Živím se mršinami genia loci, říká básnířka Monika Kubicová ve Víkendové chvilce poezie

O své dávné účasti v soutěži ve frýdecko-místecké knihovně dnes Monika Kubicová (ročník 1990) mluví s nadhledem: „Méně poetický začátek psaní už to být nemohl. Napsala jsem příšernou a dlouhou rýmovanou baladu se špatnými přechodníky a pomatenými pseudoarchaismy. Něco přesně takového, co nikdy nemělo vzniknout.“ Porotci jí tehdy naznačili, že současní básnící tvoří trochu jinak, což si vzala k srdci, takže o rok později ji stejná porota označila za „zjevení v současné poezii“.

V patnácti tak došlo k zásadní zkušenosti: „Nejdůležitější bylo moje tehdejší setkání s volným veršem, pachtění za originalitou a zběsilá radost škrtat,“ vzpomíná. Ve dvaadvaceti pak Monika Kubicová v ostravském nakladatelství Protimluv vydala první sbírku s rázným názvem Ze života zvracím vzduch. A tahle prvotina každopádně postrádala postpubertální balast a pláč nad ztracenými láskami, kterého se mladé básnířky někdy tak těžko zbavují.

„Hysterická jízda historickou tramvají / oči obrácené v sloup nitra zavřené zastávky / nenápadně pod sedačku grcáme na setrvačník společnosti // Lepší hrdost v poblité šalině / než čekárna plná / pitomých kraviček a agresivních čuráků?// Ke svým minulým zvratkům/ jdu pěšo,“ básnila ve své prvotině. Chvíli poté pak Monika Kubicová opustila Ostravu a usadila se v Českých Budějovicích.

Ale než se odstěhovala, svěřila se v jednom rozhovoru s tímto vyznáním: „V Ostravě jsou místa, která mě uhranula, ale žádný patriot nejsem, spíše tulák. Hlavně za ty lidi, co jsem díky Ostravě poznala, jsem vděčná. To město je silně romantické všemi těmi industriálními zříceninami a paláci, ale představa, že bych tady měla zůstat, mne odpuzuje.“

Z Ostravy zmizela na více než dva roky, nyní už ale Monika Kubicová opět tvoří v kulisách ostravského industriálu a nekonečných sídlišť na jihu města. A pracuje na druhé knize, v níž se mají básně volně střídat s lyrizovanou prózou. „V psaní jsem svérázná a nebojácná, v interpretaci plachá,“ řekla při vydání prvotiny. Jak dokazují následující ukázky, její poezie má i nadále úderný nátisk, ovšem věčná bojovnice skvěle pracuje i s něžnými tóny, přičemž právě z takových kontrastů splétají básníci ty nejlepší básně.

MONIKA KUBICOVÁ: ŽIVÍM SE MRŠINAMI GENIA LOCI

Živím se mršinami genia loci
jenže někdy je k mání akorát hnědý cukr sněhu
a schizofrenní šum tramvaje

Podněcuje mne to k vnitřnímu vytí

Pepř padá do rokliny
v ní zatuchliny srnců a duší hnojníků
Vlci naprogramovaní do hororů a pohádek
to jsou mí sousedé

*

Občas si připadám
jako svalnatý pokérovaný motorkář
který vešel do cukrárny

*

POSLUCHAČ

Tiše u rádia sní
jeho anténou je představivost
Některé stanice projíždí
Spěšný vlak
ve filmu bez potřeby očí

*

Skryto ve tmě je to
co světlo může znehodnotit

Mám to zkusit zapsat
a doufat
že to bude čitelné?

*

Pro voskové figuríny
je něžnost výsostným nebezpečím

*

Někde v podzemním parkovišti snů mám svůj vůz.
Je to taková kraksna. Nablýskaná, nepojízdná.
Klíče zabouchnuté uvnitř.
Těšila jsem se, že tam budu chodit poslouchat rádio.
To by bylo úžasné… Bylo. Není. Není signál.
Tak alespoň na kapotě osmahnout vejce.
I na tom jsem ztroskotala.
Takový krásný vrak a tak nemožný.
Vůz a já.
Učebnicový příklad života.
Mimo.

I na tom jsem ztroskotala.
– Připálilo se.
Takový smrad.
Vajíčko a rádio.
Život učebnici příkladem.
Podzemní parkoviště bez klíče.

Šlamastyka. Mikrospánek na jedenáct hodin.
Příště nastav na tachometru budík.
A hlídej vejce.

Ať se nepřipálí sen.

*

Možná neexistuje svět
kde kapitáni odcházejí z lodi
poslední