Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Skladatel Martin Smolka míří do Ostravy s premiérou opery, ve které se nezpívá

Skladatel Martin Smolka míří do Ostravy s premiérou opery, ve které se nezpívá

16.6.2014 00:05 Hudba

Světová premiéra „mluvené opery“ s názvem Sezname, otevři se! je jedním z programových bodů festivalu Dny nové opery Ostrava, který se uskuteční na konci června. Autor nekonformního díla, přední český skladatel tzv. nové hudby Martin Smolka, v rozhovoru představuje svou experimentální operu, ve které se nezpívá.

Zvětšit obrázek

Experimentální hudební skladatel Martin Smolka v Ostravě uvede svou novou operu.
Foto: Archiv Martina Smolky

Už podtitul vašeho nového hudebního díla – mluvená opera – dává tušit, že se bude v mnohém lišit od vašich předcházejících oper Nagano a Das schlaue Gretchen…

Bude to úplně jiné, dokonce od začátku mluvíme o ne-opeře. Využíváme sice některé nástroje operního divadla – zejména jeviště, orchestřiště, orchestr a sbor – ale zpěv se bude ozývat jen svátečně, jako ozdoba a odměna v klíčových momentech. Jediný sólista, kontratenor Jan Mikušek, vládne prostým půvabným hlasem, vzdáleným všem operním manýrám a forzím. Skvělým vkladem pro mou práci je plánovaná účast Ostravské bandy na místě operního orchestru, kterou znám jako soubor mezinárodních specialistů na novou hudbu, skvěle disponovaných a motivovaných.

Operu Sezname, otevři se! jste napsal záměrně zejména pro činoherce. Jaké to přináší výhody a jaká omezení

Tady bylo důležitou inspirací a východiskem setkání s režisérem Jiřím Adámkem, tvůrcem velmi zvláštního autorského divadla, a s jeho hereckou skupinou, která bude v ne-opeře účinkovat. V rámci příprav jsem pro ně napsal tři kompoziční etudy, při jejichž nácviku jsem měl možnost všelijak s herci experimentovat. Jsou to herci zvyklí pracovat velmi precizně s hlasem, s mluvou nenápadně řízenou rytmicky i intonačně. Jiří Adámek s nimi pěstuje přesné, minimalistické herectví, vpravdě neoperní. Důležitým nástrojem jsou mikrofony či mikroporty, klíčovým spolupracovníkem zvukař. Čili hlavní výhodou je právě to omezení, úspornost tónů, zvuků, akce i gest, jež umožňuje ponor, vnímání jemného, subtilního. Snad. Neboť kdo ví, je-li na robustním operním jevišti prostor pro subtilnost?

Se spoluautorem Jiřím Adámkem jste se inspirovali Bludištěm seznamů Umberta Eca. Jsou pro Vás principy výčtů a seznamů hudebně tvárnější než pevně formovaný text?

Při hledání námětu jsem měl před očima velký vzor, operu Mortona Feldmana na krátký text Samuela Becketa Neither. Těžko říci, jestli Feldman při této práci operu ignoroval, nebo schválně dělal vše naruby (hodina statické hudby, abstraktní text bez příběhu, žádné jevištní poznámky, jediný hlas, soprán, zpívá výlučně a donekonečna na horní hranici svého rozsahu). Ale výsledek je překrásná, svobodná hudba, navíc zcela otevřená tvůrčímu tvarování jevištnímu. Dále jsem snil o zážitku fascinovaného hledění na obraz v galerii, o tom, jak takový zážitek přenést na jeviště. Vyslovil jsem před libretistou Jiřím Adámkem možnost vyjít z Dějin krásy Umberta Eca, z knihy, do které se Ecovi povedlo onen zážitek přenést a ještě rozvinout. A Adámek sáhl těsně vedle, po Ecově knize Bludiště seznamů, která je také antologií textů a obrazů, ale společným jmenovatelem pro autorův výběr a komentáře byl princip výčtů a poznatek, že seznam je důležitým, hojně využívaným prostředkem umění všech věků. Všech druhů umění, včetně hudby. Otevíráme tedy nejen nejroztodivnější seznamy slovní, ale také různé seznamy akordů, zvukových kombinací, flažoletů, i mikrointervalů a podobně.

Dá se říct, o čem vaše opera je?

Asi by to šlo, ale právě do toho se mi nechce. Třeba druhá z pěti částí se jmenuje Ryby. Ale nedá se říci, že je to o rybách. To už spíše o radosti z převalování jejich půvabných názvů na jazyku. Jde o dosti nepřehlednou souhru otevřených významů, zvuků, evokací tvarových i barevných. Jakýchsi možných „o čem“ je tam otevřeno více. Je na divákovi, aby si navnímal nějaké své „o čem“ a raději ho nepřitesával do slov. Čtvrtá část se jmenuje Poutník a vyjmenuje se v ní kromě jiného spousta měst. Před koncem této části se hudba skoro zastaví a nad tichým opakováním několika akordů se předčítají úryvky z Calvinových Neviditelných měst. Kdo tu knihu miluje jako já, ví že Italo Calvino dokonale zabydluje Zemi Nikoho mezi prózou a poezií. A já bych byl šťastný, kdyby se ukázalo, že nám se podařilo navštívit kousek neznámého území mezi hudbou, slovem a divadlem a potažmo mezi „o všem“ a „o ničem“. Tam, kde se vše a nic skoro dotýká.

(Rozhovor poskytli deníku Ostravan.cz organizátoři festivalu Dny nové opery v Ostravě – New Opera Days Ostrava)

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.