lůžku své lásce přát nové milence. Ale kdo ví, co v tu chvíli Wolker cítil v samém nitru srdce. Ondřej Hložek je ve své pomyslné závěti upřímnější.

SAMA

Má budoucí vdovo
tvrdě sis vybrala.
Skonat na život,
ve stálé rozluce,
s láskou vybubnovanou
vzdycháním.
Miluješ-li mě,
buď sama.
S rukou přitisklou
k loži.
V záhybech tlukotu
neztrácej čas slovy.
Navždy mlč,
pěšiny od srdce
však neumaž.

Hložek nepopírá, že se hodně naučil od svých Mistrů. Od již jmenovaného Petra Hrušky či od ještě bližšího Víta Slívy. Poezie je stejná jako hudba, Antonio Salieri nemohl být hluchý k Mozartovi, jinak by popřel nejvyšší metu, která byla v oné době dosažena. Mistry dobří žáci POESIE vstřebávají, aby posléze sami přispěli několika výjimečnými verši k „básnickému transcendentnu“. Hložek se ke Slívovi hlásí třeba v básni Slezská kalvárie, která začíná skvostným obrazem stmívání: „Buchar tmy se zadřel u obzoru.“

A právě v básni Slezská kalvárie zazní i slova, která dala knize název. „Hospodský šlem za matnými / okny Babince. / Orchestr sklenic nehlučně / nedoléhá. / Vlevo řez kamene, / cesta k srdci – tu vidíš / do nitra, otevřeného plamene.“ Řez kamenem je z technologického hlediska náročný proces. Porozumět životu a nějak smysluplně se k němu vyjádřit slovy je ještě náročnější proces. Ondřeji Hložkovi se to v nové sbírce povedlo.

*

Ondřej Hložek: Řez kamenem. Nakladatelství Trigon, Praha 2019, 56 stran.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.