Dan Bárta s ostravskými filharmoniky ohromil lehkostí i nadhledem

Úvod koncertu patřil skladbě Opýšemé inaší z posledního alba Maratonika. Těžko si vůbec představit lepší zahájení představení – sotva se muzikanti posadili, ihned se začali s naprostou lehkostí a pokorou oddávat hudbě. Dan Bárta byl už od začátku v dobré formě a jak vidno, dokáže se rychle aklimatizovat i ve velkých prostorách, jaké představuje právě vítkovický Gong.

Dan Bárta během koncertu. (Foto: Ivan Korč)

Janáčkova filharmonie dirigovaná Stanislavem Vavřínkem se ke skupině přidala u druhé skladby Innerview. Jestliže bych měla vybrat moment, kdy byl vzájemný kontakt mezi hudebníky a diváky nejužší, byla by to právě tato skladba, kde poprvé zaznělo kouzelné propojení Bártovy fúze popu a jazzu s orchestrem. Dan Bárta zde také poprvé zabruslil do hlasové improvizace, jež je pro něj typická. Společně s následující Na i v ní tato dvojice kompozic představovala vrchol celého koncertu, přestože byl teprve ve svém začátku. Zejména v Na i v ní se ukázalo, jak dynamické mohou být dechy a jak účelně se dají využít v populární hudbě. Husí kůže a blažený pocit, radost z hudby.

Filharmonii řídil Stanislav Vavřínek. (Foto: Ivan Korč)

Co mě naprosto ohromilo, byly instrumentální výkony muzikantů. Například u kytaristy Miroslava Chyšky bych se nezdráhala použít příměr k Dominicu Millerovi, dlouholetému spoluhráči Stinga. Připomněl mi ho nejen svou nezvykle úspornou, o to však účinnější hrou, ale také decentním vystupováním. Stejně tak mě velmi potěšila přítomnost hostujícího pianisty Jiřího Levíčka, který na pódiu nechtě zkompletoval někdejší sestavu Robert Balzar Tria.

Dan Bárta během koncertu s Illustratosphere a filharmonií. (Foto: I. Korč)

Nejednalo se však o náhodu, Levíček se významně spolupodílel na symfonických aranžích, jeho přítomnost tudíž byla více než logická. Jeho roli v celku vnínám jako nepostradatelnou a velmi bych se přimlouvala za to, aby se stal stálým členem souboru. Očividně dokáže velmi důmyslně zúročit své zkušenosti z Balzarova tria, což se projevilo zejména v jeho souhře s Illustratosphere i Bártou samotným.

A rytmická sekce byla – jak se ostatně dalo očekávat – takřka bezchybná. Robert Balzar a Jiří Slavíček jsou nerozlučným duem, které jako by se předhánělo v co nejdokonalejším ovládání svých nástrojů. Oba pánové mají velmi košatý, ale zároveň čistý a průzračný styl hry.

Snad ani není třeba dodávat, že ze sebe Dan Bárta vydal naprosté maximum. Dlouhou dobu jsem na pódiu neviděla tak obrovskou koncentraci hudebního charismatu a „vysokého“ muzikantství vůbec.

Dan Bárta během koncertu s filharmonií. (Foto: Ivan Korč)

Bárta vlastní jeden z nejzajímavějších hlasů v republice a ve společnosti vynikajících spoluhráčů jeho um ještě rostl a sílil. V rádiovém hitu We All byl jeho projev na vrcholu intenzity, zato ve Stingově Seven Days dokázal ctít všechny dynamické odstíny. Zkrátka univerzální zpěvák, který působí neobyčejně vyrovnaně a příjemně. Aneb z muzikálového interpreta umělcem par excellence.

Při děkovačce se tleskalo vestoje. (Foto: Ivan Korč)

Syntéza Janáčkovy filharmonie s Illustratospherou skončila jednoznačným úspěchem. Ač formaci sluší spíše klubové prostředí, s velkým sálem Gongu se popasovala vskutku na jedničku. Jak Illustratosphere, tak filharmonie odvedla výtečnou práci, na kterou mohou být oba soubory pyšné. Tvrdím, že Ostrava zažila jeden z koncertů roku, přičemž ovace vestoje byly jen jedním z možných vodítek.