Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Divadlo Herečka Anna Cónová: Jestli existuje nějaký recept na trému, neznám ho

Herečka Anna Cónová: Jestli existuje nějaký recept na trému, neznám ho

19.5.2014 Divadlo

Známá ostravská herečka Anna Cónová nedávno obdržela prestižní ocenění za přednes Křišťálovou růži. Její domovskou scénou je Národní divadlo moravskoslezské, hraje v něm už od roku 1991, kdy ji pozval do angažmá režisér Michal Tarant. Rozhovor s ní byl příjemně stráveným časem a týkal se nejenom divadla, ale také čarodějnictví, které ji zajímá, protože pochází přímo z magických míst jižní Moravy, o kterých Kateřina Tučková napsala skvělý román Žítkovské bohyně.

Zvětšit obrázek

Anna Cónová patří k nejoblíbenějším ostravským herečkám.
Foto: Archiv

Součástí rituálu předáváni ceny Křišťálová růže bylo také sázení živých růží. Jaké na to máte vzpomínky?

Bylo to trošku pozdvižení, protože při sázení do předryté jámy jsem si pak k růži poklekla a umačkala půdu kolem ní rukama. Je tam velký záhon plný růží, sází se sice až od roku 1999, ale žijící vlastníci Křišťálových růží je chodí dosazovat. Myslím, že pan Kačer tam den přede mnou přišel také dosazovat.

Říkáte, že máte raději rozhlas? Je to tím, že jste ve studiu sama jen s mikrofonem?

Ale i tady je napětí, a když něco zkazíte, zůstane to navždy v archívu.

Ale v tom je právě cenná autenticita. Jde přeci o to, jak interpretujete předlohu, která je dána.

Ano, ale já neustále musím v sobě překonávat trému. I před mikrofonem. Nevím, jestli to tak mají všichni, ale já musím. Jsem trémistka, ale když se práce povede, je to pro mne velká vnitřní satisfakce. Myslím, že třeba poslední představení inscenace Za vodou se nám povedlo, byl to úlevný pocit.

Existuje pro herce způsob jak překonat trému?

Jestli ano, tak já ho neznám (smích). Nervy mám s každou rolí. A když je člověk v kamenném divadle, je to velká nesvoboda. Nemůžete si vybrat roli, natož hru. Výjimečně můžete odmítnout, třeba z vážných zdravotních důvodů. Přitom vím, že sama pracovat nedokážu a ani nechci, potřebuji partnera i režiséra.

Do Ostravy jste přišla do angažmá krátce po sametové revoluci, byla v okamžiku vašeho příchodu ještě na jevišti poznat společenská euforie?

Vlna nadšení a adorace herců už opadala. Poznala jsem to už v Olomouci, když jsme tam před revolucí dělali Velkou melu. Do revoluce měla tak neskutečné ohlasy, že divadlo málem padalo. Pak přišla revoluce, následovaly besedy a pak jsme po měsíci hráli opět Velkou melu a nic zásadního se nedělo. Když jsem do Ostravy přijela, nadšení ve společnosti pro divadlo už nebylo zdaleka takové.

A jaká je situace dnes?

Pořád se mluví o penězích a dělají se hlavně inscenace, které peníze do divadla přinesou, ale jednou za čas e objeví experiment jako třeba Macbeth.

Jak tuto formálně neobvyklou inscenaci vnímáte?

Nemohu mluvit o ostatních, ale mně každý jiný přístup velice zajímá. Sice člověk často nadává, ale každé vybočení z toho, co děláme běžně pro publikum, je pro mě o to větší výzva.

V čem bylo inscenování Macbetha zajímavé?

Pan režisér Balek předestřel, co představení bude obnášet, ale nikdo si to nedovedl představit. On měl v hlavě představu a hledal možnost jak ji naplnit, bylo to velmi inspirativní a pro mě důležité i do budoucna.

Nebylo nebezpečí, že tento postup některé kolegy znervózní?

