Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Atd. Herec a šéf absintového klubu Bureš: Byl u nás i Damien Rice

Herec a šéf absintového klubu Bureš: Byl u nás i Damien Rice

31.10.2013 Atd.

V létě se v Ostravě zrodil nový fenomén, soukromý Absintový klub LES. Jeho vedoucí, známý divadelní herec Přemysl Bureš, člen Divadelní společnosti Petra Bezruče, tak sotva skončí herecké povinnosti, stává se vládcem ve svém hájemství v tajuplném, stylově zelenavém LESE. Tady se téměř denně, večer co večer proměňuje v příjemného majitele klubu, který neváhá s každým příchozím prohodit nejen uvítací dialog. A pokud nepřijde, může si host kromě pití a absorbování jedinečného genia loci přečíst sugestivně napsanou historii absintové geneze včetně citací slavných umělců, dekadentních básníků a malířů.

Zvětšit obrázek

Herec a šéf absintového klubu Přemysl Bureš.
Foto: Archiv Divadla Petra Bezruče

Jak se dá zvládnout hraní v prestižním divadelním souboru jako Divadlo Petra Bezruče a vést u toho tak specifický soukromý klub jako je LES?

Jak to zvládám, jo? No… tak, že jsem zhubnul asi o patnáct kilo a zakázal jsem si pít. Protože za mnou chodí jednak přátelé a také chci být pohostinský, což znamená si s každým dát nějakou tu skleničku, ochutnat nějaké to dobré pití, co tady máme, no a když je to tak každý den, tak je to znát. Za prvé musím šetřit sám sebe a za druhé šetřit játra. Navíc každý večer tady mám nějaký program, ačkoliv nedosahuji na žádné granty, ale jsou přátelé a známí, kteří jsou ochotni tady vystupovat. Chvíli jsem uvažoval, že třeba půjdu na volnou nohu, ale ve svých letech už nemám tyto ambice a navíc divadlo nechci opustit.

Jaký je tvůj denní režim?

Tak ráno nákupy, pak zkouším, a večer hraju, a pak jdu do LESa, kde jsme do zavíračky, ta může být ve dvě v noci, ale třeba i v šest ráno. Takže se stává, že mám denně čtyři hodiny spánku. Což zvládám, zjistil jsem, že to jde. A někdy se dá vyjít i beze spánku.

To zní skoro jako bys byl Napoleon, tomu prý taky stačily dvě hodiny spánku denně, a to ještě v jezdeckém sedle.

Aha, hm, no a proto mu to pak nevyšlo, ne… jakmile se to nakumuluje…ne? Pak se to sečte a člověk dělá chyby. Ale dá se žít bez spánku, teď jsem to probíral s kamarádkou, která má malou dcerku a moc nespí. Takže já se můžu vlastně poměřovat s ženami na mateřské… je to dřina.

Šel jsi do toho v létě, což asi taky není ideální termín na otevírání podniku.

Tak šel jsem do toho, a není to poprvé. Měl jsem cosi na Sázavě – takovou letní kultovku. A chtěl jsem něco podobného dělat dříve v divadelním klubu. Prostě jsem chtěl mít vždy něco jako klub. Nakonec jsem se rozhodl tady pro tento prostor, a to ze dne na den. Našel jsem zastrčené prostory, které vypadaly úplně jinak, pomohli mi kamarádi, všichni jsme na tom potili krev… no a že bylo léto, tak to má jediné plus, mám jako herec prázdniny.

Soukromé klubu na této bázi u nás asi moc známé nejsou, jak výjimečný je tento druh podnikání?

V republice mnoho klubů tohoto typu není. Je to třeba řešit právně, nepotřebuju, aby sem chodil každý, proto mám podnik striktně vedený na klubové karty, nepotřebuju, aby sem chodili nějací místní grázli.  Lidé si toho všímají a začínají se chovat slušně. Členové přibývají každým dnem, teď se mi zrovna stalo, že mi došly klubové kartičky…  Za svou existenci, jsme tady z LESa museli vyhodit asi jenom tak tři čtyři lidi.

Můžeš popsat, jak došlo k tomu, že jsi se bezprostředně rozhodl otevřít nový ostravský klub, ve městě, které si na nedostatek podniků s pitím nemůže díky Stodolní stěžovat, ale je na první pohled jasné, že za LESEm stojí kulturní liga, místní básnicí, malíři, herci…

V dubnu jsem se dozvěděl, že v Brně je Absintový podnik a že kupodivu funguje. Věc Absint mě uhranula natolik, že na druhý den jsem začal hledat vhodné prostory. Absint mě zajímal, ale vůbec jsem o něm nic nevěděl, jak se má správně pít, nebo co to vlastně vůbec je, to u nás ví málokdo. Máme tady samé speciality, třeba pivo Poutník z Pelhřimova, stoprocentní přírodní věci, rumy, kontušovku, co se pije už od dob Haškova Švejka, bylinné destiláty a ovocné pálenky.

A jaká byla tvá první zkušenost s pitím tak specifického nápoje, jakým je právě absint?