Ano, myslím, že některé to velmi znervóznilo.  Ale proč bychom měli divákům stále podstrkovat to, co znají? Klasických a legračních veseloher mají spoustu. Nechci Macbetha hodnotit. Mohu jen prozradit, že pan režisér měl takovou větu: „Jakmile se divák chytí, tak pryč od toho a znejistit ho.“

Úvodní scéna beze slov měla být podle některých nejméně zajímavá.

To si nemyslím, pro mě naopak je velmi silná.

Silná a velmi slibná, ale pak se inscenace vyvíjí jiným směrem. Vy máte v Macbethovi velmi zvláštní čtyřroli, jste zároveň princezna, čarodějnice Hekaté, hrajete vrátného i anglického krále…

Dozvěděla jsem se, že všechno může být Hekaté, až na vrátného – role, která přeruší děj. Polodryáčnická postavička, která to celé zastaví jako hrobníci v Hamletovi, než se to celé vrátí do té krvavé roviny.

Která z těchto rolí je vám nejbližší?

Pojala jsem to jako roli mnoha tváří, ale čarodějnice mi je asi nejblíže.

Proč?

Asi proto, že bych jí chtěla i být. Abych se mohla více ponořit do sebe. Více než čarodějnicí spíše babicí – čarobabicí. Kousek od nás na Moravě, jak je Starý Hrozenkov, Žítková, tam žily donedávna bohyně, bylinkářky-čarodějnice. Kateřina Tučková o jejich osudech napsala román, o jedné z nich, jaké měly problémy za komunismu. Živily se přivoláváním lásky, dokázaly zažehnat i vyvolat nemoc…. Poslední „bohyně“ zemřela někdy v 90. letech. Bratr mého dědečka byl duchař, spiritista, přistěhoval se do malé obce Bulhary za Břeclaví. Má babička byla silně věřící křesťanka, on měl ve vsi přátele a když přijel, tak se spolu scházeli a babička je nerada viděla. Pamatuji si, že to tak probíhalo do mých deseti let, než zemřel.

Ale ty čarodějnice z Macbetha jsou zlé.

Nemusí, ony jen pojmenovávají, co je v člověku zlé.

To si nejsem až tak jistý.

Nebo to i vyvolávají…

Pocházíte z jižní Moravy a můžete porovnat nejen poměry na severu a jihu země, ale také mezi předrevoluční a porevoluční dobou. Změnilo se něco zásadně?

Změnily se třeba podmínky při cestování ve vlacích. Velmi ráda jezdím vlaky. Celý život pendluju do Ostrožské Nové Vsi. Moje vzpomínka na jízdy vlakem, když jsem jezdívala do školy v Uherském Hradišti, tak byly v pendlujícím vlaku Kunovice- Staré Město dřevěné lavice a uprostřed byla kamna, průvodčí, když procházel, tak přihodil lopatku uhlí. To se s dneškem nedá srovnat, ale když jedete na jižní Moravu, tak jsou vagony mnohdy ještě hodně staré. Pozůstatkem dávné minulosti je půlnoční Košičan z Prahy. Okno se nedá ani otevřít, ani zavřít, vagony jsou někde i stoleté.

Vnímáte Ostravu jako nejbohatší místo vaší kariéry?

Ne, bohatší byla pro mne tvorba v Hradci Králové. Hrála jsem představení v Besedě a zároveň na velké scéně, a to pro mě bylo nejlepší spojení – studiové divadlo a klasický repertoár na velké scéně. Přitom Ostrava je na role dobrá, měla jsem tady krásné role. Drahomíra, Caesonie, Iokasté…

Stává se Vám, že některá z divadelních rolí zasahuje do Vašeho života?

Myslím, že moji blízcí to nepoznají, ale vnitřně mě některá i zasáhne. Třeba když něco řeší člověk s dětmi a vzpomenu si třeba na Skleněný zvěřinec. Ale je to oboustranné – co zažíváte doma, to se poté vyjevuje na jevišti.

Martin Jiroušek | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.