Zákupy, Severní Čechy – Máchův kraj, odkud pocházím. Policistka v civilu mě začala učit, jak pít absint. A to přesně tak, jak se to nemá, s ohněm a cukrem… celou dobu jsem si pak myslel, že se to tak má být, což je samozřejmě nesmysl. Je to bylinná, výborná záležitost, začal jsem se o to více zajímat a vůbec jsem si udělal přehled, jak se alkohol vyrábí s příměsí bylin. Dnes, když je všude plno alkoholových afér, tak ti malí výborní výrobci jako Martin Žufánek na to doplácejí. Dodavatelů je poměrně dost, u nás sice ne, ale ve světě ano. Mám hostinskou živnost a teď má vyjít nový zákon ohledně koncese, která umožňuje alkohol prodávat. Ale zákazy nic neřeší, kdo chce pančovat, tak bude.

Můžeš popsat své první kroky v Ostravě? Jak ses do ní dostal?

Přišel jsem z velkého kamenného divadla v Mostě, kde jsem byl čtyři roky v angažmá. Ale jsem tzv. herec z ulice, který vzešel z amatérského divadla. V České Lípě jsme dělali myslím výborné amatérské divadlo, k profesi jsem se dostal jinak poměrně pozdě, až ve jednatřiceti letech. Vyhrávali jsme Jiráskův Hronov, skvělá parta. K Bezručům jsem přišel na konkurs za Janem Mikuláškem. Fascinovala mě jeho tvorba a rajcovalo mě komorní divadlo, kde na metr je cítit každé falešné gesto, každé pohnutí brvy. Zkrátka pravdivost.

Když jsme u těch ostravských klubů, zažil jsi Černého pavouka? Je to pojem ve své oblasti.

Nezažil, to ne, ale mám slíbenu oponu z Černého pavouka, kterou mi sem budou instalovat. Tady se vůbec schází hodně lidí, kteří s ním byli spojeni, třeba hudebník, performer a výtvarník v jedné osobě Marek Pražák, básník a novinář Ivan Motýl, malíř Jaroslav Němec, co tady u nás právě vystavuje a dělá mi kurátora. A další a další. Samí báječní lidé. Mám je rád.

Kdopak ze známých osobností se v LESE doposud ukázal? Nebo možná i pravidelně ukazuje?

Byl tady třeba Petr Hruška v rámci literárního festivalu Měsíc autorského čtení, spousta osobností, básníků a novinářů a muzikantů ze světa, herci, z režisérů třeba Honza Hřebejk, několikrát a vždy nadšený. Spisovatel Jarda Rudiš, Karel Steigerwald. Mnoho zahraničních hvězd, třeba z Colours of Ostrava Damien Rice a další. Ale nechci až tak jmenovat, mají tady přeci soukromí a pohodu, což je  samozřejmost.

Nechtělo by to nějakou návštěvní knihu, nebo nějaký sloup, kam by se podepisovali?

Ne, sloup ne, to jsem takto nechtěl, máme galerii, a to chce čistý prostor, ale mám tady u baru cancák, kde se může každý zapsat.

Jak jsi byl spokojen s pátečním  koncertem kapely Marow, kde jsi snad poprvé vybíral od diváků do klobouku?

Byl, velmi. O té kapele ještě hodně uslyšíme. Chtěli tady moc hrát, líbilo se jim tady a jejich koncert měl výbornou atmosféru, přitom nejsme hudební klub. Náš prostor je členitý, takže se sem spíše hodí pro akustické koncerty.  Ve čtvrtky děláme hudební večery. Teď to byly třeba šansony. Úterky patří mágovi na elektrickou kytaru, talentovanému Martin Dytkovi z kapely Sothein, budou básnické středy, je tu piano, takže se často hraje a jamuje. Na leden připravuji s ředitelem NDM Jiřím Nekvasilem klasickou hudbu v rámci Kruhu přátel hudby. Dále jsou naplánované charitativní akce a výstavy, divadelní záležitosti. Chce to jen čas a potřebnou pravidelnost. Připravujeme i hororovou noc Duchové v Lese s projekcí v nově připraveném sklepním prostoru – to bude myslím pecka a zájem je velký. Chtěl bych toho víc, víc kultury, víc skvělé ostravské kultury, ale ten čas… Nestíhám, ale krásně.

Se zelenou barvou, která je pro vzhled podniku LES určující, jsi přišel sám, nebo ti někdo pomáhal?

Zelená tady už byla, nějaký její pozůstatek, tak jsme toho využili, ale v tom měli všichni jasno, kdo mi pomáhal, zelená se sem prostě hodí, stejně jako třeba k hororu, proto budou 9. listopadu atmosféričtí a styloví Duchové v Lese.

Když by si to měl shrnout, proč ses vlastně do LESa dostal?

Tak nějak jsem prozřel, je mě dvaačtyřicet a pochopil jsem, že je třeba něco začít dělat, chci-li přežít v Ostravě. Mám tady šikovné lidi, příjemný tým. Nerozlišuju pohlaví ani věk, ale jaký člověk je, a to jsem před tím netušil, jaké mi podnikání přinese starosti. Ale mám svou představu, za kterou chci jít. Třeba každý den, co tady musím být. Teprve teď mě čeká delší výjezd do Prahy, kde jsem se uvázal v jednom seriálu a kde také hraju v divadle v Celetné u Jakuba Špalka v inscenaci Běsi. A do toho se tak zatraceně málo vidím se svým synem Adamem, který mi chybí a moc! Jsem zvědav, jak to všechno zvládnu, ale chci! Mám závazky už jen kvůli těm krásným lidem, co sem tak rádi chodí a nejsou líný žít, jak by řekl můj Vojnickij v Čechovově Strýčkovi Váňovi.

Martin Jiroušek | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Atd.", nebo přejděte na úvodní stranu.